Setkání s ikonou amerického rocku začalo vzpomínkou na jeho první českou zastávku roku 1997 v rámci akustického turné "The Ghost Of Tom Road" a on předstoupil před zhruba ze tří čtvrtin zaplněnou Synot Tip Arénu pouze se španělkou a harmonikou. Komorní začátek však vzal už ve druhé skladbě za své a zhruba čtyřiadvacet tisíc lidí si mohlo užít jeden z jeho nejzásadnějších hitů "Badlands". A pak další a další a ještě další hity. Ne nadarmo je Bruce Springsteen považován za jednoho z největších amerických songwriterů a ne náhodou znají členy jeho E Street Bandu v každém koutě Ameriky. V Česku však zdaleka takovou posluchačskou základnu nemá a několikrát za večer se to přece jenom poznalo, ačkoli velkou část publika tvořili fanoušci z okolních i vzdálenějších zemí.

Skvěle postavený setlist obsahoval téměř všechny zásadní pecky (z mých favoritů chyběly "Jungleland" a "Racing In The Street"), polovinu aktuální desky "Wrecking Ball" a navíc několik překvapení a neočekávaných kombinací. Ostatně Boss je pověstný tím, že na každém koncertě promíchává seznam skladeb a nikdy nesklouzne k mustru nebo rutinně. V Praze si s velikou chutí chodil k předním řadám kotle pro nápovědu ve formě přáníček-transparentů. Těžko věřit, že hrál opravdu na přání, ale například v momentě, kdy vytáhl nápis "This Hard Land", poručil kapele a zahrál tuto písničku na turné vůbec poprvé, to tak alespoň působilo. Když čapl transparent "Blowin' In The Wind", jen s úsměvem poznamenal: "This is the other guy!" Jistě ho pobavilo, jak se mu ještě po tolika letech vrátila nálepka nový Dylan, kterou mu dávali na počátku kariéry.

Hned zkraje sáhl rovnou po trojici skladeb z aktuální desky - "We Take Care Of Our Own", titulní "Wrecking Ball" a pochodově znějící "Death To My Hometown". Při tématicky navazující "My City Of Ruins" pak postupně představil celou kapelu - ze současných členů chyběla pouze jeho životní družka Patti Scialfa a on ji hned hledal v prvních řadách publika: "looking for red headed woman!" Její roli (pouze hudební, pokud vím) však v Praze zastala houslistka, zpěvačka i kytaristka Soozie Tyrell. Dvakrát v průběhu večera pak vzpomněl na nedávno zesnulé členy - klávesáka Dannyho Federiciho a zejména pak na saxofonistu Clarence "Big Mana" Clemonse. Naprosto ikonická saxofonová sóla dostal na starost jeho synovec Jake Clemons a nutno říct, že se jich v Praze zhostil velice slušně, skladby "Thunder Road", "Badlands" nebo "Land Of Hope And Dreams" si prostě udržely Clemonsovic nadpozemský otisk.

Setkání s takhle totální kapelou však zkomplikoval jeden fakt, a to dost kolísající kvalita zvuku. Většinu času byl totiž neúměrně vytažený Bossův vokál, což sice pomohlo přehlednosti a zpěvnosti písniček, ale band se obzvláště ve hřmotnějších momentech sléval do riffové koule. Někde to vadilo méně, někde více, ale třeba kytary Stevieho Van Zandta i Nilse Lofgrena to odnášely nejvíce, což to je velká škoda. Na druhou stranu neskutečným sólem v "Because The Night" (pro připomenutí - Springsteen ji napsal pro Patti Smith, není to tedy žádný cover) si Lofgren jistě spravil chuť.

Bruce se ukázal jako prototyp charismatika, kterého napájí energie davu a on na ty téměř tři a půl hodiny zapomněl, že je mu už třiašedesát. Lítal po všech stranách pódia i na ostrůvky, tančil, plácal si s fanoušky, vtipkoval, pochvaloval si Prahu a hlavně zpíval a hrál se svým typickým buldočím zápalem. Gesty - nikoli nuceně působícími pózami! - vyjadřoval veškeré rockové archetypy. V gospelové mezihře před začátkem balady "Spirit In The Night" je propojil s kostelními chóry a spirituálním vytržením a skladbu zakončil vyznáním na kolenou před první linií fanynek. Jeho i celou kapelu neustále sledovalo množství kamer a perfektně zrežírovaná projekce, která zachycovala dění na pódiu i pod ním se smyslem pro situaci. Všímala si popichování Bosse s fanynkami i dalších situací, které on vydatně komentoval. Lze si představit, že by se záznam mohl hned po koncertě prodávat na DVD.

Chvíli mu trvalo, než rozehřál publikum, které roztávalo s prodlužujícími se stíny. Obzvláště na začátku možná trochu zapomínal, že není v Americe či západní Evropě, kde si může dovolit skoro všechno, ani před rozjetým festivalovým kotlem. Mezi rozpačité momenty patřily stop-start momenty, kdy mělo publikum dozpívat acapella část skladby. Většinou to dopadlo jen nesmělým broukáním nebo potleskem. Zhruba v polovině, při halekačce "Shackled And Drawned" z nové desky, už však byla na nohou většina ochozů a bylo tomu tak až do konce setu. Potvrdilo se, že miláčkem davů je uvolněná skladba "Waitin' On A Sunny Day", při které tradičně vytáhl na pódium mladičkou dívenku z předních řad, trsnul si s ní a nechal ji zazpívat. Přídavek už byla čistokrevná a ničím neředěná show, zalitá bílým euforickým světlem, když se rozsvítily i reflektory na koruně stadionu. Vybral do něho nejtěžší váhy ze své diskografie jako "Dancing In The Dark", "Born In The U.S.A.", "10th Avenue Freeze-Out" a jako definitivní tečku pekelně vygradovaný cover "Twist And Shout".

Bruce Springsteen a jeho band jsou samotnou esencí velkého amerického rocku se všemi jeho pro i proti, ale ani po tolika letech nepřipomínají partu rutinérů, vydělávajících si na důchod. Boss hrál v Praze, jako by to měla být jeho poslední show, a už po několika písních mohl ždímat košili. To mu přitom stále zbývaly ještě tři hodiny absolutního nasazení, které subjektivně působily jako poloviční stopáž. Když děkoval při odchodu z pódia jednotlivě všem členům své kapely, několik z nich jen nevěřícně kroutilo hlavou: "Sakra, cos to zase vyváděl?". Byla to nezapomenutelná jízda plná emotivných, vtipných i extatických momentů, kterou slovy těžko přiblížíte. Kdo měl to štěstí a byl ve středu u toho, má nastudováno. Až mu příště někdo bude chtít vysvětlovat, co je to rock, může jen lakonicky odvětit: "A slyšels Bosse?"