Britská breakbeat-hardocore-raveovová kapela The Prodigy je mnohými považována za krále svého žánru a jejich poslední album "Invaders Must Die" tuto pozici jen potvrdilo. Tudíž se nabízí otázka: Může i přesto kapela takovéto ráže při živém vystoupení zklamat? Může. Ale nestalo se tak.

Chybičky by se však přesto našly. Čtyřicetiminutové čekání v kotli po famózní show Exampla náladě nepřidá. To už se začínají nabízet otázky jako "Přijdou vůbec?" "Nečeká nás podobný průšvih jako vypadnutý zvuk při loňských My Chemical Romance?" "Nezpozdilo se jim letadlo jako vloni The Wombats?" Trojice Liam Howlett, Keith Flint a Maxim Reality ale nakonec skutečně nastupuje na pódium a to ve velkém stylu.

Parádní světelná show vypaluje sítnice, zvuk je vyvážený už od první skladby a legendy nejen devadesátých let rozehrávají energický set plný stadiónových hitů i vypalovaček z posledního alba. Možná že zrovna díky publiku, které tvoří převážně mladí, se nejvíce ovací dostává singlům "Omen", "Take Me To The Hospital" nebo jednomu z vrcholů večera - titulní "Invaders Must Die".

Není to tak dávno, co britská trojka získala ocenění za nejlepší živá vystoupení. V Hradci Králové dostávají své pověsti a tvrdými a hutnými beaty nakopávají jeden zadek za druhým. Maxim s Keithem pobíhají po pódiu jako smyslů zbavení a hecují dav ke stále bouřlivějším reakcím. Možná až příliš. Jakmile dreadatý Maxim Reality podvacáté zaječí "Where the fuck are my people?", začíná se místo euforie do hlavy vkrádat spíš otrávení. Na druhou stranu, jen ať si fuckuje, hlavně když je to za doprovodu takových hitů jako "Voodoo People", "Spitfire" nebo legendární "Breathe". Zmínku si zaslouží také vynikající výkon bubeníka Lea Crabtreeho.

Raveoví mistři chystají na podzim novou desku s pracovním názvem "How To Steal A Jet Fighter" a v Hradci odpremiérovali českému publiku hned tři kousky. To byl také prakticky jediný větší rozdíl, kterým se letošní koncert lišil od toho, který na Rock For People proběhl před dvěma lety. "Jetfighter" ani "AWOL" ale naživo nepřesvědčily, Maxim mohl štěkat, jak chtěl, ale síle starších pecek se nepřiblížil. Ovšem taková "Dogbite", to je jiná pohádka. Pokud jste Prodigy viděli už dříve a znovu se vám na ně do Hradce nechtělo, tak právě kvůli "Dogbite" ta návštěva stála za to. Korunovaný závěr hlavní části s davovým podřepnutím a následným výskokem při vrcholu "Smack My Bitch Up" se pak do paměti návštěvníků vryl asi úplně nejsilněji.

Výjimečných okamžiků ve smyslu nějaké osobitosti nebo netradičního překvapení sice ve výsledku mnoho nebylo a kotel pod pódiem před dvěma lety byl ještě o třídu divočejší, přesto ale nelze o nějakém zklamání mluvit. Kapela předvedla svou standardní show, a pokud je to tím, po čem vaše oči a uši prahnou, nemohli jste z více jak dvacetisedmitisícového davu odcházet jinak než se spokojeným úsměvem na tváři.