Sledujte musicserver.cz také na Facebooku!
Jiří Burian - Dýška nechávám i v automatech na kafe (1/2)

Jiří Burian - Dýška nechávám i v automatech na kafe (1/2)

Vydáno: 16.11.2012 08:00 v sekci Rozhovory - Václav Trávníček

Dokáže napsat až tři písničky týdně, působí v několika projektech a stále rozjíždí nové. Pracovitost Jiřímu Burianovi rozhodně neschází. "Můžu tím oslovit více lidí," vysvětluje čtyřiatřicetiletý muzikant v obsáhlém rozhovoru pro musicserver, ve kterém jsme se snažili přijít fenoménu Burian na kloub.

SDÍLET:     Sdílet na Facebook Sdílet na Twitter Odeslat mailem    
Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Co kapela, hrajete?

Která? (směje se).

To je fakt... Myslel jsem Republic Of Two.

Hrajeme!

Proč tě tahle otázka dokázala vždycky vytočit?

Vytočit? Ale ne, to je spíš recese, interní hantýrka. Mám několik oblíbených hlášek z branže a tohle je jedna z nich. Další je o zvukařích: "Až přijdou lidi, tak se ten zvuk srovná".

Což je vlastně takové "Ono v prázdném sále to tak nezní, ale až přijdou lidé…".

Cimrmani. Přesně, to je úplně stejný princip (směje se).

I. IN THE SHADOW OF THE FAMILY TREE

Když jsme u Cimrmanů, v jejich hře "Akt" mluví postava Láďa o svém dětství a svěřuje se, že má prazážitky. Máš také prazážitky?

Samozřejmě. Nejvíc se mi vybaví náš byt na Hradčanech a tátova zahulená pracovna s klavírem po dědovi. To mi připomíná, že bych ho měl zachránit, protože momentálně slouží našemu bubeníkovi jako skříň. Přestože se pak naši rozvedli, měl jsem úžasné dětství plné hudby, umění a zážitků.

Jak tě ovlivnilo, že byl táta muzikant?

Maximálně. Mám o dva roky staršího bráchu Honzu a společně jsme dělali první domácí koncerty. Mně bylo osm, bráchovi deset a jmenovali jsme se Zfetovaný Kryštůfek. Bylo to za těžkého totáče. Vyráběli jsme uměle mlhu, zvali sousedy... Táta pak koupil do rodiny bicí. Budou toho, kdo na ně bude nejvíc hrát, řekl. Zkoušeli to brácha i máma, ale nakonec jsem u nich zůstal já. Takže brácha na našich koncertech mlátil do strun od piana a já do bubnů. Vzpomínám si, že tehdy hrozně frčeli Šmoulové a my na ně dělali antisongy.

A jak takový antisong vypadal?

Brácha křičel "Šmoulí kapela válí!" a do toho jsme hráli brutální punk na pomezí noisu. Později jsme měli kapelu Jatka č. 5, ve které s námi hrál violoncellista. Měli jsme nějaké koncerty na koupališti Petynka a dokonce vystoupili na pár festivalech. Zkrátka, pronikli jsme do toho hodně brzo. Táta nás vodil na Chmelnici na koncerty českých undergroundových kapel a hodně se u nás poslouchala brněnská alternativní scéna: Dunaj, Z kopce, Éčko… S bráchou a tátou jsme pak založili uskupení Bu Bu Bu.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Tehdy ses doslechl o klanu Burianů. Vzniklo i na tohle konto tvé alterego Gregory Finn?

No jasně.

Co jsi měl z Gregory Pecka a co z Huckleberry Finna?

Z Gregory Pecka spíš fyzickou stránku, byl jsem takový tmavší. A Hucklebery Finn byl zase můj největší knižní hrdina. Teda hned po hrochu Otylkovi. Vymysleli jsme si s bráchou nová jména, protože jsme chtěli být sami za sebe. A začít s čistým štítem.

Kdy jsi začal vnímat, že vaše rodina není úplně ordinérní?

Ona nebyla ordinérní už proto, že byl táta často z domu... Když mě odmala brával na své koncerty, vnímal jsem to tak, že dělá něco zajímavého. Čím jsem byl starší, tím jsem se samozřejmě dozvídal víc. Ale pořád jsem si myslel, že jsme normální rodina, která jen místo komínů dělá hudbu nebo divadlo.

Jak ses k tomu rodinnému dědictví tehdy stavěl? A jak se k němu stavíš dnes?

Hodně jsem to řešil kolem osmnácti, kdy jsme zakládali Southpaw. Když máš dědu tak obřího formátu, pradědu zná celá Evropa a jeho brácha konkuroval Carusovi, vyrůstáš s tím, že budeš jednou velký jak Bono. Od dětství máš hrozně vysoko nastavené ambice. Byl jsem přesvědčený, že budu mít velkou kapelu, a proto pro mě bylo hrozně těžké, abych se nějakým způsobem srovnal. Kvůli předkům jsem si prošel několik terapií, protože jsem tohle jméno cítil jako velkou zodpovědnost. Ale už jsem se na to vykašlal a beru to naprosto střízlivě. Jsem rád, že moji předkové byli takhle velcí, ale pro mne je nejdůležitější, že dělám to, co mě baví a naplňuje, než abych musel někomu něco dokazovat. Ani dnes se nebráním tomu, aby se má hudba dostala do zahraničí, ale uvědomil jsem si, že opravdové hodnoty jsou někde jinde. Beru to už s odstupem.

