Už jsme doma, kapela, která nedávno odehrála tisícý koncert a která si vybudovává pevnou diváckou obec nejen v ČR, ale i ve zbytku Evropy a Americe, se dostala ke zlomovému bodu ve své historii. Odchází zakládající člen, saxofonista, jedna z nejvýraznějších osobností na pódiu, nakonec i skladatel mnoha skladeb a textů, Jindra Dolanský. Ač některé prognózy byly nepříznivé a budoucnosti kapely nepřičítaly velké naděje, rozhovor s posledním zakládajícím členem a autorem většiny písní, Miroslavem Wankem, napovídá pravému opaku. ať současné plány dopadnou jakkoli, máme se na co těšit!

Asi se nevyvaruji otázek týkajících se aktuálního odchodu Jindry Dolanského z UJD. Byla pro vás tato informace velkým šokem, nebo už probublávala delší dobu?

Velký šok to nebyl. Jedna věc je, že už tam delší dobu byly určité tlaky, na spoustu věcí (ať je to organizace kapely na turné, nebo obecných představ, kam by kapela měla jít...) jsme měli jiný názor, ale to by samo o sobě nevedlo k rozchodu. Druhá věc byla ta, že Jindra už dlouho (asi rok) podniká. Kšeftuje s bytama po Praze, velký byznys, který nejde ruku v ruce s kapelou, takže přišly rozpory, řekl bych, sociálního druhu. Pro něj už nebyly některé věci přijatelné jako dřív - ať už se to týká nevyhovujícího noclehu, jídla... najednou se tam začaly rozevírat sociální nůžky, což pro mě byla a je hrozně zvláštní zkušenost. Nechci to moc rozebírat, spíš jsem chtěl nastínit určitý obraz, na kterém se nějaká změna, takovéhle rozhodnutí, dalo částečně očekávat. Až tak moc mě to tedy nepřekvapilo, nicméně je to samozřejmě největší změna v historii Už jsme doma.

Svěřil se vám Jindra s tím, jestli hodlá v hudbě pokračovat? Dalo by se očekávat, že záběr, který v UJD měl, mu bude scházet...

To by byla otázka spíš pro něj, ale je možné, že se pustí spíše do věcí, které mu nezaberou tolik fyzického času, do skládádní, je možné, že dostane nabídky na hudbu k filmu. Občas naznačoval, že by rád udělal něco většího, co by jen zkomponoval a někdo jiný mu to hrál. Rozhodně tvrdil, že už by nikdy nechtěl hrát profesionálně.

Kdesi jsem četl jeho vyjádření, že odchází proto, že má pocit, že z hudby UJD se stává řemeslo, začíná cítit, že už to nedělá pro zábavu a začíná ho to unavovat. Vy při ďábelském tempu, ve kterém UJD koncertuje, nezažíváte podobné pocity?

A to je právě to, v čem jsme se názorově lišili. Já si tohleto nemyslím. My sice koncertujeme ďábelsky, ale koncertů, které za rok uděláme, je maximálně sto. Takoví Psí vojáci nebo kapely, které jezdí jen po Čechách, jich mají možná víc. A když my s tím rádiusem, který máme, uděláme sto koncertů a z toho čtyřicet je po Americe, tak na Čechy zbývá kolem padesáti, což není ani jednou týdně. Myslím, že stovka je běžná číslovka u profesionální kapely a že to není nijak strašné. Jiná věc jsou podmínky na šňůrách a ty pro Jindru mohly být nedostačující.

Z pohledu diváka se zdá pochopitelné, že s energií, kterou vkládáte do koncertů, se při třiceti vystoupeních do měsíce v Americe musí dostavit vyčerpání.

