První část rozhovoru naleznete zde.

Povězte obyčejnému smrtelníkovi: Jaké je pozlátko té skutečně velké slávy?

V podstatě nejde o nic. Je to nedůležité. Celé to, co dělám, je vlastně nedůležité. Je to hloupé a nehodné dospělého muže. Ale zároveň je to ta nejlepší a nejúžasnější věc na světě. Když se pro tuto práci rozhodnete, je to fascinující, zajímavé a důležité. Ale čím déle v tom jste a čím hlouběji se dostanete, tím víc si uvědomujete, jak je to… nedůležité.

Trvá dlouho, než si tohle člověk uvědomí?

Někteří jsou tak požehnaní, že to pochopí velmi brzy.

A kdy to došlo vám?

Velmi pozdě (směje se).

Je těžké ubránit se vlastní důležitosti?

Neexistuje nikdo, kdo by se ubránil pocitu takové té euforie, když někdo křičí jeho jméno a je žádaný. Vypadalo to, že James Blunt to zvládne. A jak to dopadlo? Nekonečné párty, přítelkyně, milenky, narkotika... Je to zkrátka větší než život. Na nejvyšší možné úrovni funguje tenhle hype v Japonsku. Stačí, když tam přijede úplně neznámá kapela z Evropy, a už na ni čekají gruppies. Technik z jedné neznámé švédské kapely mi vykládal, že za nimi tyhle fanynky po Japonsku dokonce cestovaly. Nakonec ho jedna sbalila a on z toho byl úplně hotový. Pro běžného Evropana nebo Američana je to těžko představitelné. Sláva zválcuje každého. Neexistuje nikdo tak silný. A pokud má skutečně tak silné ego, tak tu slávu nepotřebuje a nepracuje v zábavním průmyslu.

Když si navíc umělec hoví na obláčku své popularity, je často vzdálen múze, že?

Přesně tak. Doslova a do písmene nemáte čas tvořit. Zaobíráte se všemi těmi věcmi, o kterých si myslíte, že jsou důležité: ukázat se na téhle párty, zúčastnit se téhle autograph session, tohoto a tamtoto… Ale ve skutečnosti to není důležité. Jenomže kdo s výjimkou Leonarda Cohena nebo Boba Dylana dokáže něco vytvořit, stáhnout se a pak zase něco vytvořit? Tlak médií je čím dál větší, Hlava XXII je čím dál paradoxnější a všichni pak donekonečna běhají v těch svých klecích jako veverky.

Co takový Bono? Ten ve volném čase zachraňuje Afriku.

Nevím, neznám ho osobně. Můžu soudit akorát podle jeho mediálního obrazu. Je možné, že umí dobře pracovat s médii. Ale když je někdo dostatečně bohatý, začne se zajímat o to, aby po něm něco zůstalo. Navíc Bono má výhodu skutečně moudrého managera Paula McGuinesse, legendy hudební scény, partnera, který určitě ovlivnil část jeho konání. Hodně umělců, které znám, zápasí s tím, že po nich nic nezůstane, v lepším případě pár písniček. Po většině lidí z tohoto cirkusáckého prostředí nezbude vůbec nic. Pamatujeme si nějakého Shakespeara, Moliéra, Carusa. Ale co ty tisíce jejich současníků, účastníků zábavního průmyslu z pětadvaceti století před námi? Známe autory, ale výkonné umělce už nikoliv.

Když se vrátíme k původní otázce, uhranula vás nějaká osobnost tím, že byla jiná?

Měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat s lidmi, kteří jsou v zábavním průmyslu velmi dlouho. Prošli si svými osobními pekly i návraty z nich. Většina z nich dozrála natolik, že si uvědomují relativitu toho, co dělají. Nepřeceňují to. Skvělý je v tomto ohledu Phil Collins.

Na svém blogu v deníku SME jste s úctou psal o Mortenu Harketovi z norského tria A-ha...

Morten je fanoušek matematiky jako filosofického směru, má velmi přísnou životosprávu a je trošku jiný. Věřím tomu, že se kdysi stalo něco, co ho k tomuto dovedlo. Navíc je to Nor, takže má úplně jiné kulturní dědictví. Je to prostě týpek.