Pokud to není příliš osobní, co ti vlastně terapeut řekl?

Naše rodina a blízký okruh známých chodíme za jednou paní, která má od všeho trochu: Je psycholožka, esoterička, senzibilka i šamanka. Nechci se o tom moc bavit do médií, opravdu je to moje osobní věc. Ale kromě rodiny jsem nikdy nepotkal zajímavějšího člověka. Změnila život hodně mým kamarádům. Dokázala se na moje předky napojit a v podstatě mi dodala sílu, že za mnou stojí a že je všechno v pořádku. Dokonce se v jednu chvíli smála jejich vtipům. Říkala, že ti chlapi mají docela smysl pro humor. Jsou to záležitosti, kterým se spousta lidí zasměje, ale pro mě jsou věci mezi nebem a zemí důležité. Možná důležitější, než nějaká materiální hodnota.

Tvůj táta v pořadu České televize "13. komnata Jana Buriana" řekl, že pokud má být jeho otec E.F. Burian jeho vlastní 13. komnatou, pak je 13. komnatou celého českého národa, podobně jako jiní neprobádaní umělci. Co ty na to?

Můžeme se na to dívat ze dvou úhlů. Jeden je takový, že táta je skutečně syn svého otce, o kterého v sedmi letech přišel. Z psychologického hlediska mu chyběl. Může to být jeho 13. komnata, kterou nějakým způsobem přenesl na nás. Mužská linie v rodině Burianů je od té doby velmi oslabená, protože máme problém s mužským vzorem. Já třeba vyrůstal v rodině, kde jsem měl nejprve velmi benevolentního otce - umělce a později otčíma, který byl jeho pravý opak - opravdu tvrdá ruka až německy chladného doktora, proti které jsem se bouřil. Neměl jsem ideál. Postupem času jsem zjistil, že když se dívám na filmy, kde jsou tvrdí chlapi, dohání mě to k slzám. Vlastně mě dojme každá scéna, kde jsou dva bratři nebo otec se synem. I proto jsem začal v poslední době cvičit bojové umění čchi-kung, kde si rozvíjím mužskou část. Chci tuhle vadu odstranit, aby můj syn nepocítil, že je u nás mužská linie uměním nalomená. Co se týče globálního hlediska, to bych nechtěl moc komentovat, protože to otec krásně popsal ve své knize "Nežádoucí návraty E. F. Buriana".

V české společnosti se o těchto věcech tak nějak podivně mlčí...

Podle mě představoval komunismus po válce pro spoustu lidí jedinou alternativu. Byla úplně jiná doba. Mě ale každopádně nejvíc zajímá, jaké hodnoty člověk vytváří. Dílo, které po sobě zanechal a desítky nebo stovky uhranutých lidí, se kterými děda spolupracoval - to je pro mne berná mince. Nikoliv to, jestli byl nějakou dobu ve straně. Ono také přežít koncentrační tábor, vrátit se a vést divadlo, je obdivuhodné.

Nakolik znáš tátovu nebo dědovu tvorbu?

Pořád mám v sobě nějaký blok, že je na to ještě brzy. Většinu otcových knih si nechávám na pozdější věk, protože se ho snažím vnímat ze svého úhlu pohledu. Ale čím jsem starší, tím víc se k jeho a k dědově práci dostávám. Jednou za čas ta dvířka od minulosti odkryju a jen žasnu. Co znám velmi dobře, jsou tátovy písničky.

Jiří Burian

Jiří Burian, rozhovor
Narodil se 11. března 1978 v Praze s pestrým rodokmenem: Jeho otec Jan Burian je známý písničkář a publicista, děd E.F. Burian byl zase významný režisér a důležitá postava evropského divadla. Pradědeček Emil i jeho bratr Karel (Carl Burrian) byli populární operní pěvci. Jiří Burian vyrůstal na přelomu 80. a 90. let na ostrově Malta. V roce 1996 spoluzaložil skupinu Southpaw, ve které nosil přezdívku Gregory Finn a působil v ní až do jejího konce v roce 2011. Vedle toho se věnoval a věnuje paralelním projektům - Ghostmother (alterego Jesus Chrystler) nebo Kapitán Demo, produkuje desky ostatním muzikantům (Jan Burian, Natalie Kocab, Eggnoise) a s Mikolášem Růžičkou hraje ve skupině Republic Of Two, která je považována za nástupce Southpaw (cena Anděl za Objev roku 2010). Občas také skládá hudbu pro reklamu (Česká pojišťovna, Budějovický Budvar...) a moderuje v Radiu 1. Jiří Burian žije v Praze a s partnerkou vychovává syna Adama.

A jak je to naopak? Sleduje táta tvoji tvorbu?

Sleduje a už od dětství. Bavíme se o všem a jsem rád, že na ni má názor a že mě nešetří. Možná trochu paradoxně se mu z mých projektů nejvíc líbí sólová deska "Sow Low" a Kapitán Demo.

Zatímco u tvého otce mě jako první nástroj napadne piano, u tebe je to kytara...

