Co je nového v Calex City?

Otec měl loni v létě úraz. Ve svých sedmdesáti si samozřejmě musel jít poprvé vyzkoušet tobogán a nějaký vrstevník to do něho zezadu napálil. Odnesly to tři zlomené krční obratle. Teď má rekonvalescenci, což v jeho věku není úplně jednoduché. Jinak zjišťuji, že ve Zlatých Moravcích znám čím dál míň lidí. Všichni někam odchází nebo se někam zahrabávají. Buď jsou doma s rodinami, nebo pracují ve větších městech, hlavně v Bratislavě.

Už to zkrátka není jako na gymplu.

Přesně tak. Ztrácím s tím městem kontakt.

Vracíš se tam z Bratislavy často?

Teď jsem neměl moc času, protože byly starosti s deskou. Dělám si všechno sám, takže je kolem toho dost práce. Domů se dostanu jednou za tři týdny. A nebo když máme z Bratislavy cestu na koncert a Zlaté Moravce jsou na trase. To se s kamarády zastavíme u rodičů, máma uvaří oběd a táta vytáhne na stůl sedmičku vína. Trochu se připijeme a pokračujeme dál.

Na nové desce rapuješ: "Silno pochybujem že by som si na to zvykol po večeroch gamblovat alebo ťahať piko". Jiná možnost seberealizace tam nebyla?

(chvíli přemýšlí) Pokud chce člověk opravdu vést plnohodnotný život a nemíní ho trávit jen v hospodě nebo v kabině auta, potřebuje se přemístit do většího města. Bratislava má k velkoměstu blíže, byť je vlastně malá a kolikrát máš i v jejích ulicích pocit, že tam chcípl pes. Pořád je to ale lepší než Zlaté Moravce. Ve dvě v noci cítíš, že město žije: kluby fungují, venku je spousta lidí, otevřené stánky s občerstvením… Samozřejmě tam fungují i herny, ale to ve Zlatých Moravcích taky. A mladý člověk tohle potřebuje. Musí mít na výběr, jak trávit čas.

Jsi v Bratislavě spokojený?

Ale jo. Dokážu si představit život i někde jinde, ale pokud chceš dělat hudbu ve slovenštině, je Bratislava nejlepší řešení.

Dá se říct, že jsi tam už doma?

Ano. Už to bude skoro deset let, co jsem se přestěhoval.

Jak vlastně vypadá tvůj běžný den?

Už pár let mám prohozený režim. Pozdě vstávám a velmi pozdě chodím spát. Nepamatuji, kdy naposledy jsem šel spát před třetí hodinou ráno, to bylo opravdu dávno. Vstávám kolem jedenácté. Je to dost pozdě, hlavně v zimě, kdy jsou krátké dny: vzbudím se, tři hodiny je slunko a potom končí den a zase žiji v té své noci. Když jsem nahrával desku, bylo to trochu jinak. Průběžně sbírám materiál a když se nahromadí, jdu ho nahrát do studia a tam jsem třeba dva měsíce. Takže konec loňského roku jsem strávil převážně tam

A když desku zrovna nepřipravuješ?

(směje se) Tak hýříme, jezdíme po koncertech… Trochu mě sere, že jsem přestal skrečovat. Nemám na to čas a věnuji se tomu málo. Pořád mám ale skrečování rád, stejně jako objevování nové hudby. To je velká zábavička. Po vydání desky se mi trochu upravuje režim. Musím vstávat dříve, vyřizovat různé věci, koncerty… Neoddělitelná součást mého života je internet, asi jako u každého, kdo je dnes nějakým způsobem činný. Také se snažím sportovat. Poslední dva roky trochu zanedbávám basketbal, ale zato dvakrát týdně chodím do haly hrát fotbal. Jak se oteplí, možná pojedu do Moravců zajezdit si na motorce. A třeba si koupím nějakou motorku i do města.

Když máš teda čas tvořit hudbu a psát texty?

Jak vidíš, nemám (směje se).

Tak proto vyšla novinka "Stereo farbo slepo" čtyři roky po "Funkčném veteránovi".

