Album "Tuskegee" dostalo název podle města, kde se Lionel Richie narodil. Toto město se nachází v Alabamě, a jak je známo, oblíbeným hudebním stylem tohoto státu je country, tedy styl poměrně vzdálený od soulu, kterým se proslavil Richie. Ten se nyní rozhodl, že ale oba spojí. Do nahrávacího studia si pozval největší hvězdy současného country i jeho legendy a natočil s nimi své největší hity. A ono to kupodivu nezní vůbec špatně.

Lionel Richie de facto založil nový crossover - soul country. Tak nějak nenásilně se mu, totiž povedlo oba žánry spojit. Do countryových základů plných výrazných kytar, steel kytar a houslí si zpívá stále tím svým soulovým feelingem a hladivým vokálem a k tomu se přidává povětšinou o něco drsnější mužský signifikantně drsný hlas. Tento mix postavený především na kontrastech vlil jeho písničkám jinou energii do žil. Přitom ale atmosféru většiny z nich se podařilo udržet. Vše ovšem platí za předpokladu, že nepatříte mezi skupinu lidí, kteří nenávidí country jako styl. Jestliže jste jeho odpůrci, pak se vám bude jejich nová podoba jen těžko líbit.

Celé album otevírá hodně povedená "You Are" s Blakem Sheltonem, která zní, jakoby snad byla pro country napsaná. U "Say You, Say Me" bude hodně záležet, na jakou verzi narazíte. Rozhodně doporučuji najít tu s Jasonem Aldeanem. Pokud si totiž poslechnete nejdříve evropskou verzi s Rasmusem Seebachem a pak tu americkou, zjistíte, že dánský zpěvák do konceptu příliš nezapadá. To samé, a možná ještě více, platí o "Sail On", kde můžete narazit buď na Tima McGraw nebo švédskou Jill Johnson. Nemusím snad ani psát, že jedna z největších countryových star současnosti je výrazně lepší.

Ono si vůbec spojení soul - country - Lionel Richie a ženy příliš nerozumí. Takovýchto duetů je na "Tuskegee" poměrně málo a patří spíš ke slabinám nahrávky. Nejvýraznější je to u "Endless Love" se Shaniou Twain, do které afektovaný hlas Kanaďanky vysloveně nesedí. Jennifer Nettles z Sugarland zase měla velmi těžkou úlohu prozpívat se "Hello", což byl oříšek, protože nedává příliš prostoru a výsledek tak zůstává vise někde v prostoru. Lehce na vahách je "Angel", kde si zazpívala Pixie Lott. Ta totiž nemá s country vůbec nic společného a zní více jako Pink, ale vyslovená střelba mimo to není. Jedinou opravdovou výjimkou je "Deep River Woman", v které se blýskli Little Big Town. Zde dámská polovina kvarteta dokonale sedla jak ke stylu písničky, tak i do celkového konceptu.

Pokud byste se mě ptali na jeden jediný tip z "Tuskegee", pak bez váhání řeknu "Stuck On You" a bude to trošku paradox, protože se v ní Lionel Richie sešel s Dariusem Ruckerem tedy jediným dalším černochem na albu. Někdejší frontman Hootie & The Blowfish, který posledních pár let způsobuje v bělošském stylu malou revoluci, a hlavní aktér v ní rozehrávají dokonalou vokální konverzaci a vůbec nevadí, že ji vede především signifikantně zabarvený hlas Ruckera, protože způsob, jakým se doplňují, je vskutku obdivuhodný. Druhou takto velmi povedenou písničkou je "Dancing On The Ceiling" s Rascal Flatts. Samozřejmě příčinou je, že už originál je fakt skvělý, nicméně zahuštěný country zvuk jí ještě o trošku více nakopl. Skoro jako bych poslouchal nějakou koncertní verzi.

Duety s matadory Kenny Rogersem nebo Willie Nelsonem patří do kategorie písniček, které nezklamou, ale jsou zkrátka takové usedlejší, což je možná škoda. Na samotném konci je ale i jedna věc, která se do country převést nepovedla a asi ani nemohla. "All Night Long" je prostě latino taneční záležitost a vždycky bude. Ne, že by byla špatná, ale na albu působí jako pěst na oko.

Po přečtení předchozích řádek už musí být jasné, proč je koncertní podoba "Tuskegee" prakticky jen zbožným přáním. Takováto koncentrace hvězd se může sejít pouze na nějakém speciálu a rozhodně by se tak nestalo v Evropě. Samozřejmě je to velká škoda, protože ta chemie soulu, Lionela Richieho, country a jeho hvězd takřka nepochopitelně funguje. Obešla se bez velkých výbuchů a naopak velmi příjemně jiskří a energicky vře.