Může to tak být, ale spíš mě s ní máš jen nejvíc spojeného. Myslím, že můj největší nástroj je studio. Nejvíc totiž nahrávám přes laptop - od kytar přes dechové nástroje až po bicí. Nechci mít v hudbě žádný limit, miluji všechny její aspekty. Kytara je mi hodně blízká, ale na prvním místě je pro mne cítění rytmu. Mimochodem, vrací se mi, že jsem dlouho hrál na bicí. Když dělám beaty, dokážu je vycítit jako bubeník, což je asi výhoda.

Možná tím, že je táta vystudovaný novinář, dokáže velmi trefně pojmenovat slovy myšlenky a pocity. Ty k tomu ale raději používáš melodie, že?

Určitě. Já nejsem zdaleka takový intelektuál, jako můj táta nebo bratr. Vždycky jsem to vnímal přes hudbu. Možná proto se tak doplňujeme na jeho posledních deskách. Zatímco on vnímá příběh skladeb podle textu, já podle hudby.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Dovol osobnější otázku. Když si občas přečtu něco od svého dědy, je to, jako kdybych to napsal já v období nějaké největší formy, jen si to nepamatuji. Zažíváš něco podobného při konfrontaci s tím, co kdy vzniklo v rodině?

To je úžasné (chvíli přemýšlí). Já to mám především v charakteristických rysech toho kterého člověka. Karel Burian se narodil v Rousínově u Rakovníka, kde se každý rok pořádají jeho oslavy. Když tam s různými projekty hrajeme, dozvídáme se neuvěřitelné střípky. Karel si prý pamatoval města jenom podle toho, jakou tam měli svíčkovou a guláš. Byl schopen oznámit, že právě dostal chuť na guláš, okamžitě sednout na kočár a zmizet třeba do Jindřichova Hradce.

V tomhle jste stejní?

Totálně. Nebo další střípek - Karel říkal, že aby mohl zpívat, musí pít. Doktoři mu zakázali půllitry, tak chodil na malé pivo. To jsou přesně ty neřesti, které tak dobře znám a které jsou mi vlastně sympatické. Samozřejmě se jím snažím bránit, ale mám je v sobě hluboko zakořeněné. Jsme zkrátka bohémové a požitkáři. Udělat si radost a umět si odpočinout, to je pro mě moc důležité.

Takže se nepletu, když tohle všechno vnímám jako předlohu obratu "I can't avoid the loneliness in the shadow of the family tree"?

Nepleteš. A upřímně, jsem rád, když se se mnou někdo v Česku baví o textech. Jsou pro mě také velmi důležité.

Poznamenalo tě, že se rodiče rozvedli?

Ovlivnilo mě to zásadně v tom, že kdyby se nerozvedli, nikdy nebudu vyrůstat na ostrově ve Středomoří, chodit do anglické školy a přijímat anglosaskou kulturu.

II. SOUTHPAW GRAMMAR

Jak ses vlastně na Maltě ocitl?

Můj nevlastní otec tam pracoval jako doktor. Před revolucí, v roce 1988, jsme se tam odstěhovali a vrátili se až v roce 1993. Důležité období dospívání mezi jedenácti a patnácti lety jsem strávil na Maltě.

Co jsi tam dělal?

Chodil do školy. Je to tam strašně malé, menší než Praha.

Horko. A pro Čecha draho.

A teď tam žij. Abych se nezbláznil, udělal jsem si vlastní režim. Do školy jsem v posledním období už moc nechodil, jenom na angličtinu. Problém byl ten, že tamní profesoři často nechtěli mluvit anglicky a třeba chemie byla v maltštině. To bylo šílený. Takže jsem obden cvičil na bicí, posiloval a běhal. Hodně jsem také vstřebával muziku. Rodiče nám nedávali velké kapesné, takže to dopadlo tak, že jsem v obchodě kradl kazety. První, co jsem šlohl, byl "Leissure" od Blur. Pak mě chytli a byl z toho velký průser. Od té doby bych nikdy nic neukradl.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
První Blur jsi ukradl - jak ses dostal ke svému idolu Morrisseymu?

Paradoxně přes tátu. Nad svým pracovním stolem měl obrovskou stěnu kazet, všechny The Beatles, The Cure, Joy Division, U2... A já tam objevil The Smiths. U2 jsem měl moc rád, ale The Smiths pro mne měli najednou něco víc. Já tomu říkám gay art - smutek z uvěznění v těle opačného pohlaví, který dělá hudbu hlubší. V harmoniích měli The Smiths víc mollu, který byl víc sexy než durové vyhrávky U2. Proto pro mne byli harmonicky dál. Navíc Morrissey byl... velmi zvláštní člověk.

On je to trochu magor, ne?

Je trochu slizký, ale zároveň geniální. A především je to ikona. Ty jeho rockabilly účesy, přelepené bradavky... V roce 1992 byla vlna, kdy měli všichni kámoši přelepené bradavky a obočí a vyplazovali jazyk. Já jsem se na ní tenkrát hodně svezl a začal postupně odkrývat hloubku filozofie The Smiths. Na Maltě byl Morrissey můj velký guru.

Jednou jsi mi řekl, že ti Morrissey v podstatě zachránil život. Vážně to bylo tak dramatické?

Víceméně ano. Na Maltě jsem měl deprese. Chtěl jsem žít v Praze, vidět sníh a jezdit na hory. Místo toho jsem byl uvězněný na ostrově s nevlastním otcem, kterého dnes obdivuji a uznávám, ale tenkrát jsem se proti němu bouřil. Měl jsem taky depresivní stavy ze smrti. Takže jsem se uzavíral do světa, ve kterém měl vedl Morrissey.