Je to tak, no. Vznik desky je u mě dlouhodobý proces. Nedělám skladby tak, že bych za dva dny napsal text a pak dodělal hudbu. Tohle se mi podařilo opravdu málokrát v životě. Někdy je to i tak, že jedna sloka pochází z roku 2012 a druhá z roku 2011. Opravdu je mezi nimi i dvanáct měsíců pauza a odstup. Například u písničky "V igelitovej taške" je časový rozdíl mezi první a druhou slokou dokonce dva roky. Někdy to poznat není, někdy je. Skladba pak dostane jiný punc, je vyvážená. Ale samozřejmě - je směšné, že někdo vydává jednu desku ročně a já píšu jednu písničku čtyři roky. Tahle metoda mi ale funguje.

A jak dlouho může fungovat tvůj dnešní životní styl?

Občas nad tím přemýšlím. Člověk nemůže koncertovat do konce života. I když… asi by nějak mohl. Jenže teď už to není tak, jako v pětadvaceti. To jezdíš po koncertech a strašně tě to baví. Teď na některé koncerty jedeme vyloženě proto, že musíme. Když jsme už na místě a nazvučení, hrajeme s radostí, to se nemění. Ale to cestování je někdy opravdu únavné a úmorné. Při dětech budu muset tento životní styl omezit. Nebudu moct fungovat tak, že bych někde hrál každý víkend. Až ta situace nastane, zřejmě zvolíme jiný model: vyrazíme na turné, objedeme štace i během týdne, vyděláme peníze a pak se budu věnovat rodině.

Přemýšlíš nad ní?

Jo, mé myšlenky jdou i tímhle směrem. Mám novou holku, jsme spolu asi rok. Přemýšlím všelijak a nechám se překvapit, co život přinese.

Cítíš tlak? Třeba od rodičů?

Ten cítím už dlouhé roky. Při každé návštěvě v Moravcích slyším otázku: Kdy bude svatba? My už chceme vnouče! Tohle téma je u nás doma dost frekventované. Někdy mám pocit, že si mé děti přejí více mí rodiče než já sám (směje se).

Jak se ti žije s nálepkou "otec zakladatel"?

Moc ji nemám rád. Vím, že to bylo jinak. Ani moc nemám rád, když mě nazývají legendou. To slovo ve mně evokuje něco dosluhujícího, nefunkčního. Dejte pokoj s legendou, já mám ještě plány a nápady! Určitě udělám ještě spoustu zajímavých desek se spoustou zajímavých lidí. Těším se na budoucnost!

Živí tě hudba?

Jasně, už dlouho.

Jak dlouho nemáš civilní zaměstnání?

To jsem neměl nikdy.

Takže jsi od začátku profík?

Ano.

Čili v době Trosek…

V době Trosek mi akorát skončila vojna a vysoká škola. Do té doby jsem byl student živený rodiči. Pak jsme ale začali koncertovat a já se postupně osamostatnil. Chtěl jsem dělat rap a zdálo se mi, že by to do budoucna šlo. Řekl jsem si: pojď to dělat, dokud to bude fungovat. Ale že bych nějak plánoval, zda se tím uživím i v sedmatřiceti? To vůbec.

Měl jsi tehdy nějakou alternativu pro případ, kdyby to s rapem nevyšlo? Třeba: zkusím to pět let a když se nebude dařit, půjdu - já nevím - opravovat auta.

To jsem právě neměl. Nikdy jsem si nenašel zaměstnání, které bych chtěl dělat. Je možné, že jsem i snil o tom, že budu DJ a rapper. Už si na to úplně nepamatuji, ale všechny mé myšlenky se vždy točily kolem hudby. Od šestnácti jsem měl gramofony a to mě dostalo a vychýlilo někam úplně jinam. Začal jsem hudbou přemýšlet a žít. Bavilo mě to a to bylo na tom to nejkrásnější.

Většina muzikantů, kteří se živí hudbou v Česku, dělá reklamy a další komerční produkty a své hudbě se věnuje ve zbylém čase. Jak to máš ty?

