Jasně, předkapely bývají často spíše nutné zlo, ale proč alespoň neměli Lealoo pevně vyhrazený a organizátory avizovaný čas, aby se jim dalo vyhnout? Hráli totiž v době, kdy obvykle v Roxy začínají hlavní jména večera. Téhle kapele se stýská po trip hopu a downtempu z konce minulého tisíciletí, ostatně jejich tři roky starou desku "Period" produkoval Filip Míšek (ex-Khoiba, Dikolson). Celé to ozvláštňují violoncellem a rozmáchlými údery do bubnu, což přímo volá po nálepce klišoidního kavárenského arty emíčka. Hudba měla působit smutně a smutná taky byla, ale v trochu jiném smyslu, než zamýšlela. Problémem není ani tak omšelý styl, který Lealoo hrají, ale spíše unylý a do sebe zahleděný způsob, kterým ho podávají.

Junior Boys mají své živáky pečlivě vybroušené a dramaturgicky usazené, ale Praha se dočkala i několika decentních překvapení. Hlavní set sice tradičně zakončili peckou "Work" a přídavek floorfillerem "Banana Riple", ale v jeho polovině vytáhli jako žolíka zcela novou záležitost "Don't You Know Anything" (nepříliš nápaditou, ale zase vděčně rozhýbanou). A nakonec i pro ně hodně netypicky podruhé přidali, a to zajímavě přeskládanou "Parallel Lines". Ocenili tak reakci sálu, který byl více prázdný než plný, ale zato o to více křičel a tančil.

Setlist spravedlivým způsobem rozdělil pozornost mezi všechna čtyři LPčka, přičemž jemnými i výraznějšími zásahy (nejvíc přepracovali a rytmicky narovnali asi "Teach Me How To Fight" z debutu) vždycky přidali na tanečnosti. Přestože více než polovina setu byla v jádru vlastně baladická, tak snad s výjimkou několika krátkých pasáží se dalo celou dobu trsat nebo se alespoň pohupovat.

Oproti minulé pražské návštěvě se celá hodina nesla v příjemném, až rozverném duchu, který nijak nenarušilo ani několik technických zádrhelů. Jeremy si vyloženě užíval zpěv, hrál si s frázováním a nebál se ani vokálně riskantních vyšších poloh, kterými ještě pár let zpátky dost šetřil. Jejich frosty produkce zkrátka dostala hřejivý soulový přeliv... Ideální diskoška začínajícího podzimu!