Agentura vs. vlastní pěst

Argument, proč by kapely neměly jít vlastní cestou, je až moc optimistická nálada všech skupin a hudebních umělců. Interpreti prý mají dojem, že vše, co umí a dokáže agentura, umí a dokáží i oni, že sami znají fungování trhu. "Chceš s někým uzavřít dohodu a na těch lidech je vidět, že vůbec nechápou, jak to chodí."

Jak tedy celý proces funguje? Kapela neosloví finálního partnera či sponzora, ale osloví Championship Music. A partner napojený na agenturu nevidí otazník v podobě nové neznámé kapely, ale vidí kredit Championshop Music. "Jsme instituce, která má nějakou obchodní stopu v konkrétních sférách, které hudební průmysl zosobňuje. Celý princip je o tom, že naše jméno představuje soubor aktivit a příležitostí, které jsme sedm let budovali a vyběhávali. Vážeme na sebe struktury, které jsou v hudebním prostředí pro kapely užitečné. Nemusí jít nutně o sponzory, kteří přinesou na stůl peníze, ale o lidi, kteří jsou pro kapelu přínosem a pomocnou rukou. Ve chvíli, kdy přijmeme do našeho katalogu novou kapelu a postavíme se za ni, je to pro ni velká výhoda. Najednou je v pozici, že jsme jí dali určitý kredit navíc a ten finální partner nebo sponzor, na kterého kapelu napojíme, už nemusí spoléhat na to, jestli ta kapela umí. Rovnou má totiž jistotu, že naše procesy, které má historicky dosledované, fungují," říká Lukáš Rychtařík zapáleně.

Ve světě internetu, rádia a televize

Z konkrétních aktivit zmiňuje Rychtařík problematiku kolem institucí jako Intergram, OSA nebo IFPI, kterou prý umělci příliš neznají. "My je známe. Vydávám třeba album A Banquet a chci ho mít jenom v online verzi. Sleduju výsledky online prodeje a starám se o to ze všech dalších stran. A tím, že Championship je součástí IFPI, se s nimi můžu dohodnout, že nám po dobu minimálně tří týdnů po vydání nahrávky pohlídají, že okamžitě zastaví jakýkoliv ilegální upload, čímž myslím všechna úložiště typu uložto.cz. A díky tomu můžeme soustředit veškerou energii svému cíli." Rychtařík netvrdí, že je to jediné správné řešení. Je totiž spousta interpretů, kteří stojí i o nelegální stahování, jelikož tím na sebe upozorní a můžou například přitáhnout víc lidí na koncert.

Podobně funguje také monetizace (tedy peněžní hodnota konkrétního webového obsahu) na YouTube.com, kdy Championship Music začlení kanál konkrétního interpreta pod sebe a díky smlouvě s YouTube.com jsou schopni generovat zisk. "Monetizovat obsah může i uživatel tzv. z ulice, avšak základním argumentem, proč je premium partner silnější a zajímavější, je opět jeho kredit, tedy fakt, že YouTube důvěřuje námi zapojenému obsahu."

S tím je spojený také tzv. content ID. Znamená to, že YouTube je - na podobném principu jako IFPI v případě hudby - schopné sledovat ilegální upload videí interpretů patřících pod oficiální kanál Championship Music a na žádost agentury jej zrušit. Důvodem může být nekvalitní obraz videa. Existuje však i možnost, že interpret ilegální upload videa povolí, jelikož k oficiální stotisícové sledovanosti přibude dalších padesát tisíc. V takovém případě dá ale agentura ke klipu svoji reklamu. "Ty peníze pak tečou nám, protože je to náš klip, a ten, kdo to tam nelegálně pověsil, má smůlu."

Další oblastí, v níž prý umělci často tápou, je tzv. radio placement, kdy má spousta lidí dojem, že rádia jsou ti zlí a my to teď změníme a přesvědčíme trh o naší pravdě. "Kolikrát ti přijde tolik argumentů k singlu ve stylu: 'Proč bychom nemohli jít do tohohle a tohohle rádia?' A já jim to s odstupem dokážu nezaujatě vysvětlit: 'Přestaňte sami sebe znásilňovat a snažit se znít jako kapela pro Evropu 2. Dělejte to, jak to cítíte, a snažte se zaujmout třeba Petra Korála nebo někoho na Rádiu Hej. Jste taková a taková kapela, hrajte pop-rock, tak se nesnažte znít jako standardní interpret Evropy 2 - vedle Rihanny budete působit stejně trapně.'" Někdo se prý občas urazí, ale snahou je umělce nasměrovat správným směrem.