Líbila se ti víc jeho sólová dráha, nebo to, co natočil s The Smiths?

Paradoxně jsem objevil nejprve Morrisseyho a jeho druhou sólovou desku "Kill Uncle" se singlem "Our Frank". Až potom jsem u táty našel kazetu The Smiths, kde bylo na jedné straně album "Strangers, Here We Come" a na druhé "Louder Than Bombs". Chytlo mě to a nepustilo vlastně do dneška.

Čím to, že tě na začátku 90. let oslovily zrovna tyhle indie kapely a ne třeba grunge?

Já přijímal všechno a měl různá paralelní období. Dokonce i jedno thrashmetalové (směje se). Pamatuji si, že když přišla Nirvana, smetla úplně všechno. Mě osobně zaujala hlavně artworkem. Na Maltě jsme kupovali časopisy NME a Melody Maker a vybavuji si, že se mi hodně líbily fotky z koncertů Nirvany. Byly rozmazané jako její hudba. V té době jsem strašně miloval album "Loveless" od My Bloody Valentine a najednou se to celé spojilo. Králové pro mě byli Morrissey a The Smiths, ale měl jsem rád všechny ty kapely, které v 90. letech rezonovaly. My Bloody Valentine, Suede, Blur...

Sleduješ své tehdejší hrdiny i dnes?

Jasně, všechny je sleduji. A někdy je to průser, no.

Nemáš pocit, že Damon Albarn z Blur tu svoji válku s bratry Gallagherovými nakonec vlastně vyhrál? Oasis byli sice ve své době slavnější, ale Albarn na rozdíl od nich dodnes skládá zajímavou hudbu.

Oasis mě bavili tím, jak byli arogantní. Opravdu krásně ty The Beatles vykrádali. Zatímco Blur se jimi inspirovali, a to je rozdíl. A Damon? To je jako kdybys srovnal koloběžku a Volvo XC90. Je jasné, kdo je v tomhle případě koloběžka. Damon Albarn je daleko intelektuálnější, hlubší a kosmopolitnější než bratři Gallagherové. Je mojí velkou inspirací - nezáleží, jaký druh hudby děláš, musíš v něm mít jen svoji osobnost. Podle mě je Albarn jeden z mála skutečných nástupců Johna Lennona.

Líbí se ti jeho aktuální projekty v čele s The Good, The Bad & The Queen nebo Gorillaz?

Líbí se mi od něj všechno kromě muziky k divadlu "Dr. Dee" z letošního roku. To bylo první album, které mě od něj nebavilo. Paradoxně potom ale přišly singly Blur "Under The Westway" a "The Puritan", které jsou zase nádherné. Přesně takhle si myslím, že by dnes Blur měli znít.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Myslíš, že má smysl čekat na jejich novou desku?

Myslím, že má smysl si především užívat to, co je teď. Čekání na něco je zbytečné.

Byl jsi od roku 1993 na Maltě?

Nebyl. Těším se ale, až tam pojedu se ženou a synem.

Máš z toho období nějaké kamarády?

Jenom Čechy, se kterými jsem tam tehdy vyrůstal a kteří teď žijí v Praze.

Do jaké míry měl pobyt na Maltě vliv na to, že se ti dnes věci lépe pojmenovávají v angličtině?

Řekl bych, že rozhodující. Dokonce to má vliv i na to, že se od té doby nějakou záhadou pohybuji mezi lidmi, kteří mluví primárně anglicky. Jednu dobu jsem také žil s Američankou. Mám to tak, že jsem v tomhle ohledu bilingvální. Sám pro sebe přemýšlím v angličtině, a když píšu, přirozenější je pro mě taky angličtina.

A sny se ti zdají...

Většinou beze slov (směje se). Nebo s hudbou. Ale i díky tomu, že jsem začal psát texty na Maltě, je pro mě angličtina naprosto přirozený nástroj k vyjádření pocitů.

Tvůj táta říká, že nevěří v euroingliš.

Ano, v tom spolu nesouhlasíme. Ale čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že máme na víc věcí odlišný názor. Táta je přece jenom víc Čech.

Zřejmě i kvůli zahraniční zkušenosti jsi dnes ambasadorem projektu "Youth On The Move". Co to vlastně obnáší?

Vzniklo to tak, že Dům zahraničních služeb dělal vzdělávací dévédéčko, které jsem moderoval a dělal k němu muziku. Ambasadory jim dělaly osobnosti z řad sportovců nebo muzikantů a na základě mé maltské zkušenosti jsme se taky dohodli. Od té doby s nimi občas spolupracuji nebo někam jedu. Vše se točí kolem studentů a programů, jak se dostat ven - třeba Erasmus. Myslím, že pro mladé je hodně důležité, přínosné a osvěžující dostat se za hranice a žít nějakou dobu v jiné zemi.

III. WITH THE SPEED OF A CROCODILLE

V polovině 90. let jsi v Praze spoluzaložil Southpaw, kapelu, která byla hodně ambiciózní a i její písničky měly slušný potenciál. Přesto se velká sláva nekonala. S odstupem času - proč to podle tebe nedopadlo?