V knize "Nejde o talent" jste zmínil, že úspěch kapely nebo interpreta závisí i na tom, nakolik dokáže sám sebe po určité době redefinovat. Nakolik se jedná o přirozený vývoj umělce a nakolik o marketingově nalinkovaný plán?

Nemá to nic společné s marketingem. Sám se věnuji něčemu, jako je DJing, a když se podívám na to, co jsem dělal před dvaceti lety a co dělám dnes, je tam přirozený vývoj. Ti lidé mají chuť být moderní a do určitého momentu přijímat nové hudební názory, se kterými se ztotožňují. Jde o to, kdo si udrží prst na tepu doby. Kdo rozezná, co je moderní a funguje, bude úspěšný. Vezměte si Bruce Springsteena. Nebo Boba Dylana a jeho písničku "It Must Be Santa" s neuvěřitelně moderním klipem. Nebo Madonnu, která dělá s LMFAO a Martinem Solveigem. Nebo Dr. Dre, ten je také na scéně neuvěřitelně dlouho. Všechno jsou to lidé, kteří se dokáží stále redefinovat, hledají nové cesty a nezůstávají přešlapovat na místě. Takoví U2 začínali jako irská kapela s pár akordy na desce "Under A Blood Red Sky" a dnes jsou sdružení produkující polosymfonická koncertní alba. Nejzářivějším příkladem jsou asi The Beatles na začátku a ve finále své tvorby.

Komu se takto daří redefinovat u nás?

Ukázkový případ je Richard Müller. V době desky "Bioelektrovízia" z roku 1986 fungoval ve skupině Banket jako sarkastický, cynický, sebeironizující zpěvák, který spíše recitoval než zpíval. Oproti tomu album "Už" z roku 2010 je něco úplně jiného. Nepracoval na něm s tou starou partou kolem Andreje Šebana nebo Ivana Táslera, ale se skupinou B3. Výsledek byl skvělý, osvěžující a získal Richardovi nové fanoušky i novou cílovou skupinu.

Někdy se interpretům podaří přímo restartovat kariéru. Tak to bylo třeba v případě amerických Green Day.

...a jejich alba "American Idiot". Za něj mám doma od chlapců dokonce zlatou desku, visí mi vedle té od Red Hot Chili Peppers. Byla to první zlatá deska v Izraeli od začátku intifády. Američané hleděli, jak je možné, že se toho v Izraeli tolik prodá.

Nejen Američané byli překvapení. Michal Máka mi vyprávěl, jak jste ve Warner Music reagovali na ten trošku nečekaný úspěch. Mimo jiné jste přesouvali turné do mnohonásobně větších prostor, než ve kterých se odehrávala šňůra k jejich předchozí nepříliš výrazné desce "Warning". Vzpomínáte?

To byl přesně ten případ, kdy vám v průběhu cyklu desky začne to album nečekaně růst. Někdy popularitu kapely vnímáte a tušíte, kdy bude růst, kdy kulminovat... A pak se objeví něco, co prostě vystřelí a nedá se kontrolovat. To se stalo s Green Day. Oni se v průběhu turné k "American Idiot" stali největší rockovou kapelou té doby. Byli tehdy větší než Red Hot Chili Peppers, U2 a Coldplay dohromady! To byla celosvětová mánie. A navíc dobrá hudba.

Překvapil vás i nějaký jiný interpret, kterého jste už v duchu odepsal?

Rod Stewart a jeho comeback. Nebo Tina Turner, která před "Private Dancer" jakoby nebyla.

A v našem měřítku?

Václav Neckář. To je český Bob Dylan. Nebo Johny Cash, chcete-li.

Ve své knize popisujete podporu kreativního průmyslu ve Finsku. Podle vás není náhoda, že z téhle země prorazily skupiny jako Nightwish, The Rasmus, HIM nebo Apocalyptica. Je možné takový hudební export nějak centrálně řídit?

Jde čistě o vytváření podmínek. Odejmete lidem břemeno určitých záležitostí, které jim znemožňují být tvořiví. Když ráno vstanete s tím, že do večera musíte sehnat sto euro, abyste zaplatil to a to a to, asi se nebudete věnovat kytaře. Jinak by vás přítelkyně zabila nebo by od vás minimálně odešla. Ale jestliže víte, že se hudbě věnovat můžete, protože se mnohým vašim kolegům podařilo koncertovat v zahraničí, pak tvoříte. U nás si muzikanti myslí, že když se chtějí život hudbou, musí být v televizi, aby pak byli zváni na všechny možné plesy. Kdežto ve Finsku dělají lidé hudbu proto, že ji mají jednoduše rádi.