Pokud jde o potenciální šanci dostat se do rádia, je v první řadě důležité, aby se kolem umělce něco dělo. "Přijdeš do rádia s nějakou písničkou. Oni ji budou chtít nasadit, aby ti pomohli a sami do playlistu zahrnuli něco zajímavého. Jenže musí vybrat takovou kapelu, která bude mít v ten moment nastartované všechny možné aktivity. Mělo by se o ní psát, měla by koncertovat, být v televizi... Takhle to pak může zafungovat. Když totiž oni něco nasadí a jinak je kolem té kapely ticho, lidi nijak nezareagují, protože je bude ve stejnou chvíli otloukat dalších tři sta písniček. Představ si velký vodopád, ze kterého se snažíš vystrčit hlavu. A když ji vystrčíš dostatečně, tak ti tu ruku někdo podá a hit z toho udělá. To se teď stalo u Ega, který se najednou zčistajasna zjevil, na Fajn radiu se shodli, že je to baví, začali to hrát, začala to hrát další rádia, hraje to i televize atd. Všechny správné články sepnuly, ti správní lidé udělali svoji práci a hit byl na světě."

Agentura má výhodu i v oblasti distribuce, kdy je schopná zajistit pro interpreta lepší podmínky v online-shopech, než jaké by si dokázala vyjednat na vlastní pěst. Zároveň je přínosná i pro obchody s hudbou. Funguje tu jako jakýsi agregátor, který dělá konkrétní obchodní síti přirozenou selekci. Obchodník tak nemusí mít obavu, jestli se mu v regálu nesejdou desky, které si pak nikdo nekoupí. Zároveň díky tomuto předvýběru ušetří na vlastní administrativě.

Agentura vs. majors

Zásadní výhodou malé agentury oproti major labelu je schopnost poměrně rychle a flexibilně reagovat na veškeré změny na trhu. Podle Rychtaříka probíhají veškeré aktivity mnohem snáz, když jeho agentura funguje jako nezávislé vydavatelství. Když zjistí, že je někde nová příležitost - aktuálně třeba ve zpeněžování přehrávání videoklipů na YouTube, kdy svým umělcům pomáhají získat peníze zpátky - může všechny procesy dělat naprosto svévolně, aniž by se musel někoho ptát nebo respektovat danou a usazenou korporátní politiku, jako v případě majors. Na druhou stranu majors stále pracují s přidělenými penězi, které tečou z jejich globální kasy, a můžou si dovolit věci, na které menší agentura finance nemá. Například Universal má zaplacenou velkou kampaň u Mafry, kde podporuje svůj online obsah. "Jejich náklady klidně můžou převyšovat zisky, jenže oni si tuhle výchovu kupování online muziky můžou dovolit. Já se na ty reálně vydělané peníze ohlížet musím," dodává majitel Championship Music.

Hudbu, která se do Championship Music dostane, posuzuje Rychtařík samozřejmě subjektivně a čistě sám za sebe: "Nemusím být fanouškem, ale musím tu danou věc osobně shledávat jako smysluplnou," říká. Tím, že agenturu tvoří pouze čtyři lidé, mají z hlediska objemu zastupovaných umělců své limity, což však sami považují za přednost. Smysl je v tom, že měsíčně neřeší umístění pro padesát desek, ale jenom pro tři a svůj zápal pro věc tak nemusí tolik štěpit.

V hudbě je samozřejmě na prvním místě daný obsah, který musí fungovat. Poté už záleží na tom, jestli sepnou ty správné věci. Naprosto zásadním argumentem ve prospěch menší nezávislé agentury oproti major labelům je tedy osobní přínos. "Nejdu za novinářem s tím, že tady mám seznam věcí, ať si vybere, ale je to tak, že určitou dobu tlačíme určité jméno, které pak má odpovídající výsledky. Tři čtvrtě roku roku jsme spolupracovali s Charlie Straight - až do té doby, než vyhráli Anděly. A celou tu dobu znali všichni kolem moje pocity z nich, moje nadšení, všichni kolem ode mě věděli mnoho detailů, co mě na nich baví atd. A tenhle druh informací - to, že o nich někdo dokáže takhle do detailu mluvit, té kapele mohlo hodně pomoct. Nebylo to o tom, že jsem někomu řekl: 'Tady je kapela, hraje tohle a tohle, tak tady je máš a něco o nich napiš.' Šlo tam o osobní informace a ty jsou zkrátka cenné. Když jsme v roce 2008 vydali "Get Me Out Of Here" The Prostitutes, tak se přesně povedly věci, které měly, a ta kapela tak později mohla stát na Andělech jako objev roku. K tomu, co dělali oni, měli nás, my jsme je dostatečně tlačili a křičeli kolem, protože pro nás byla radost s nimi pracovat. A samozřejmě se našlo i x dalších vlivných lidí, kteří byli ochotní s nimi pracovat a dát jim příležitost. Ty procesy nejsou jiné, než dělají majors, ale my se jim můžeme věnovat víc do hloubky a víc do detailu," vysvětluje Rychtařík svoji konkurenční výhodu.