Ano, zejména šňůry po Americe jsou vysilující, to uznávám, je to třeba důvod, proč odchází Honza Čejka, ale mně to nevadí a necítím, že bych to dělal z nějaké povinnosti. Jako mnohem větší povinnost bych cítil, kdybych byl zaměstnaný v divadle a musel tam každý den, pětkrát týdně, chodit jako do práce. To, co dělám teď, mě ještě dostatečně motivuje, třeba i tím širokým záběrem různých zemí a míst, neustále něčím novým, rád potkávám nové lidi, je to něco, co mě naplňuje, Jindru to naopak odpuzuje. Ale turné po Americe jsou zaprvé jen jednou do roka, což se podle mého dá vydržet, za druhé je to za daných okolností jediná možná cesta, jak vytvořit možnost, že by se naše podmínky mohly změnit. Když tam nepojedeme, tak to nikdy nezměníme. Když to vydržíme, vytváříme hypotetickou možnost, že se třeba objeví nějaký producent, že si na nás kluby zvyknou a příště nám dají lepší podmínky (což se na některých místech už děje) atd. Prostě postupný, velmi systematický a trpělivý postup, jak to prorazit. Toho, čeho se nám tam zatím podařilo docílit, není moc, ale proti tomu, jak je to tam obtížné, je toho relativně hodně a ten větší díl stojí stále před náma - mně by stačilo, abysme tam mohli jet beze strachu, že se vrátíme s mínusem. Já mám dostatek energie a trpělivosti v tom pokračovat a bylo by mi líto ztratit ty roky práce a vzdát to. Jenom nastiňuji moji vizi, že je třeba někdy vydržet něco jako je třicet koncertů po sobě právě pro ty miniaturní a zdánlivě nevýznamné výsledky, ale mně se ta mozaika v hlavě pomalu skládá a jsem trpělivý.

V současnosti se vám tedy finančně cesty do Ameriky nevyplácejí?

Když to řeknu úplně konkrétně, tak příjmy z koncertů se pohybují řádově kolem deseti tisíc dolarů a výdaje jsou kolem dvanácti až třinácti. Ale zase mínus, ve kterém jsme z koncertů, umoří poměrně velký prodej desek, zbytek peněz se rozdělí a můžeme z toho třeba dva měsíce žít.

Máte představu o hranici popularity, které byste chtěli dosáhnout?

Mně stačí ta, co máme tady v Čechách a takovou bych chtěl i v Západní Evropě a Americe. Když si uvědomím to, jak je tam vnímána Iva Bittová nebo Pavel Fajt, to je má představa. Hned k tomu dodám, že jsem trochu patriot a jsem rád, když se někde venku napíše, že v Čechách vzniklo něco opravdu kvalitního a dobrého, takže mám i tenhle cíl.

Nebude vám scházet také skladatelská invence Jindry? Byl přeci jen jedním z hlavních motorů UJD.

Pro mě měl ten motor přinejmenším tři části, tou třetí je Martin Velíšek. Není žádným hostem ani výtvarníkem kapely, je v pravém slova smyslu členem, spoluvytváří to hlavní, co v kapele je, a to je její duch, filosofie. Takže to, že se mnou po odchodu Jindry zůstal Martin, je pro mě ten nejzlomovější moment. Jindra byl určitě ohromně důležitou veličinou v pódiovém vystupování, ve stylu hry na saxofon, jako skladatel. Ale on skládal hudbu částečně a já jsem skládal hudbu částečně, takže s jeho odchodem umím pokračovat v té hudbě, já sám jsem psal texty a Martin sám dělal obrázky. To znamená, že hudba "víceméně" zůstává, texty zůstávají a výtvarno také zůstává, takže kapela má určitou kontinuitu v autorské dílně. Jindra tím, že nebyl výhradním skladatelem, je v zásadě nahraditelný, ne tedy nikým jiným (rozhodli jsme se, že za něj určitě nebudeme hledat náhradu, každý další by byl jeho karikaturou), ale mnou - styl jsme vytvářeli spolu a já v tom dovedu pokračovat.