Jak je možné, že to takhle ve Finsku funguje, ale v Česku a na Slovensku nikoliv?

Jednak máme atomizovanou uměleckou obec, stejně jako v Česku. Ne všichni si dokážeme představit, jak by to mohlo fungovat. A jednak ministerstva kultury ve Skandinávii nevytvářela nějaké direktivní, centralizované plány, spíš to nechala na otevřených možnostech: Pojďme vytvořit kreativní centra, pojďme dovolit mladým, aby mohli zkoušet zadarmo a natočit nějaké nahrávky, pojďme jim pomoct zaplatit tourbus na vystoupení do Německa. Neurčovali priority, které umění se bude vyvážet. My jsme ale slovanské národy a skončilo by to tak, že by nějaká úřednice rozhodovala o tom, která kapela pojede na olympijské hry. U nás je to velmi korupční.

Vidíte nějaké světlo na konci tunelu?

Musí to projít nějakým vývojem. Lidé si v našich republikách musí uvědomit, že kultura je důležitá. Přináší peníze do státní kasy, vytváří pracovní příležitosti, umožňuje rozvíjet myšlenky a těm nejlepším z nás se realizovat a neodcházet pryč. V neposlední řadě je to exportní artikl.

Existuje v našich zemích i za aktuální situace nějaká kapela s exportním potenciálem?

Ano. Každá, která si uvědomí, že existuje něco víc než firemní večírky a městské slavnosti. Každá, která v sobě najde dostatek odvahy překonat vlastní pohodlí. Každý interpret nebo interpretka, která se nebojí začít od nuly - navzdory tomu, že už má něco za sebou. Každý, kdo si umí připustit, že navzdory všemu snažení a úsilí se to nemusí podařit a i tak se do toho pustí. Každý, koho motivuje kreativní část naší práce. Odpovědět neumím. Můžu jen říct, že jsem začínal od nuly na začátku kariéry, potom jsem začínal od nuly na Ukrajině, pak jsem začínal od nuly v Rakousku, pak jsem začínal od nuly se svými americkými kontakty a zkušenostmi a nedávno jsem musel začít od nuly po svém návratu na Slovensko. A jak to tak realisticky vnímám, zřejmě i nyní budu muset některé věci začít budovat nanovo. Ale úspěch není o tom, co dokážete. Úspěch je o tom, co snesete. Úspěch je jedině o nevzdávání se a o nepoddajnosti. Možná to není univerzální pravda, ale já to tak vnímám.

Jak se to má s vaším osobním hudebním vkusem? Rozlišujete mezi tím, co si rád poslechnete, a tím, co prodáváte?

Musím poslouchat všechno, co prodávám, abych se v tom aspoň trošku vyznal. To vás pak tak zdeformuje, že nemáte vyhraněný vkus. Rád poslouchám věci, které jsou dobré. A rád prodávám dobré věci.

Dokážete prodávat něco, co se vám vnitřně nelíbí, ale cítíte, že to má potenciál?

Jen povězte, co je dlouhodobě úspěšné a není to dobré?

Já bych mezi dlouhodobou oblíbenost a kvalitu rovnítko nedával. Sám jste zmínil, že úspěšná skupina Kabát má v sobě kus polky...

(směje se) Tak vidíte. To třeba neposlouchám.

A dokázal byste takovou hudbu prodávat?

Podívejte, pořád se považuji za A&R managera. A každý, kdo je A&R managerem, má časem vycizelovaný vlastní rukopis. Můžu pracovat s různými žánry, ale zřejmě - vzhledem ke stopě, jíž jsem svou prací zanechal - bych se asi nikdy nedostal k repertoáru, který má komerční potenciál jen podle definice "to je blbý = to se bude líbit". Mám rád out of the box projekty. Víc jsem hrdý na projekt This Is Kevin, slovenský jungle s prvky lidovky, na Hadymaky, což bylo ska z Ukrajiny, či na Zdob Shi Zdub, funk-punkové sdružení z Moldavska, než například na prvoplánový úspěch projektu Crazy Frog.

Máte mezi muzikanty, s nimiž spolupracujete, kamarády?