Zajímá mě, jestli může být agentura, jako je ta Rychtaříkova, trnem v oku větším hráčům. "Nevím o tom. Naopak jsme se s Ivou Milerovou bavili o tom, že by bylo fajn hledat cestu blíž k sobě, využívat nějaké partnerství se Supraphonem a vycházet si vstříc." Rychtařík vzpomíná, jak se jeho společnost měla kdysi stěhovat do budovy Universalu, kde v té době byly prázdné kanceláře. "Chvíli jsem o tom uvažoval a nakonec jsem si to rozmyslel. Důvod, proč nás lidi vyhledávají, je ten, že jsme nezávislí. Nedokážu si představit, že by David Koller, který zrovna odešel od Universalu, sešel po schodech a podepsal smlouvu s Championship Music, sedící o patro níž. To by nefungovalo."

Jak agentura vydělává

"CD jsou mrtvá a příjmy pro vydavatele, ale i samotné hudebníky, se dnes tvoří jinde než v prodejích hudebních nosičů," prohlásil Lukáš Rychtařík v jednom z rozhovorů. Vzhledem k faktu, že digitální hudba umělce také neuživí, je nasnadě otázka, jak tedy může umělec v dnešní době vydělat. "Máš kapelu a chceš vydělávat peníze a chceš, abychom ti s tím pomohli. Poslechneme si tvoji muziku, a když zjistíme, že nás to baví a že s tím dokážeme pracovat, rozkryju ti naše obchodní mechanismy a ty si vybereš, jaké služby budeš chtít využívat." Ačkoliv prodeje cédéček stále klesají, distribuce fyzických nosičů má podle Rychtaříka stále smysl. Důležité je také nechat umělce zapsat se do OSY a Intergramu, o nichž už byla řeč.

Významnou složkou v otázce financí jsou různé partnerské smlouvy a sponzoringy. Championship Music se na sebe snaží vázat mladé umělce. Ideální model je takový, kdy agentura sežene dostatečně bohatého partnera a spojí jej se svým umělcem. "Třeba takový Bena Cristovao reprezentuje určitou část trhu. Partnerovi či sponzorovi tak v argumentech ukážu, že Ben má pro svoji cílovku smysl. Funguje to nějak takhle: 'Tady je plán na dvanáct měsíců - zajistím napojení vaší značky v tolik a tolik vyčíslené PR komunikaci, natočíme tři profesionální videoklipy, dostaneme Bena tolikrát a tolikrát do rotací, zajistíme tolik a tolik virálních videí provázaných s vaší značkou, případně propojení do product placementu atd.,'" vypočítává Rychtařík přínosy partnerství a celý koloběh uzavírá: "Partnerovi zkrátka vytvořím stabilní program, který ten umělec bude dělat. Sponzor řekne, že se mu to líbí, a vyčlení na to tolik a tolik peněz. Umělec s tím samozřejmě musí být zajedno - nikdy neprodávám umělce značce, kterou on sám nemá rád."

Pokud se sponzor, agentura a umělec takto dohodnou, znamená to finance pro Championship Music, pro daného umělce a pro sponzora naplnění marketingových aktivit. Zatímco některý sponzor chce hlavně visibilitu, tedy jakousi viditelnost v médiích, jiné zajímá hlavně sociální dopad na online prostředí a prostupování značky. "Když máme partnera přes oblíkání, měl by interpret nosit jejich oblečení. Nemusí na ní být viditelně napsaná ta značka a dokonce ani nemusí být vidět logo. Jde hlavně o to, aby lidi, kteří ten videoklip sledují, vnímali tu značku, utvářeli si dojem a na konci videoklipu se dozvěděli, kdo je oblíkal. To je ta specifická hra partnerů a spotřebitelů. Na tomhle principu nosil Xindl X džíny Wrangler a boty Botas. Nebo jinak. Představ si, že výrobce cukrovinek chce promovat svoje sušenky. Jim se líbí náš umělec, dá nám peníze a my budeme v klipech cucat vaše lízátka, které tam vkusnou formou budou vidět. Nebo uspořádáme dětský den a partner vezme tým a přijede tam se svými marketingovými aktivitami. A nikdo nemusí mít na čele napsáno Chupa-Chups. Prostě uděláme setkání fanoušků s Benem a lidi od Chupa-Chups tam přijedou rozdávat lízátka," rozkrývá svoji obchodní strategii Rychtařík.