Mám dost koncertů, takže je to docela v pohodě. Samozřejmě bych možná neuživil dítě a rodinu. Takže kdybych ji chtěl založit, určitě bych měl vymyslet něco, jak zabezpečit její fungování. Nad tím ještě stále přemýšlím a pracuji na tom.

Jak vnímáš své kolegy, kteří reklamu dělají?

Vytvářet reklamní hudbu ve studiu je normální věc. Loňské léto jsem také dělal nějaký track za peníze. Pomůžeš si tím a pořád jde o živení se hudbou. Je to fajn kšeft a je o konexích. Dostaneš za něj dost peněz a zároveň na tu hudbu nejsou moc velké nároky. Když nad tím tak přemýšlím, taky bych to svedl. A neměl bych s tím problém. Při nejhorším je to anonymní záležitost, nikdo neví, že za tou hudbou stojíš ty.

Takže už to není jako před lety, kdy spojení s čímkoli komerčním bylo v hip hopu trestuhodné?

Tohle dost změnili Kontrafakt. Šli do komerční hitparády DEKA, ve které se objevovala ta nejznámější jména. Kontrafakt najednou začali tu hitparádu vyhrávat a Rytmus se rozhodl, že to takto chce. Předtím to byla ostuda, respektive nikdo by ani nedokázal pomyslet na to, že by do něčeho takového šel, natož aby takovou hitparádu vyhrál a ještě se tím chlubil. Tohle hodně věcí změnilo. Lidé se začali na rap dívat jinou optikou. Komerční úspěch začal být akceptovaný a žádaný a slovenští rappeři se snažili kopírovat cestu Kontrafaktu. Je to trošku jiné než v Česku, kde se hip hop drží víc při zemi a není tak rychlokvašený, jako kolikrát u nás.

Jak to myslíš?

Na Slovensku lidé často spoléhají na to, že se rychle vypracují a budou jezdit v bavoráku a vydělávat velké peníze.

Je slovenská hiphopová špička kvalitnější?

Neporovnával bych to. Vy máte opravdu hodně jmen, která jsou super. Líbí se mi, jak v Česku fungují nezávislé labely a skupiny. Například Ty nikdy, které zastřešuje více umělců, vyrábí merch, prodává trička a další artikly. Skvěle funguje Hypno 808 kolem Hugo Toxxxe, stejně jako Vladimirův Bigg Boss. Ten dokonce vydává i knihy a to je paráda. Na Slovensku nemáme žádné takové sdružení, firmu, hnutí nebo crew, která by takto fungovala. Zároveň máte výhodu, že je vás 10 milionů. Tím pádem máte větší trh.

O česko - slovenských vztazích máš na nové desce písničku "Rozdiel". Jak vlastně vnímáš situace, kdy "Je to o tom aký komu príde z NHL útok či to bude štátny sviatok alebo smútok"?

Rivalita tam určitě je. Komenty se píšou a vždy psát budou. Často je to ale nafouknuté. Když hrajeme hokej nebo fotbal a my vypadneme, pořád mám na turnaji ještě jedno mužstvo. Fandím Čechům. Mám tam strašně moc přátel, znám každý klub v České republice, hrál jsem snad ve všech vašich městech. Česko je pro mě druhá domovská země. Samozřejmě - šovinisti jsou všude, v Česku i na Slovensku. Černé ovce se objeví vždycky. Ale myslím, že můj vztah k Čechům nemůže pokazit nic a nikdo.

Co je podle tebe berná mince těchto vztahů?

To je opravdu velmi individuální. Já mohu za sebe a za své kamarády říct, že jsou to všechno lidi, kteří s Čechy nemají žádný problém. Kdyby měli nějaké blbé řeči na Čechy, Maďary nebo nějakou jinou menšinu, přestanu s nimi udržovat kontakt a kašlu na ně. Za svoji partu lidí tvrdím, že jsme úplně v pořádku. Kdyby byli takoví všichni lidé na Slovensku a v Česku, bylo by všechno OK. My to máme v pořádku a šovinistické kecy hlupáků nás nezajímají.