Protože žijeme v České republice. I když, nedopadlo... Já si čím dál víc začínám myslet, že dopadlo. Všechno, co jsme chtěli, jsme měli. A když se na to podívám v kostce - ano, nehrála nás Evropa 2.

Jasně, ale chtěli jste víc.

Chtěli, ale... To ani nemá moc smysl řešit. Důležité je, že jsme si zahráli, udělali pět oficiálních a čtyři neoficiální alba, objezdili velké festivaly, jednu dobu měli vyprodáno v Roxy, natočili pár klipů a užili si strašně moc srandy. Když se podívám, jaké kapely jsou u nás úspěšné, tak skoro žádná anglicky zpívající skupina nevyprodá Lucernu. Navíc jsme se s každou deskou snažili vyvíjet a šli cestou poznání. To možná taky nebylo něco, co by očekávala masa. Hrozně teď držím palce Charlie Straight, protože těm se to skoro daří a zároveň mě nepřestávají bavit.

Nicméně i tak jste měli na deskách písničky, které se daly v pohodě hrát v rádiu. Uškodila vám vaše pověst? Že jste zkrátka byli kapela z Roxy?

Na to můžu odpovědět dvěma způsoby.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Pojď do mě!

První způsob: K tomu, aby se kapela mohla stát úspěšnější a komerčnější, jsou zapotřebí komerční rádia. Především Evropa 2, podle které se pak řídí ta ostatní. A tam může sedět jediný člověk, kterému se zrovna nelíbí, že jsi považován za kapelu kolem Davida Urbana a klubu Roxy, a jsi pro něj underground. Tenhle jediný člověk může ovlivnit tvoji kariéru na dalších deset let. A druhý způsob: Myslím, že se všechno děje pro nějaký důvod a všechno má svůj smysl. Na férovku si myslím, že tehdy zkrátka ještě nepřišel ten čas. Asi jsem potřeboval tuhle cestu projít. Teď mám obrovský arzenál zkušeností, zážitků a kontaktů a myslím, že co budu chtít, to můžu díky tomu dosáhnout. Ale upřímně si nejsem jistý, jestli chci, aby mě hrála Evropa 2. Když poslouchám, co hraje... My už tehdy věděli, že je jejich obsah někde jinde, ale přitahovala nás myšlenka, že by se i na těchto rádiích hrála kvalitní popová muzika. Měli jsme tenkrát hrdiny Coldplay nebo Placebo, které jsou v Británii pop, co se hraje v rádiu. Jenomže jsme narazili, protože žijeme v Česku.

Myslíš, že jste i vy udělali nějakou chybu?

Udělali jsme spoustu chyb. Chtěli jsme být světová kapela, ale hráli jsme na pár kilometrech čtverečních. Vždycky je to o tom, jaká kultura v tom kterém regionu panuje. Těžko můžeš chtít, aby v Pardubicích nebo třeba Písku poslouchalo devadesát procent tvých spolužáků My Bloody Valentine, Nine Inch Nails nebo Einstürzende Neubaten, které jsme poslouchali my. Zasloužili jsme si to, co jsme lidem dávali. To je úplně v pořádku. S odstupem času si myslím, že jsme měli, co jsme chtěli, a víc ani získat nešlo.

Pojďme si trochu zaspekulovat. Co kdybyste přišli se Southpaw v dnešní době sociálních sítí? Bylo by to jinak?

To je právě otázka. Na jednu stranu všichni lidi, kteří se zajímají o něco jiného než o umělou mainstreamovou hudbu, využívají připojení k internetu. A vědí, které jsou ty správné hudební blogy nebo servery. Každý zná YouTube, takže se k muzice dostane mnohem snáz. Já v tom však vidím hlavně lokální aspekt. Představ si, že by tady byla kapela The National, která by hrála jenom v Česku. Když třetí rok v řadě uvidíš všude The National, logicky se okamžitě najde někdo, kdo je při první slabině sestřelí. Navíc - kdyby v našem městě hráli The National každý měsíc, tak na ně jdu poprvé, podruhé... ale potřetí už ne, protože jsem je už zkrátka viděl. Kapel je hrozně moc, a proto musí cestovat.

A proto ty máš víc projektů.

Samozřejmě (směje se). Zaprvé se víc bavím a zadruhé, když vydám tři desky do roka, mám šanci oslovit víc lidí. Na Ghostmother chodí jiní lidi než na Southpaw, stejně jako na Republic Of Two chodí jinačí sorta než na Kapitána Dema. Více projektů pokryje širší spektrum posluchačů.

Se Southpaw jste se snažili, aby byla každá deska jiná, specifická. Když ale půjdeme po jednotlivých písničkách - na kterou jsi nejvíc pyšný? Bude to "Thousands"?

Spousta lidí z mého okolí by asi řekla "Thousands", na kterou vlastně nebyl ani klip. Mám ji rád, ale u každého alba to mám jinak. Z hlediska dobrého, kvalitního popu jsem nejvíc hrdý asi na "Isolated".

Což je zároveň asi váš největší hit. Vybavíš si, kdy a jak jsi ji napsal?