K jeho zlosti prý mapuje dlouhodobé rámcové smlouvy majors s dalšími vlivnými hráči, kteří disponují velkým kapitálem, a čeká na dobu, kdy si tyto vlivné společnosti uvědomí, že katalogy majors už nejsou tak zajímavé a že oni, třeba ve spolupráci s Bandzone a Bigboss, jim mohou nabídnout víc.

Koncerty

Tvrdí se, že koncerty jsou jedinou možnost, jak v současnosti v hudební branži peníze vydělat. Je tomu opravdu tak? Rychtařík spíš nesouhlasí: "Obecně se říká, že koncerty jsou pecka, na které teď všichni budeme vydělávat, a to jediné nás zachrání. Takový je obecný nesprávný pohled. Pokud by totiž mělo jít o peníze, které by interpreta opravdu uživily, tak je to takový kolotoč, že těch peněz zdaleka tolik nezbude. Když měl Xindl X sezónu, kdy odjel pětadvacet koncertů za měsíc, tak je to úplně o něčem jiném než pár koncertů měsíčně. V tu chvíli koučuješ pět muzikantů, tři alternující zvukaře, z nichž jeden chce peníze hned po koncertě, jinej fakturaci měsíčně, další zase jinak. Takový projekt vydělá třeba sto tisíc měsíčně, ale je k tomu strašně moc práce - musíš tomu udělat agendu, řešit smlouvy a hlavně jejich dodržování. Takže čím víc tu kapelu rozhýbeš, tím víc je i natažených rukou, které z toho něco chtějí. A ta práce pak není o tom, že vyřídíš pět mejlů - je to práce na fulltime."

Rychtařík také zmiňuje fakt, že pořadatelé některých festivalů kapely de facto okrádají, když málo známým skupinám nezaplatí, případně vyplatí jen almužnu a přidává konkrétní příklad: "Mluvil se mnou kluk z kapely L.A.., že byli v Trutnově, měli jméno na plakátu, ale dostali za to tisíc pět set korun. To mi přijde jako švindl a podvod na kapelu. Je jasné, že pořadatel dělá festival jednak z lásky k hudbě, ale hlavně proto, aby na tom vydělal. A kapela, která mu k tomu pomáhá, dostane nulu. Patnáct set korun je pro mě nula!" Skupiny podobné velikosti tak prý nemůžu dlouhou dobu vydělat skoro nic, protože pořadatelé jsou vyčůraní a zneužívají toho, že interpreti nejsou tak dobří a nemůžou si říct víc.

Když se pak kapela dostane na určitou úroveň, je to s honorářem za koncert mnohem lepší, avšak dostat se na takovou úroveň také něco stojí. "Aby kapela dostala za koncert padesát tisíc, je k tomu potřeba opravdu velký hype - rádio, televize, média. Je k tomu potřeba hodně peněz a ještě víc energie. Pak jsi sice na vrcholu kopce a můžeš jet, ale zároveň máš za sebou dluhy, bez nichž by ses tam nedostal. Takže koncerty jsou samozřejmě důležité, ale nespasí všechno," uzavírá Rychtařík.

Nadprodukce a globální trh

Může být problémem současného hudebního byznysu také nadprodukce a globalizace? Rychtařík přikyvuje: "To je zásadní věc, která dusí průmysl. Muzika se na lidi valí ze všech stran, je jí hrozně moc. A situace je o to složitější, když má fanoušek okamžitý a téměř neomezený přístup k jakémukoliv hudebnímu obsahu. Utrhnout si pro sebe vlastní posluchače pak stojí hrozně moc úsilí." Zároveň prý může být problém i v interpretech, kteří na sobě poctivě nepracují. "Ve chvíli, kdy kapela nemaká, pro agenturu nemůže být dobrým partnerem. Vydavatelství nemůže udělat úplně všechno za kapelu. A pokud by udělalo, tak by si muselo říct třeba o 70 % zisku. A to by tě lidi sežrali zaživa, že jsi zloděj. Kapela prostě musí makat, makat musí i vydavatel a musí se spolu dohodnout, kdo z toho makání co bude mít. Skupiny totiž mají občas dojem, že se všechno udělá za ně, a to prostě nejde."