Je to složité, ale mám. Těžko se to udržuje. Hlavní je udržet balanc mezi tím, do jaké míry chceme spolupracovat a do jaké míry se chceme kamarádit.

Koho z těch muzikantů považujete za kamaráda?

To si raději nechám pro sebe, abych někomu neublížil.

Ve své práci jste procestoval celou planetu. Co to s člověkem udělá?

Jste otevřenější, liberálnější. Poznáte svět. Ale opravím vás - procestoval jsem jen země v Evropě, na Blízkém Východě a pár států v USA. Mým regionem byla vždy východní Evropa a později i Blízký Východ. Ale i za tyto příležitosti jsem neskutečně vděčný.

A jaké to je vrátit se po těch letech strávených v zahraničí domů? Řada lidí se s tím nevyrovná a musí zase odjet.

To je to, nad čím momentálně uvažuji.

Opravdu? Hledáte si práci venku?

(přemýšlí) Je to o nějakém podnikání v zahraničí. Neříkám, že se úplně přestěhuji, ale nebudu dlouhodobě a výlučně spojovat svoji budoucnost jen s jedním státem. Nedá se s tím vyrovnat, protože nemám tu vzájemnou kolektivní zkušenost se svým okolím. Nemůžu se rozčilovat nad stejnými věcmi. Také nemám potřebu vytvářet si nějakého imaginárního národního hrdinu, který něco dokázal. Na Slovensku nám jednoduše chybí část historie, se kterou se nechceme identifikovat, a to je historie uherského státu. Není to lehké.

Vy v sobě máte také kus uherské krve, že?

To máme všichni. Buď si to chceme přiznat, nebo ne. Vždyť jsme tu tisíc let žili na jednom plácku. Jsme pomíchaní, ať se nám to líbí, nebo ne.

Vyslechl jste si někdy, že jste se vrátil s nosem nahoru?

Ani ne. Ale někdy musíte čelit otázkám, které jsou zdánlivě na místě. Vycházejí ze zkušenosti slovenské nebo české země: Proč ses vrátil? Kdybys byl doopravdy úspěšný, nevracíš se. Když přicházíte s romantickými motivy, jako je rodina a že tu chcete odevzdat nějaké zkušenosti, je to mimo chápání většinové společnosti. Ta si myslí, že jediná cesta je mít hodně peněz, žít v blahobytu a vyžívat se v úspěchu a kontaktech. Důležité věci jsou přece úplně jiné: přátelé, rodina, láska, posouvání informací, dialog, kultura... Jenže jak to vysvětlit někomu, kdo takovou zkušenost nemá?

V poměrně mladém věku jste odešel pracovat na Ukrajinu nebo do Moldávie. Jaká byla vaše východoevropská anabáze?

Byla to velká škola. Hodně se naučíte. Vidíte jiné národy, jejich způsob uvažování, jejich priority, často zblízka i jejich životní styl. Máte zážitky, které jsou pro ten národ typické a u nás se nedělají. Kamarád v Bukurešti si třeba chodí sednout na střechu a tam si dává drink. To je něco, co bych na Slovensku nikdy neudělal. Alespoň ne na taškové střeše (směje se). Kdysi byl dobrý institut tovaryšství, kdy lidé museli vyjet ven, aby zjistili, jaké to je. Aby vše nevnímali jen optikou svého okolí, ale aby byli schopni vidět věci i z druhého pohledu. To je něco, co se dá naučit pouze cestováním.

Také jste spoluorganizoval vůbec první koncert Madonny v Moskvě. Co je k takové akci potřeba? Tedy - kromě toho minimálně milionu dolarů v kapse, aby se se mnou vůbec bavila.

Mno, my jsme ten koncert vlastně zachraňovali. On se téměř neuskutečnil. Připravovalo se to velmi dlouho, existovalo mnoho protichůdných priorit zainteresovaných stran, mnoho osobní agendy a animozity mezi managementem, sponzorem, úřadem primátora Moskvy, promotérem, prodejcem lístků... Když náš tým dorazil do Moskvy, ocitli jsme se v křížové palbě zájmů. Ale to je minulost. Dnes je Madonna s organizací Live Nation a mimo dosah zájmů dalších subjektů. Tehdy to byla jiná doba. Tehdy jste potřeboval odvahu kosmonauta, zarputilost mořeplavce - objevitele, znalost terénu trapera a šestý smysl pyrotechnika. Dnes by postačily peníze a trpělivost.