Ano. Občas se mi stane, že napíšu při kytaře úryvek, který se mi po letech vrátí do hlavy. Tím si mimochodem ověřím, že u mě obstál. Když se tak stane, rozvinu ho, nebo zpracuji v jiném stylu. "Isolated" jsem psal v povodňovém roce 2002 pro jednu slečnu, kterou jsem nemohl mít. Napsal jsem refrén a nechal ho ležet. Pak jsme po letech jeli se Southpaw v dodávce a klávesák Karzi mi najednou pustil sampl smyčců z refrénu. Okamžitě jsem řekl, že to musíme dodělat. V hlavě se mi vynořil můj starý refrén "You make me feel Isolated" a skvěle to zapadlo.

Mimochodem, co to bylo za slečnu?

To už je jedno, ne? Myslím, že ji neznáš (směje se). Má teď miminko a vyměňujeme si fotky. Jsme v kontaktu.

Kde se vzal ten kvílivý zvuk ve slokách? Je to synťák, nebo kytara odvozená z "With or Without You"?

Nás s Karzim bavilo posluchače mystifikovat, kdy fakt nevěděli, co je jaký nástroj. Bavily nás experimenty. Když jsme vydali desku "Addiction", ptal se nás dokonce Honza Muchow, co je kytara a co synťák. My jsme hodně stop boostrovali a zrovna tenhle zvuk ve slokách "Isolated" jsou klávesy s efektem.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Máš s "Isolated" spojený nějaký specifický zážitek?

Dovolená na Krétě a moje meditace v horách v pět ráno. Když dělám desku, vždycky tak půl roku před vydáním si ji prožiji. Jsem taky trochu úchyl na pořadí písniček, takže si s tím dost hraju, poslouchám a vnímám nahrávku jako obraz. "Isolated" jsem poslouchal při východu slunce na vrcholku hory, pode mnou oceán. Opravdu jsem ji prožil tak silně, jako kdybych v ten moment ztratil milovanou osobu. S každým songem, který udělám, musím mít intimní vztah, až se mnou emotivně zahýbá. A tohle bylo tak silné, že došlo až na slzy.

Na písničku vznikl i klip v režii renomovaného Jakuba Koháka. Tobě se ale nelíbil, připadal ti jako hrozná čeština. Přijde ti i dnes jako hrozná čeština?

K Jakubu Kohákovi mám velký respekt, baví mě a vím, jak to myslel. "Isolated" byl jeden z našich nejdražších klipů, a když jsem viděl výsledek, skoro jsem brečel. Nebylo to vůbec tak, jak jsem si představoval. Proto čím jsem starší, tím víc si výrobu klipů hlídám. Chápu, že má někdo jiný pohled a spoustě lidem se ten klip hodně líbí. Jenže pro mě jako pro muzikanta je důležité, aby klip rozvíjel hudbu a sloužil jí. Myslím, že v případě klipu k "Isolated" to bylo naopak.

Spoustu písniček pro Southpaw jsi napsal s Karzim, spoustu sám. A některé z nich ve svém bytě na Hradčanské. Čím to, že z něj lezly samé takové temné věci?

Možná to mám v rodině. Můj bratr dělá hodně temné věci a otec v podstatě taky. Já jsem byl vždycky největší popař z rodiny.

Takže třeba "Pages" jsou v rámci tvé rodiny veselá písnička.

No jasně, to je na moji rodinu veselý pop. Tahle písnička vznikla v Melodické ulici ve Stodůlkách a možná trochu paradoxně pochází ze světlejšího období jednoho mého vztahu.

Zpíváš v ní: "I can not describe how much I need your company. I can not describe fear that grows deep inside of me". Odráželo to nějakou konkrétní situaci?

Ano. Devadesát procent textů jsem prožil nebo prožiji. Vlastně to koresponduje s kvantovou fyzikou. Síla myšlenky - co chceš, to si přitáhneš. Tohle se mi také dělo. Když ti na někom tak hrozně záleží, je s tím spojeno i riziko, že to může být jinak a ty to nezvládneš. S láskou je prostě spojený strach, že o ni přijdeš.

Pro mě je ta písnička koncentrovaná bolest a úzkost.

Je to tak, no. Já se od jisté doby snažím držet tuhle úzkost od těla.

Takže "Pages" jsou na tvoji rodinu veselá písnička. Co ale takové "Troubles" nebo "Brother"?

Tohle je zase temnější období stejného vztahu. A stará Praha. Ve starém domě se mi tvoří vůbec nejlíp. Všude, kde si s sebou beru studio, vnímám hodně energii toho místa, která se pak v hudbě odráží. Proto si tak vybíráme místa, kde točíme desky. Primárně vyhledáváme byty, abychom tam mohli dělat hudbu a nerušili sousedy, a pak staré domy. V novějších stavbách se mi tvoří hrozně špatně.

Atmosféra starého domu se otiskla třeba i do "Bones We Break", že?

Ano, to je přesně ten případ.

V tomhle temnějším období, o kterém mluvíš, jsi bral i nějaké drogy, je to tak?

Otevřeně můžu říct, že jsem bral drogy od sedmnácti let. Všechny desky Southpaw byly dělány na drogách. Nikdy jsem si nic nešlehal, ale vyzkoušel jsem úplně všechno. Největší drogu jsem měl hudbu a sport, snažil jsem se to vybalancovat.

Měl jsi pro drogy nějaký relevantní důvod?

Brali jsme je experimentálně a nikdy to nebylo souvisle. Pro mne to bylo inspirativní a nestydím se za to. Mám tyhle zkušenosti skoro až do doby, kdy se mi měl narodit syn. Psát třeba s THC, to pro mě bylo naprosto normální. Byť takovou "Intellygent Songs" jsem napsal naprosto čistý.