V obou dvou zemích jsou zároveň relativně úspěšní ti politici, kteří hrají na nacionalistickou strunu…

Je to o nabídce a poptávce, protože politika funguje jako byznys. Jsou nějací lidé, kteří tohle chtějí slyšet. Politici to věcí, tak vsadí na tuhle kartu. Mluví o tom, opakují to a postaví si na tom kariéru a předvolební kampaň. Tak to bohužel chodí. Lidi jsou rasisti a nejde to z nich vykořenit. I já občas třeba povím: Zkurvení Poláci! Je to ale v momentě, kdy už nemám víc co říct a něco mě naštvalo. Rozhodně bych ale nedal žádné takové oficiální stanovisko, že za něco můžou zkurvení Poláci. To se nedělá. Nejde házet lidi do jednoho pytle na základě toho, jak vypadají nebo co mají napsáno v občance. To je nepřijatelné.

Zpátky ke slovenské hiphopové scéně. Co si o ní vlastně myslíš?

To je odpověď na dvacet minut… Někteří rappeři mají tendenci dělat věci, které s rapem nemají až tak společného, a urychlovat si kariéru rapováním do laciných tanečních beatů. Určitá část scény tomu podlehla a vydala se tímto směrem. Můj případ to není, já to takhle dělat nechci.

V tom případě už chápu, proč jsi nedávno odešel z jedné studentské diskotéky, kde jsi měl mít DJ set.

Nelíbilo se mi tam, publikum bylo dost diskofilní. Takže jsem měl dvě možnosti. Buď mu podlézt, snížit se na jeho úroveň a hrát hlouposti, kterých bych pár v počítači našel. Měl bych ze sebe ale špatný pocit. Druhá možnost byla hrát hudbu, kterou mám opravdu rád a v tom případě bych vyprázdnil parket. Tak jsem odtamtud odešel a byla to podle mne nejlepší věc, jakou jsem v danou chvíli mohl udělat.

Co tě napadne jako první, když se řekne… Majk Spirit?

(chvíli přemýšlí) H16.

Rytmus?

Byznys (směje se).

Jste kamarádi?

Nevím, jestli jsme někdy byli nějací velcí kamarádi, ale určitě jsme měli bližší vztahy než dnes. Ale problém spolu nemáme a umíme spolu mluvit nebo si zavolat. Když se potkáme, podáme si ruce.

On tě asi uznává, ne?

Určitou část mé osoby asi ano. Zároveň si myslím, že něco se mu určitě nelíbí. Já to mám podobně. Rytmus je v něčem opravdu šikovný, ale něco dělá takovým způsobem, jakým bych to já nedělal. Nicméně on pojal rap jako byznys a daří se mu to dobře, je na šoubyznys stvořený. Rytmus tady bude navěky.

Co tě napadne, když se řekne Ego?

"Ruky hore!"

Moja Reč?

Lyricism. Jsou u nás nejlepší.

A poslední jméno: Zverina.

Napadne mě NHL. Mastíme ho spolu na Xboxu. Momentálně jedeme třináctku.

Je zvuk "Stereo farbo slepo" reakcí na zmíněné "laciné taneční beaty"?

Ano, udělal jsem to tak trochu natruc. Řekl jsem si, že natočím desku, která bude znít staře. Zdá se mi, že instrumentálně to jsou pozdní 90. léta, možná raná nultá léta. Jsem z toho ale cítit já a přesně to jsem chtěl. Příčilo se mi používat nějaké ultramoderní věci, jen abych se vyrovnal Wiz Khalifovi. Vykašlal jsem se na aktuální zvuk i trendy a udělal desku tak, aby byla melodicky příjemná a měla svoji náladu a tvář. Myslím, že se mi to podařilo. Album má jasné rysy, je rozpoznatelné a ještě dlouho bude.

Často se na něm také vracíš do dětství, které jsi prožil ve Zlatých Moravcích. Jak na něj vzpomínáš?

Dětství ve mně vyvolává velmi příjemné vzpomínky. V posledním období jsem na ně myslel asi nějak víc. Nevím, čím to je. Najednou jsem měl ty písničky zkrátka napsané. Pecky "Dole dole" nebo "V igelitovej taške" považuji za velmi příjemné skladby, tak jsem je chtěl natočit. Je jich docela dost na jednom místě, to je pravda. Snažil jsem se proto každou udělat originálním způsobem a to téma odlišit, aby se vše neslévalo do jedné velké koule.

