Blood Red Shoes jsou skromná dvojka. Vozí si totiž jen jednu koncertní dodávku s aparaturou, protože si vystačí akorát s bicími a kytarou. Pódium si navíc ozdobí jen rudým plátnem a červenou lampičkou. Jejich koncert v Roxy se také nesl na vlně skromnosti, přestože šlo o špinavou alternativu.
Live: Blood Red Shoes
support: DZ Deathreys
místo: Roxy, Praha
datum: 24. listopadu 2012
setlist:It's Getting Boring By The Sea, Don't Ask, Heartsink, Say Something, Say Anything, Keeping It Close, Cold, When We Wake, This Is Not For You, Lost Kids, Light It Up, In Time To Voices, It Is Happening Again, You Bring Me Down, Colours Fade, The Surf Song, I Wish I Was Someone Better, Je Me Perds
© iReport (Vojta Florian) Australští předskokani
DZ Deathrays jsou zvláštní maníci. Dali se dohromady na jednom mejdanu a nejspíš si řekli, jak moc
coooooool by bylo mít reálnou kapelu a balit na ni holky. V pražské Roxy jich ale nejspíš moc nesbalili, protože si z jejich setu moc lidí na zadek nesedlo. To už člověku spíš připadal zábavnější jejich videoklip, v němž během tří minut vypijí flašku jagermeistera a jeden z nich hodí decentní
šavli mimo kameru. Ještě na tom pracujte, pánové.
Blood Red Shoes nastoupili na pódium téměř ostýchavě, vlastně
jen tak mimochodem. Za svitu malé červené lampičky stojící na kombu si Laura-Mary kolem krku pověsila kytaru a Steve si sedl za bubny. Žádný řeči kolem, rozbalíme to hned ze začátku! Fandové se okamžitě chytli prvních tónů skladby "It's Getting Boring By The Sea" a hned vytvořili menší kotel. Návštěvníci sice klub nezaplnili až po strop, na druhou stranu jich přišlo tolik, aby se na ploše mohli hýbat a zároveň neudělali české fanouškovské základně BRS ostudu. Britskému duu připravili skvělou atmosféru, takže se kolikrát nemluvná kytaristka potěšeně usmála
pod vousy.
© iReport (Vojta Florian) Sobotní večer byl o hudbě a o ničem jiném. Kromě pár pozdravů v češtině se hudebníci
nevykecávali jako jindy a chrlili jeden song za druhým. Špinavě garážový zvuk skvěle podtrhoval songy jako "Say Something, Say Anything" nebo "You Bring Me Down". Předměstský syrový brightonský zvuk byl samosebou účelem, přepálené mikrofony už ale zřejmě ne. Nevadí, jedeme dál! BRS měli v zásobě i pár novinek z třetí desky "In Time To Voices", jež zafungovaly neméně skvěle. Formace je rockovější verzí kolegů
The Subways, když ještě řádili ve zkušebně, jenže BRS si i s další deskou drží jeden směr.
Vydechnout šlo jedině mezi písněmi, jinak kapela servírovala neutuchající nářez. Lauru-Mary by hygienici asi sotva pochválili za neustálé cucání trsátka, jenže kdo by se na tu holku zlobil, když je tak křehká jako přeložený vítr? V cudné puntíkované blůzce budila zdání, že snad přišla na čaj o páté, a přitom to při "Keeping It Close" tak rozjela. Steve bušil do bicích jako smyslů zbavený, zatímco si kroutil krk u mikrofonu, aby mohl zpívat. Těžko říct, proč zpívající bicman nezvolil raději sluchátkovou variantu jako třeba Milan Cais z
Tata Bojs...
© iReport (Vojta Florian) Je však škoda, že kapela neobměnila znění nějakých písní. Vše, co zahráli, totiž znělo úplně jako z desky, a jelikož se v pódiovém projevu omezili na minimum, v jejich show nebyla žádná přidaná hodnota. Kdyby se člověk otočil zády, měl by zkrátka pocit, že je zase u sebe v obýváku a z hi-fi věže poslouchá "Box Of Secrets" i "Fire Like This". Na živém koncertě jde také o to, aby interpret udělal něco jinak, aby přiměl diváka přijít také příště. Jistě, tady jde přece o muziku, o čistý punk, to
Blood Red Shoes nikdo nebere. Jenže poslouchat desku jak přes kopírák, aniž by se příchozí dočkal něčeho víc, není úplně jackpot. Ale ne, po jedné výtce to neznamená, že šlo o špatný koncert!
Při přídavku minula zpěvačka suverénně stojánek s kytarou a posadila se místo toho na vyhřáté místo po Stevenovi. Ve vyměněných rolích spustili "The Surf Song", aby dokázali, že nejsou muzikanti jen jednoho nástroje. BRS rozjeli parádní večírek, který byl určitě milionkrát důstojnější zábavou než slavičí ceny, které se ten večer rozdávaly ve Státní opeře. I když nepřinesli ani kohouta.