A není to berlička?

Je to berlička. Já žil dlouhou dobu v přesvědčení, že mé poslání je skládat díky marihuaně melodie a posílat je dál. Teď se ale snažím žít zdravěji. Objevil jsem meditaci, sport, otcovskou lásku... tím vším to nahrazuji. Dodnes mám ale rád, když jsem ve studiu a dám si jointa. Je to pro mě něco, jako byl pro pradědu alkohol. Pracuji s tím a snažím se tu energii přetavit do nějakého díla. Drogy ale rozhodně nikomu nedoporučuji, protože působí na každého jinak a je to individuální věc. Netvrdím, že moje cesta byla správná.

V září 2008 jsi v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že zatímco pro tátu je realita dostačující, pro tebe ne. Souvisí to i s tímhle?

Určitě. Myslím, že skoro za vším je dětství. My jsme nikdy nechodili do hospody na pivo. Připadalo nám to neromantické, homolkovské, sedlácké. Radši jsme šli na Kampu a tam si dali jointa, nebo do lesa, kde jsme brali halucinogeny. Nikdy jsme ale nic nebrali na párty nebo pro povrchní zábavu. Až později jsem objevil, že je tam i nějaký požitek, ale hlavně ze začátku to bylo hodně o psychedelických stavech, o poznání a o přírodě. Hodně jsme četli Carlose Castanedu a Jima Morrisona a měli rádi čaroděje a pohádky. Bylo to pro nás romantičtější a inspirativnější než alkáč.

Southpaw se s fanoušky rozloučili loni v březnu koncertem v Paláci Akropolis. Z vystoupení se plánoval záznam, na místě bylo několik kamer... Je pravda, že jste při tom všem zapomněli na tlačítko "record"?

Bylo to přesně tak, což je opravdu strašná komedie, ironie osudu a naprosto to sedí k tomu, jak skupina fungovala. V Akropoli jsme ten večer měli asi devět kamer, drahý mixážní pult, vše bylo připraveno na profesionální DVD. A nakonec se nenahrál zvuk. Přitom to byl nádherný a emotivní koncert s plným klubem. Musím říct, že mě to jednou za čas chytne, nejčastěji v autě, a poslechnu si naše věci. Proto jsem se rozhodl, že ještě přijde doba a vydáme Southpaw bestofku.

Klasický sampler, nebo živák, který byl plánován původně?

Nechejme se překvapit. Možná k té desce odjedeme i nějaké turné. Nevím, jestli se to stihne už příští rok, ale byl bych rád, kdyby ano.

Druhý díl rozhovoru čtěte v pondělí 19. listopadu.

NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán. Přihlášeným se tato otázka nezobrazuje.

  • oukej (bq, 16.11.2012 09:11) Reagovat

    good luck Finne !

  • bubble gum... (Tom, 17.11.2012 15:09) Reagovat

    Skvělej člověk, jen mi od koncertu Morrisseyho v Praze dluží žvejkačku, kterou na mě ve frontě vyprosil. Tak třeba někdy... :)

