Před lety zpíval Michael Kocáb písničku "Stáří" o člověku, který k sobě nechce pustit své vlastní stáří. Jan Burian na to jde opačně. I když už věkem rozhodně není mladý, zestárnout se mu podařilo bez toho, aby před něčím utíkal. Jak na to, můžete najít mezi řádky a notovými linkami alba "Jak zestárnout".
8/10
Jan Burian - Jak zestárnout
Vydáno: 20.03.2012
Celkový čas: 45:55
Skladby: Ani sms, Pitomci, René, Tristan a Izzzolda, Napoprvé, Vzplanutí, Požár, V čemkoli, Ostré lokty, Úzkost, Kateřina, Evženův smích, Jak zestárnout, Na hřbitově v Ruzyni
Vydavatel: Indies MG Records
Když jsem byl malý kluk, díval jsem se kolem sebe na dospělé a říkal jsem si, jaké to asi je. Jak se člověk změní, když stárne, když je mu třeba dvacet, třicet nebo i víc. Od té doby marně čekám na nějaký zásadní životní zlom. Něco, podle čeho bych poznal, že už jsem starý, nebo alespoň dospělý. A pomalu si začínám myslet, že něco jako
stáří neexistuje. Je tu jen opotřebovanost těla. A podobný pocit mám i z aktuálního alba
Jana Buriana. Ten sice jakýsi návod na to, "Jak zestárnout", ve stejnojmenné písničce přináší, jinak se ale prostřednictvím desky jeví mladší než někteří třicátníci.
Před pěti lety se na albu
"Muži jsou křehcí" podařilo Janu Burianovi najít svůj nový,
moderní sound, a to díky produkci svého syna, tehdy ještě Gregoryho Finna. Následovala monotematická deska
"Dvanáct druhů samoty", opět s výrazným zvukovým vkladem Jiřího Buriana. A do třetice, teď už vlastně zcela bez momentu překvapení, tedy tak, jak jsme očekávali, přicházejí otec a syn Burianové s návodem, "Jak zestárnout". Pracuje se opět se samply, elektronikou i zkreslenou kytarou.
Oproti jmenovaným albům tu ubylo pěveckých hostů (kromě Buriana si tu zazpívá jen dětský sbor Coro Piccolo a nejlépe to vyzní ve skladbě "Pitomci", kdy nezkažené dětské hlasy zpívají refrén
"Dacan, imbecil"), vedle toho ale deska působí jako spojení obou předchozích alb, alespoň co se příběhů týká. Burian dál studuje povahy křehkých mužů ("René", Jonáš a jeho "Úzkost", "Evženův smích") a dál hledá další druhy samoty (virtuální láska osamělého páru "Tristan a Izzzolda", Tereza, která ví, že to nejde s muži, ani bez nich ("V čemkoli") nebo v nádherné baladě "Na hřbitově v Ruzyni").
Burian je pořád výborný pozorovatel okolí. Žije v dnešní době, nekouká se zpět a vtipně i chytře glosuje to, co jej zajímá, co jej trápí, co ho ovlivňuje. A daří se mu to s pokorou, lehce a bez zbytečného patosu. A i když se neubrání moralizování (
"Mít ostré lokty / to někdy k ničemu není / na cestu vzhůru nestačí lokty / musíš mít křídla"), opět to vyzní nenásilně a poeticky, cítíte tu nadhled.
A možná v tom je i ten návod na to, "Jak zestárnout". Být sám sebou, nebát se spolupracovat s vlastními dětmi, dát jim dostatek prostoru. Nebát se žít tady a teď a umět si popovídat třeba s andělem na hřbitově v Ruzyni.