"What Matters Most" je vlastně album standardů. Alan a Marylin Bergmanovi totiž za svoji kariéru otextovali takové písničky jako "The Windmills Of Your Mind", "Solitary Moon", "So Many Stars" nebo "That Face", jejichž autory hudby jsou persóny jako Sérgio Mendes, Michel Legrand, John Williams, Dave Grusin a další. Za tu dobu, co spolu koexistují hudba těchto pánů a texty manželů Bergmanových, zařadily se po bok písniček z Great American Songbook. Bergmanovi patří mezi dlouholeté přátele americké zpěvačky a ta jim tímto albem složila jakousi poctu.

Společnost jí k tomu dělá samozřejmě i vynikající orchestr včetně několika hostujících muzikantských hvězd. V "Nice 'N' Easy" a "Alone In The World" tak uslyšíte trumpetu Chrise Bottiho, případně v "Solitary Moon" saxofon Dana Higginse. Sama Barbra je pochopitelně pěvecky perfektní. Album si dokonce produkovala zcela sama, což u ní není vůbec obvyklé. Ne, že by se na této činnosti nikdy nepodílela, ale doposud byla pouze jedním z více producentů. Tentokrát to vzala do ruky pouze ona sama. Otázkou je, jestli to bylo správné rozhodnutí.

Co se týče hudby, výběru skladeb a pochopitelně i zpěvu, těžko by člověk hledal nějaké chyby. Spíše se dá říct, že je vše excelentní, takřka dokonalé. Barbra Streisand je zpěvačka par excellence a dokazuje to i v tomto případě. Nicméně všechno dohromady to úplně nefunguje. Album jako celek je poměrně těžkopádné a do velké míry i profesorské. Je mi jasné, že zrovna Barbra nemá jakékoli ambice pouštět se do výraznějších experimentů, nicméně určité odlehčení by "What Matters Most" rozhodně prospělo.

Jak je vidno, cena Grammy ještě neznamená, že je oceněné album nezapomenutelné či zcela bez chyb. Pokud se na poslech "What Matters Most" pekelně soustředíte, pak v něm naleznete spoustu zážitků a kvality, díky kterým si Grammy zasloužilo. Ovšem upřímně řečeno, pokud mám náladu na náročnější hudbu, obvykle sahám po jiných žánrech i interpretech. V případě tradičního popu jsou má očekávání přece jen jiná.