  • super :) (adam, 21.11.2012 14:29) Reagovat

    Skvělej rozhovor.. Jen teda ten oceán na Krétě.. :D

  • Zajímavý člověk (Xerostomus, 07.01.2018 06:48) Reagovat

    Je taky zajímavý, že do klipů tlačí gagy a takový ten druh groteskového humoru. To mnoho kapel nedělá. Prostě jsou lidi, kteří mají sklony ze sebe dělat kašpárka a bavit širé okolí. Mívají jí to od dětství. Například Karel Šíp.
    Další věc, v čem má pravdu, hraje hudbu stylově pro jiné publikum. Čím jsem starší, tím více vidím, že můj vkus zastarává a tyto songy - i když připouštím, že jsou propracované a řemeslně dobře zvládnuté - prostě mně nic neříkají - ani melodicky, ani harmonicky. Mám problém rozlišit jeden od druhého. Ale to je spíš mým věkem... Je ale opravdu těžké udělat píseň, která by oslovila široké posluchačstvo.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY
Michael Kocáb, Ondřej Soukup a Richard Müller - Budeme teď takoví tři chlapi v chalupě
Rozhovory: Michael Kocáb, Ondřej Soukup a Richard Müller - Budeme teď takoví tři chlapi v chalupě Tři výrazné osobnosti česko-slovenské hudební scény Richard Müller, Michael Kocáb a Ondřej Soukup se spojily a jedou společné turné. Za sebou mají už několik slovenských zastávek, nyní je čeká česká část. Celkem úctyhodných... čtěte zde
Vydáno: 22.10.2019 15:00 v sekci Publicistika | Rozhovory
0
Nové desky 43/2019 - od Alter Bridge přes Jamese Arthura po Lucii Bílou
Nové desky 43/2019 - od Alter Bridge přes Jamese Arthura po Lucii Bílou V polovině října se rozhodli svá nová alba vydat například rozmanitý James Arthur, rockoví Alter Bridge, písničkáři obklopená Lucie Bílá, debutující Becky G, český jazzman Martin Brunner, jeho kubánský kolega Roberto Fonseca,... čtěte zde
Vydáno: 21.10.2019 22:12 v sekci Novinky | Nové desky
0
Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream) - Ještě jsme nesložili všechno, co jsme měli
Rozhovory: Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream) - Ještě jsme nesložili všechno, co jsme měli Tangerine Dream, kteří patří k pionýrským spolkům na poli elektronické hudby, se zanedlouho vrátí do Prahy. Jejich snový set rozsvítí klub Roxy 23. října. O tom, jak navázat na odkaz zesnulého leadera a co to vůbec znamená hrát... čtěte zde
Vydáno: 21.10.2019 09:30 v sekci Publicistika | Rozhovory
0
Charlie Cunningham, NOD, Praha, 17.10.2019
Naživo: Charlie Cunningham předvedl v NODu jemné písničkářství Britský zpěvák Charlie Cunningham už o sobě dal vědět v roce 2017 prvotinou "Lines". Letos na ni navázal ještě nástupcem "Permanent Way". S tím se nejprve v létě předvedl na Colours Of Ostrava, ti stejní pořadatelé ho pak o tři... čtěte zde
Vydáno: 18.10.2019 21:51 v sekci Naživo
0
Nick Cave and The Bad Seeds - Ghosteen 9/10
Recenze: Světlo v temném lese: Nick Cave se na albu "Ghosteen" obrací k síle příběhů Náhlé oznámení ve zpěvákově newsletteru ukončilo čekání na novou desku Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds. Nahrávka "Ghosteen" je po dlouhé době opět dvojalbem, koncepčně rozděleným na osm kratších celků (děti) a dva delší... čtěte zde
Vydáno: 18.10.2019 08:45 v sekci Recenze
9
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
- Naživo: New Order nechali posluchače zanořit se do historie své i do Joy Division (05.10.2019 15:32)
- Nové desky 40/2019 - od Tegan And Sara přes Mirai po Opeth (02.10.2019 14:55)
- Video: The Beatles slaví 50 let "Abbey Road" novým klipem k "Here Comes The Sun" (28.09.2019 13:00)
- Video: Berenika Kohoutová se jako "Holka roku" brání škatulkování (11.09.2019 13:01)
- Klobouk dolů. Nine Inch Nails byli nominováni na country cenu (04.09.2019 17:25)
- Naživo: Macklemore i The National předvedli ve čtvrtém dni Szigetu velkou show, každý dle svých pravidel (11.08.2019 14:09)
- Fotogalerie: Macklemore svými hity roztančil celý Sziget (11.08.2019 13:43)
- The Beatles oslaví 50. výročí desky "Abbey Road" výpravnou reedicí (11.08.2019 10:43)
- Ed Sheeran překonal U2. Má nejnavštěvovanější a nejvýdělečnější turné historie (03.08.2019 19:01)
- Naživo: Finální den Colours Of Ostrava patřil The Cure, Rosalía předčila všechna očekávání (21.07.2019 22:54)

ALBUM TÝDNE 42/2019

Opeth
In cauda venenum

Moře vody proteklo v deathmetalové řece jménem Styx a Mikael Åkerfeldt museli zaplatit Charónovi asi velké výkupné, aby jej pustil zpět z podsvětí na rodnou půdu. "Pustím tě, ale už nikdy nebudeš growlovat a z progresivního deathu jen prog budeš ctíti," dal mu převozník podmínku. A tak je tu "In cauda venenum".

9/10

NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY (za poslední týden)

FILMSERVER.CZ PÍŠE

FULLMOONZINE.CZ PÍŠE

SPARK PÍŠE

CO, KDY, KDE   (doporučujeme)

Út 22.10.
Richard Müller, Michael Kocáb a Ondřej Soukup (Forum Karlín, Praha)
St 23.10.
BE27: Tangerine Dream (DE) (Roxy, Praha)
St 23.10.
Ghost-Note (USA) (Metro Music Bar, Brno)
Čt 24.10.
The Rasmus (FIN) (Lucerna - Velký sál, Praha)
Čt 24.10.
Jesca Hoop (USA) (Café V lese, Praha)
Čt 24.10.
BE27: Manon Meurt + Luvver (SK) (Roxy, Praha)
Čt 24.10.
Patax (ESP) (Metro Music Bar, Brno)
Pá 25.10.
Anomalie (CAN) (Café V lese, Praha)
Pá 25.10.
BE27: Rebekah (UK) (Roxy, Praha)
Pá 25.10.
BE27: Skepta (UK) (Forum Karlín, Praha)

» zobrazit všechny akce «

OBLÍBENÍ INTERPRETI (za poslední týden)

Karel Gott Kryštof Lady Gaga The Cure JP Cooper Madonna Coldplay Inna AC/DC Sia Wanastowi Vjecy Beyoncé Rihanna Blood Red Shoes Adele Armand Van Helden Metallica Britney Spears Jonas Blue Marek Ztracený
filmserver.cz na Facebooku filmserver.cz na Twitteru filmserver.cz na LinkedIn filmserver.cz na YouTube
musicserver.cz - hudba od začátku do konce
©2010-2019 IMEG s.r.o.
Kontaktní informace | Informace o inzerci | Redakce | Volná místa | Zásady ochrany o.ú. | Mobilní verze | ISSN 1803-6309
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu IMEG s.r.o. zakázáno.
smile music: spark | fakker | czech blade | musicserver | full moon | xplaylist | day after | filmserver