Na poslední koncert UJD ve staré sestavě na Deltě (19.12.2001) plánujete něco výjimečného? (Jindra Dolanský nakonec vystoupil s UJD naposled 23.11. - pozn. šéfredaktor)

Nepočítám s tím, že by se nám za současné atmosféry a konstelace podařilo nacvičit něco speciálního, nebo staršího. Ale bude to, asi jako každý rok na Deltě, laděné jako vánoční besídka, v určité příležitosti tam dojde k rozloučení s Jindrou a Honzou. Můžeme zahrát všechno, co máme nacvičené v téhle sestavě, určitě to bude delší koncert, asi to půjde srovnat s tisícátým koncertem UJD tamtéž. Bude to každopádně poslední příležitost, jak vidět UJD se saxofonem, poslední příležitost, jak slyšet některé písničky - konkrétně třeba "Uši" v novém repertoáru už nefigurují.

Plánovaná deska s pracovním názvem "Rybí tuk" bude nahraná už v nové sestavě, nebo použijete materiál ještě ze staré?

Bude určitě v nové sestavě, zatím z ní není ještě ani nota (k 6.11.2001 - pozn. red.). Normálně to nedělám, teď jsem pracovní název pustil právě proto, že se objevují různé spekulace, že končíme. A já myslím, že z toho všeho, co jsem řekl doteď, je cítit, že nemám v žádném případě v úmyslu končit a že máme naopak veliké plány, a to jak nové, tak v pokračování těch dlouhodobých. Z toho důvodu jsem se rozhodl prozradit téma alba, které je pro mne na desce beztak nejpodstatnější - pak už se jen konstruuje a vyrábí. Nejtěžší umělecká práce je pro mne vždycky najít téma. Jinak už fest zkoušíme s novým basistou Jaroslavem Cvachem (ex P.S. - pozn. red.).

Dá se s úbytkem saxofonu a přibráním basisty s ostrým stylem očekávat přitvrzení aranží?

Tohle zatím nedokážu říct, ještě nemáme nic hotového, mám jen napsané nějaké motivy. Nicméně hledáme zvuk a není to jednoduché. Teď do konce roku zkoušíme přibližně hodinu repertoáru ze starých věcí, některé z nich velmi radikálně předěláváme, čímž zabíjíme dvě mouchy jednou ranou. Budeme mít hratelný repertoár hned, aniž bychom byli stresově závislí na nových věcech a na starých skladbách si můžu ověřit nový zvuk kapely, kde je saxofon nahraditelný, nenahraditelný, vypustitelný, osahávám si nové aranže... Podle mého to vyjde tak, že tam duch ze starých UJD zůstane. Co se týká sestavy, mám ještě jeden dlouhodobější plán. Rád bych nabídnul určité škále lidí, muzikantů, ať z našeho okolí, nebo ze zahraničí, jestli by s námi nechtěli neformálně spolupracovat. Naposledy jsem mluvil například s čelistou z Echtu - Schillou, saxofonistou Venkrbcem, Chadimou, Jelínkem, mluvil jsem i s Biafrou z Dead Kennedys, jestli by nechtěl zazpívat dvě písničky, třeba i česky. Rád bych v repertoáru nechal sedm až deset písniček s otevřenou aranží (která bude hratelná i ve čtyřech lidech), ten člověk dostane nahrávku, sám si do těch písní vymyslí svůj part, který bude zcela autorský z jeho strany, a bude se snažit tu skladbu nějak dotvořit. Když by se sehnaly peníze, udělali bysme třeba jedno turné jen s čelistou, nebo si ty lidi pozveme na jednotlivé koncerty. Chtěl bych tyhle dveře nechat otevřené, pátý post v kapele pevně neobsazovat a nechat na něm střídat muzikanty.

Uvažovali jste s UJD o využití modernějších výrazových prostředků?