Organizátor festivalu Pohoda Michal Kaščák mi říkal, že většinou nemá problém s ridery jednotlivých kapel. Prý si jejich management všechny ty přemrštěné požadavky vymýšlí kolikrát jen do novin, aby oslovil bulvár. Máte stejnou zkušenost?

To je individuální. Festival Pohoda nabízí program postavený z umělců na víceméně stejné vlnové délce. Pamatuji si požadavky hvězd ze začátku 90. let jako Peter Gabriel, Whitesnake, Les Rita Mitsouko nebo Status Quo na hranici produkčních možností. A stejně tak si pamatuji, jak se v té době obrovské hvězdy R.E.M., Natasha Bedingfield, HIM či Chumbawamba a ostatně i Frank Sinatra Jr. spokojily s úplným málem. Víte, nejdůležitější je umělci ukázat "I care", tj. starám se o tebe, zajímám se o tebe. Ti umělci toho tolik procestovali a zažili, že umí pochopit, když se něco nedá zajistit. Důležitý je přístup a komunikace.

Co se vám vybaví, když se řekne Tel Aviv?

Pláže. Když jsem tam přijel, zrovna začala válka s hnutím Hisballáh. Takže byla trošku napjatější bezpečnostní situace. Mám to město velmi rád kvůli jeho multikulturnosti. Ti lidé nikoho neodsuzují. Dnes už by asi nebyl možný holocaust.

Bejrút?

Jedno z nejkrásnějších míst na světě. Krásní lidé. Čím více si toho národ zkusí, tím větší energii a sílu k životu z něj cítíte. V Bejrútu žijí lidé pomíchaní na neuvěřitelně malém prostoru. Drúzové, křesťané, muslimové… Zažili hrozně ničivou občanskou válku, jejíž stopy jsou v tom městě pořád viditelné. Naučili se spolu ale žít a akceptovat toho druhého. Samozřejmě, že je to tam latentní a nikdy to odtamtud neodejde, ale naučili se spolu komunikovat.

A co Las Vegas?

To je globální centrum zábavního průmyslu. Nic většího než Las Vegas v rámci zábavy neexistuje. Las Vegas má právě schopnost seberedefinování se. Začalo s nějakým kasínem a varieté show. A dnes? Mezi tamní rezidenty patří Deadmau5, Skrillex, Afrojack, Paul Van Dyk nebo Tiesto. Deset z deseti nejlepších klubů je v Las Vegas. Jistě, po celém světě jsou krásné kluby, třeba moskevské The Most nebo Roof Of The World, případně bejrútský Bo 18. Ale to je věc čtyř nebo pěti let dozadu. Kdo má rád club culture, musí dnes jet do Las Vegas. Nejlepší kluby jsou v Las Vegas.

Já myslel, že nejlepší kluby sú na Horehroní...

Tam jsou nejlepší stromy. Samozřejmě, že je to všechno bublina, je to umělé, předražené, bláznivé. Ale když pracujete v zábavním průmyslu, tohle je jeho centrum. Víc už nic není.

V létě jste na jedné slovenské diskotéce řekl, že chystáte nějaký hudební projekt na Kubě. O co se jedná?

S manželkou jsme koupili práva největšího kubánského vydavatelství a chystáme se ještě investovat do tamních kulturních a kreativních průmyslů. S několika podnikateli z Česka a Slovenska se tam snažíme vytvořit nějaké synergie našich aktivit. V této fázi jsme nakoupili práva pro třetinu světa vydavatelství velikosti malého majoru. Je to slušný katalog, který se snažíme zpracovat, digitalizovat a pustit do oběhu. Potom chceme skoupit zbytek vydavatelského trhu a nějakým způsobem expandovat ve vlastnění práv s nahrávkami s kubánskou hudbou. Případně dále pokračovat s expanzí do filmařského průmyslu a do oblasti živé zábavy. Na Kubě jsou skvělá nejen hudební, ale i taneční live performance. A také filmová tvorba.

A kdy se chystáte setřít prach ve svém dubajském apartmá?

To je s tím spojené. Jeden z projektů bychom chtěli vyvézt z Kuby do Dubaje. Tak uvidíme.