"...A tak se mi jednou utvořil v příslušné oblasti mozku obraz fiktivního, lehce pokleslého komika, který obrážel nejrůznější světová varieté, kabarety a šantány a který vzpomíná na své zážitk," píše Jiří Suchý na úvod své sleevnote k premiérovému vydání bezmála čtyřicet let starého záznamu představení "Jonáše a Tingl-tanglu". Na svět tehdy přišla hra výjimečná hned z několika příčin. Kromě chuti autorů zaexperimentovat s žánrem šantánů a kupletů (což vedle dosavadních písničkovitěji laděných her "Člověk z půdy", "Taková ztráta krve" a sérii "Zuzan" bylo svým způsobem novum), to byla první hra, ve které Jiří Šlitr už nenesl jen roli neviditelného spoluautora, ale regulerního jevištního partnera Suchého. Navzdory všem nedůvěřivým očekáváním zafungoval hvězdně, jeho nemotorný a všem konzervatorickým regulím vymykající se projev byl možná tím, s čím si dnes Semafor spojujeme především (aniž by tím kdo chtěl upírat význam Suchého).

Nahrávka, kterou nám Bonton nabízí v roce 2001, je skutečným pokladem pro všechny sběratele S+Š. Oficiálně zatím bylo možné získat pouze rozhlasový záznam jednoho z představení "Jonáše" krátce po premiéře, na aktuálním nosiči bylo využito i doposud nepublikovaných nahrávek dvorního zvukaře a regulerního archiváře Semaforu Bohumila Palečka. Rozdíl mezi atmosférou minimálně dvou večerů, ze kterých bylo kompletní představení "Jonáše" zkompilováno, je patrný, začátek, který byl vyjmut z rozhlasového záznamu, působí mnohem chladněji a rozpačitěji - a to velkou měrou dík tupějšímu publiku, než například série anekdot cyklu "seděla slečna v parku na lavičce..." (na desce uvedený pod trackem "Vy jste přišli na legraci a tak to má bejt...").

Bez větší nadsázky se dá říct, že Jonáš minulých čtyřicet let přežil a přežil v aktuálním hávu. Z dnešního pohledu na něm pro nás budou patrně nejvzácnější písně, které za ta léta takřka zlidověly - ačkoli v době pořizování záznamu nevěděly zbla o své budoucnosti. Jistě ne všichni, kdo si dodnes přezpívávají hity jako "Zlá neděle" (její slavnější verze vzešla možná až z úst Hany Hegerové), "Chybí mi ta jistota", "Bar Honolulu", "Klementajn", nebo "Tulipán", vědí, že to jsou písně z jedné z nejúspěšnějších her Semaforu. Mluvené části mezi těmi hudebními jsou tu lehce nucené a nepřirozené (vůbec celé rámování jednotlivých bloků do různých měst a míst Evropy, vyznívá dosti samoúčelně) - často padají na bedra Suchého monologů, tu živé a svěží, již výše zmiňovaná série anekdot patří určitě k výraznějším momentům desky, dramaturgicky dokonale fungují Šlitrovy repetetivní hlášky "Víc už si z toho večera nepamatuju...". Šlitr přitom nesplňuje jen roli toho "hloupějšího" z dvojky S+Š, důležité je uvědomit si i jeho místo pana Muzikanta, které výtečně obhajuje například v druhé části v sérii piánových variací "Nanynka a la Mozart (Bach, Debussy, Verdi...)".

Dvě a čtvrt hodiny záznamu se dají poslouchat vcelku aniž by se v člověku vzbuzovala potřeba přepínat mezi jeho částmi, je sevřený a kompaktní, kromě ohromného archivářského významu je milý a aktuální i dnes, zejména v kontextu současných mistrů zábavy vyniká. A jeho vydání může jedině pomoci aktivovat vědomí, že mnohé z toho, co se v "dnešním světě kompjůtrů" jeví jako originální, tu už kdysi v minulém století zcela spolehlivě fungovalo.