Hudební veksláci

Pro Lukáše Rychtaříka je důležité, aby jeho umělci měli pocit, že se jim spolupráce s jeho agenturou vyplácí a že má pro ně smysl. "Nerad z nich bezúčelně tahám peníze. Občas přijde kapela a řekne, že má vyčleněné peníze a že chce tohle a tamto. Jenže občas je situace taková, že bych si vzal peníze, ale za tři měsíce bychom byli všichni naštvaní. Umělec by byl otrávený, že nedostal to, co očekával, a já bych měl pocit, že mám od nich peníze, které se jim nevyplatily. Ta investice zkrátka musí dávat smysl všem."

K obecnému názoru, že činnost podobných agentur a vydavatelství je zbytečný, prý přispívají i lidé, kterým Rychtařík říká veksláci, a doplňuje: "Jsou to veksláci v rámci showbusinessu. Sednou si s umělcem a naslibují první poslední. Oni sice mají svoje kontakty, jenže z tebe vytáhnou sto tisíc, vymyslí nějakou legraci na čtyři týdny, aby měla kapela pocit, že se něco děje. Po čtyřech týdnech ale všechno skončí a prachy jsou v čudu. Já s kapelou jednám od začátku narovinu. Rovnou jim řeknu, co dostanou a jak dlouho to bude trvat. Něco ve smyslu: 'Zapomeňte na to, že se prvního půl roku bude něco dít. Něco se začne dít až za dalšího půl roku. Teď se musíte k něčemu rozhýbat a výsledky budou vidět později. A jestli se vám to nelíbí, tak to nepodepisujte.' Nemám rád, když mi interpret nevěří, přesto podepíše smlouvu, a pak sleduje každý můj pohyb a akci. Jsem slušnej a poctivej obchodník, kterej nerad oblbuje lidi."

Rychtaříkův přístup má i druhou stranu mince: "Pokud udělám nějakou práci, chci pod ní být vidět. Nefunguje to tak, že někomu seženu na album peníze od sponzora, vykasíruji provizi a nechám to umělce vydat beze stopy Championship Music. Já nejsem ten vekslák, kterej se doslechnul, že někdo shání peníze, tak jsem se mu došel zeptat a sehnal je. Můj obchodní úspěch tkví i v tom, že to vychází pod mojí značkou a sponzor ví, kam se může vrátit."

Xindl X vs. Walda Gang

Jedním z nejúspěšnějších interpretů, který kdy Championship Music prošel, byl Xindl X. Ptám se proto vydavatele, proč se s populárním písničkářem rozešli. "S Ondřejem jsem začínal v úplných začátcích, kdy jezdil po republice a hrával "Anděla" a "Dysgrafika" pro padesát lidí v klubu. Pak toho všeho kolem začalo být nějak moc a začaly se objevovat tlaky, kolik bychom z toho my jako agentura měli nebo neměli mít, co si zasloužíme a nezasloužíme. Nemám rád, když má někdo pocit, že mojí práce je málo a provize pro nás by měla být nižší."

Rozešli se v době útlumu, když zrovna dojíždělo turné, a oba prý udělali chybu, že vybrali jako nový singl skladbu "Nejlepší kuchař". "Věnovali jsme tomu hodně energie a financí a ono to nevyšlo. Pak jsme společně řešili, co dál, a nedokázali jsme se shodnout na zásadních věcech, ať už v otázce obchodní nebo ve způsobu distribuce. Tak jsme se rozešli, protože nemělo smysl se do něčeho vzájemně nutit. Ovoce jsme ale sklidili my i Xindl X."

Přes liberální a otevřený přístup prý existuje několik interpretů, kteří by si u Championship Music nikdy neškrtli. "Tradičně říkám Walda Gang. Dostal jsem od nich nabídku, ale odmítnul jsem, protože naprosto nevím, co bych pro ně mohl udělat. Jestli má někdo po republice billboardy bez jediný webové adresy jenom s fotografií a nápisem "Walda Gang - Svařák hop hej", tak je docela jasný, s jakými lidmi má člověk tu čest. Vždyť bych zpronevěřil jméno vydavatelství!"

"Chci mít pod sebou taková jména, za která bych se nemusel stydět. I tak ale vždycky potkáš člověka, kterej ti řekne, že jsi sice začínal s nezávislými jmény, ale teď že děláš komerčárny. Lidem hodně vadí hlavně Ben Cristovao. Ale Bena si hájím, protože to dělá dobře a pro svoji cílovku funguje skvěle. Navíc, co dneska není komerční? Neříkám, že to moje vidění je to jediné správné, ale existujeme sedm let a pořád to funguje, takže myslím, že na tom něco bude, uzavírá Rychtařík obsáhlé povídání.