Minulý rok jste si ho mohli všimnout jako jednoho z těch, kdo dodal svůj cover na Kittchenův "Dezert". Strangers In The City bylo jméno, jež asi málokomu něco říkalo. Jeho "Uzený" ale mělo svébytnou náladu a na desce fungovalo i vedle tracků, s nimiž si vyhráli tak zkušení muzikanti jako je Bonus, Martin Evžen Kyšperský nebo Bratři Orffové.

Právě teď vydává album nazvané jednoduše "EP", čemuž odpovídá jeho délka. Co už ale tak obvyklé není, je fakt, že se do těch patnácti minut vejde dvanáct netuctových skladeb. Proto s "EP" ubíhá čas úplně jinak. Věci se dějí rychle, hned vznikají a hned zanikají. Nahrávka je přeplněná po okraj a zároveň tu není nic, co by přebývalo. A zatímco by snad každý jiný písničky rozvinul, doplnil, případně něčím vycpal, zde se to neděje. Podobně jako v povídkách Otakara Batličky, jež by lidé jako Karel May rozvinuli do dlouhých příběhů či ság.

Jakub Zbořil, jenž je hlavou projektu Strangers In The City, je typickým představitelem lo-fi folkařů. Z muziky vyzařuje jeho DIY přístup. A "EP" tak přináší nahrávku zašuměné španělky či emotivního, jakoby přes kapesník nasnímaného zpěvu. Jakýchsi úryvků z deníků. Poznámek. Dost možná, že to někomu přijde jako pěkné, syrové demo plné nápadů, jež se budou někdy v budoucnosti dál rozvíjet. Jako podklady pro další zpracování. Tady už ale posloucháme hudbu ve své výsledné fázi. Berte jak je, nebo nechte ležet.

Je fakt, že právě jednoduchá a syrová forma může být pro řadu posluchačů nepřekonatelnou překážkou. Osobně znám mnoho takových, co by album odložili s prvním trackem. Na stranu druhou tu jsou ale skvělé hudební nápady a atmosféra, která se v těch nabitých patnácti minutách skrývá, je ojedinělá. Pokud by se písničky nahrály tak, aby se zvukem i formou blížily dnešnímu standardu, zřejmě by se - hodně nahlas - mluvilo o velkém objevu na naší indie scéně.

Ale Strangers In The City jdou svou cestou. V tomto pohledu mohou fakt pro leckoho působit jako divní cizinci. I tak ale přicházejí s nepřehlédnutelným potenciálem. A pokud se na své pouti přiblíží právě Kittchenovi, jenž od "Menu" k "Radiu" uběhl obrovskou hudební cestu (a přesto jsou obě alba famózní), stanou se i SITC velmi brzy respektovaným prvkem naší nezávislé hudební scény.