To jsi vyřešil i tím, že sampluješ svoji maminku.

Měl jsem zrovna postavené malé studio ve Zlatých Moravcích, tak jsem máti řekl, že potřebuji, aby mi něco nahrála. Povídám jí: Vžij se do toho, že je mi deset a ty na mě přes půlku ulice křičíš, že bude oběd. Souhlasila a přidala k tomu svoje hlášky, které já už dávno zapomněl, a bylo to super. Jenom jsem to pak naskrečoval a máti ještě obsadil do videoklipu "Kúsky mňa".

Kromě vzpomínek na dětství jsi tentokrát stvořil i dost introspektivních písniček. Jsi "Samotár"?

Třetina desky je opravdu nostalgická. Nestraním se lidí, ale někdy mi chybí takoví, kteří přemýšlejí jako já. V tomhle ohledu se často cítím sám, protože mě nikdo nechápe. Většina lidí nesdílí můj názor, takže se často cítím jako…

Jako "Majka, ta čo spadla z oblakov"?

Cítím se jako nějaký divný týpek, který jakoby ani nebyl z toho světa. Přitom jsem přesvědčený o tom, že mé názory jsou opravdu na správném místě a umím si je obhájit.

V čem se tvá samota projevuje?

Ve všem. V politice, v nesnášenlivosti, v tom, jakou mám rád hudbu a jaká se mi líbí, v názorech na scénu, na společnost…

Je i tohle důvod, proč jsi Sám systém?

Sám systém reprezentuje multifunkční osobu, která umí produkovat beaty, skrečovat, rapovat a píše si sama texty. Stejně tak reprezentuje to, že jsem dlouhé roky fungoval bez nějakého MCho ve skupině. Midiho jako MCho počítat nemůžu, protože nikdy nepsal texty ani nerapoval své sloky. Dlouhé rok to táhnu sám a ten hudební organismus funguje skutečně jako sám - systém. Je to paralela se slovem sound system, což mi přišlo velmi vtipné. Pro mne je ta fráze výstižná a dobrá. Proto ji využívám.

Ale nestálo by za zkoušku alespoň část starostí delegovat na někoho jiného?

Je pravda, že jsem o manažerovi přemýšlel. Jenže opravdu nevím, jestli bych si s ním rozuměl. Vím, jací manažeři jsou. Necítí hudbu až tak jako já, spíš cítí peníze. Možná se ale s někým spojím a uděláme něco velkého. Je třeba tomu nechat čas, promyslet si to a když se objeví vhodný člověk, který bude dostatečně šikovný a nebude chtít padesát procent mých příjmů, tak se třeba dohodneme a posuneme to zase dál na jiný level.

Co třeba nějaké sdružení jako vzpomínaný český Bigg Boss?

Kdybych měl s někým něco vytvořit, bylo by to s chlapci z Mojej Reči. Jenomže ti jsou oddrbaní v Handlové, takže je to složité. Těžko vytvořit něco, co by mohlo fungovat. Ale uvidíme.

Jsi pořád "kurva hrdý na to čo robíš"?

Ale jo, jen už jsem klidnější a nedávám to tak najevo. V období desky "Funkčný veterán" jsem dost hrotil hrdost sama na sebe. Jenže pak mi došlo, že je to trochu laciné a zbytečné. Dnes si uvědomuji, že jsem dobrý a že je velká frajeřina mít život jako já. Hodně lidí by to bralo, byť nevidí i tu druhou stránku - máš hodně problémů, žádné jistoty a nemůžeš se spolehnout na žádnou korporaci. Když něco dojebeš, dojebe se to celé. Takže máš velkou zodpovědnost. Nechci se ale sám chválit a bít se do prsou. To nechám na jiných.

A jak se ti daří plnit loňské předsevzetí zakončit každý týden nahranou šestnáctkou?

Nedaří (směje se). Letos bych chtěl hodně koncertovat a mám v plánu připravit remixovou desku. Na to se dost těším.