Určitě nemám touhu do toho dávat prvky techna, nebo to dělat moderně za každou cenu. Moc těm slovům "moderní", nebo "současný" nerozumím, neznám je, nebo mě nezajímají. Vždycky jsme aspirovali spíše na ty nadčasové, nebo dobově nezařaditelné věci. Nikdy - ani za komunistů - tam nebyl zarhnut politický podtext, takový ten pocit, co měla spousta lidí po revoluci, že nemají o čem psát, se nás netýkal. V textech mě vždycky zajímal charakter člověka, vztahy, komunikace mezi lidma, schopnost užít zkušenost, poučit se v historii, škála komunikace a nutnosti naslouchat (o tom jsou vlastně "Uši"), to jsou moje témata. Z tohoto ohledu nebude výjimkou ani plánovaný "Rybí tuk", v podstatě se dá říct, že všech pět desek, co jsme udělali, má společné téma. Někdo píše jednu knihu celý život, já píšu jedno cédéčko celý život.

Orientujete se v domácí hudební scéně? Co byste případně z toho, co vás zajímá, vypíchl?

Tady je důležité si uvědomit dvě věci. Nikdy jsem muziku aktivně nevyhledával, naposled možná v patnácti. Většinou jsem muziku dělal a byl jsem vystaven permanentnímu hluku, takže jsem se snažil dalším zdrojům vyhýbat. Jsem tedy vesměs analfabet. Na druhé straně, pokud už něco poslouchám, tak je to z 99 % česká scéna, která mě baví a zajímá. Znám z ní logicky hlavně kapely, se kterými jsme už dlouhou dobu na jedné lodi, souputníky jako Psí vojáky, Echt, Chadimu, Dunaj, Činnu, kdysi Hudbu Praha, Jablkoň. S těma se čas od času potkáváme na koncertech a vyměňujeme si cédéčka. Z mladších kapel mě určitě zaujala první fáze Tata Bojs (teď už to moc neznám), těm jejich současný úspěch hrozně přeju, je to moderní a zároveň chytré, což se nedá říct o moc věcech. Potom jsem měl hodně rád kapelu Tornádu Lue, to především kvůli textům a projevu zpěvačky, to byla srdeční záležitost. Teď je tady kapela Neočekávaný dýchánek, taky se špičkovýma textama, výtečnou zpěvačkou, ke všemu celková atmosféra té kapely je výborná, upřímná, lidská. Obecně mě zaujaly spíš věci, které jdou trochu mimo, co možná patří pod tu škatuli "alternativy" v tom nejširším slova smyslu.

Jaký je váš vztah k internetu?

Vztah k internetu mám veskrze pozitivní. Mám s sebou notebook, se kterým jsem neustále připojen, myslím, že je to jeden z největších vynálezů historie. Lidi můžou získat informace téměř o všem, rychle, takřka zadarmo. Emailová komunikace mě hrozně baví a považuji ji za geniální. Je jasné, že s tím jsou spojena i určitá úskalí, liberálnost internetu umožňuje spoustu kriminálních jevů, šíření ideologií, pornografie, ale to není chybou systému, je to v konkrétních lidech, a ti, kdyby nebylo téhle cesty, by si našli jinou. Za cenu nechat si vzít svobodu média to určitě nestojí. Je to o charakteru a morálce, člověk, který je v pořádku, může na takové stránky narazit stokrát a nic to s ním neudělá, člověk, který v pořádku není, zblbne i bez možnosti internetu.

Rozhovor děláme pro internetový magazím MusicServer.cz, znáte jej?

Možná jsem na něm někdy byl, ale nevybavuji si ho. Surfování v internetu je pro mě stále poměrně drahou záležitostí a omezuji jej na vyhledávání nezbytných informací, praktické věci, někdy zajímavosti, ale nemůžu říct, že bych surfoval nějak moc.

Máte nějaký vzkaz pro čtenáře?

Byl bych moc rád, aby lidi, co mají rádi UJD a kterým na nich záleží, nám i po změně zůstali věrní, aby nám věřili, že se budeme snažit uchovat laťku tam, kde je, a aby nám drželi palce a měli trpělivost.

Děkuji za rozhovor