Bruno Ferrari - Tahle doba přeje přizdisráčům

31.08.2012 13:30 - Ondřej Michal | foto: facebook interpreta

Šest let si příznivci pokleslé zábavy, drog a kabaretu museli počkat na novou desku Bruna Ferrariho. Nyní je venku a zdá se, že je to nejlepší, co tento dekadent dosud vydal. O jejím nahrávání, ale také o pornohvězdách nebo důchodu jsme jedno nedělní odpoledne s mistrem pohovořili.
Bruno Ferrari
© www.brunoferrari.cz
Jak se zrodila myšlenka znovu oživit postavu Bruna Ferrariho? Vzhledem ke comebacku Vanessy by se dalo očekávat, že se budeš věnovat právě jí.

Po comebacku Vanessy jsme pro ni udělali s Danem Rodným čtyři nový písničky a všechno bylo na dobrý cestě. Jenže pak Danovi opět lehce hráblo a zmizel. Tím se práce pro Vanessu prakticky zastavila. Jenže my jsme chtěli s Kášou (Davidem N. Jahnem, pozn. red.), Papežem (Moimir Papalescu, pozn. red.) a s Jakubem Horákem pokračovat v tvorbě a vzájemném setkávání dál, takže jsme se rozhodli, že vzkřísíme postavu Bruna Ferrariho. Mimochodem právě s těmahle lidmi mám pocit, že má smysl něco dělat. David Jahn je geniální hudebník, skutečnej talent, Papež je přesnej jako stroj a studna nápadů, Jakub Horák zase přesně ví, co se má udělat, když my ostatní tápem. Bez něj bychom byli, upřímně řečeno, v háji. Ale abych nezapomněl na ostatní lidi z týmu: Tom Saivon je člověk, který mi pomáhá s anglickými texty, skutečný prokletý básník. Tedy víc prokletý než básník. Dál je to John Fryer, který dal našemu zvuku koule, Wyndham Wallace nám pomáhá s propagací za hranicemi. Prostě se mi s nimi výborně spolupracuje.

Takhle se tedy Bruno Ferrari vrátil mezi živé?

Celý to začalo tak, že za náma přišli naši bohatí a znudění známí, a řekli, že chtějí udělat dekadentní večírek, o peníze ať se nestaráme, že to zaplatí. Objednali jsme tedy liliputy, striptérky a napsali italský pornoherečce Ciciolině, aby nám tam zazpívala jednu písničku. Řekla si o několik set tisíc, které chtěla poslat předem. Jednali jsme s jejím manažerem, který se jmenoval Fiasco, to nám mělo být podezřelý. Všechno bylo připravené, v rádiu běžely upoutávky, po Praze visely plakáty zvoucí na mejdan s Ciccolinou. Jenže pár dní před akcí volal její pan Fiasco, že hvězda má něco s okem a že nepřijede. Prostě průser. Nevěděli jsme, co budeme dělat. Nakonec nás napadlo oslovit kamaráda Pabla De Sax, který hrál kdysi ve Zlaté kozačce pornoherečku Golden Jiřinu. Byly vánoce, on má dvě děti a peníze se hoděj vždycky, takže souhlasil. Nalíčili ho jako Ciccolinu, vypadal dokonale, až na chlupaté nohy. Řekli jsme si, že to lidi snad přehlídnou. Nakonec snad nikdo nepoznal, že to je převlečený chlap. Moderátor uvedl Ciciolinu, Pablo vplul na pódium s medvídkem, kterým si zakrýval strniště na tváři, a lidi byli nadšený. Jenom pár Rusů křičelo: "Eto nět Ciccolina!" Nakonec je ale David nechal vyvést ze sálu, pod záminkou, že jsou moc hluční. Nedivím se jim, že byli naštvaný. Podle všeho si koupili drahý vstupenky, v rámci kterých měli i osobní setkání s Ciciolinou a následné focení s legendární pornohvězdou.

Bruno Ferrari, Roxy, Praha, 23.5.2012
© Ondřej Michal / musicserver.cz
Jak vás napadlo, aby "Vaudeville" produkoval John Fryer?

S tím nápadem přišel Pavel Zelinka z Radia Wave. Jednoho dne jsem Fryerovi napsal na Facebook a začali jsme domlouvat detaily. Chlápek byl překvapivě v klidu a ani za to nechtěl moc peněz. Na rozdíl třeba od Alexandra Häckeho, který s námi dělal na "Ave Agony."

Od vydání předchozího "Lovers In Danger" uplynulo šest let, co se od té doby změnilo?

Změnilo se toho strašně moc. Hlavně jsem byl nejmíň o třicet kilo lehčí. Vzpomínám si, že jsme tehdy neměli klipy a neměli na ně ani prachy. Ovšem spousta známých měla své pořady, do kterých nás neustále zvali. Dneska máme klipy čtyři a nemůžeme se dostat vůbec nikam. Lidi jsou nějak divně připosraný. Tahle doba přeje přizdisráčům.

Jak jste "Vaudeville" financovali?

Udělali jsme to podle modelu, který fungoval už někdy před třemi sty lety. Oslovilo nás několik mecenášů, že by nás chtěli financovat. Je to od nich moc hezké, že vrazí svoje peníze do tak pofiderního projektu, jakým je Bruno Ferrari. Ty prachy se jim samozřejmě nikdy nevrátí, ale chlápci vědí, že to někdo udělat musí. Jinak bychom tady zůstali trčet mezi samými kopiemi. A Češi mají navíc tendence kopírovat sračky. Co se týká našich mecenášů, vesměs se jedná o lidi, kteří s námi v devadesátých letech chodili fetovat.

Čím to je, že je těžké dostat se do médií? Není to třeba politicky korektní dobou? Jakmile se trochu vymykáš, každý od tebe dává ruce pryč.

Vždycky jsem se snažil dělat věci jinak než ostatní. Jenže dneska se jede pravý opak. Když jsem kdykoliv v životě přemýšlel, co udělám za projekt, hlavní pro mě bylo, aby to tady nedělal nikdo jiný. To je asi jeden z problémů. Lidi dneska hledají staré, známé archetypy, kterými by se mohli řídit. Jakmile přijde něco, co neznají, jsou vykolejení a dostanou strach. Prostě se připoserou. Takový to před těmi šesti sedmi lety nebylo. Skoro to připomíná normalizaci.

O nové desce jdou hlasy, že je nejlepší, jakou jsi dosud vydal. Souhlasíš?

Myslím, že to je logické. Za ty roky to tak nějak uzrálo a člověk si řekl, co vlastně chce. Mně se vždycky nejvíc líbí moje poslední deska, takže v tomhle asi nebudu soudnej. Ale když to říkáš...

Jak se spolupráce s Johnem Fryerem promítla do finální podoby alba?

Přiznám se, že jsem ho do té doby neznal. Když jsem zjistil, že dělal This Mortal Coil nebo Dead Can Dance, měl jsem trochu obavy. Byly dvě možnosti. Buď to udělá jako rutinér, což skýtalo nebezpečí, že tam nedá nic navíc. Mimochodem, to byl případ Alexandra Häckeho. Taky jsem měl strach, aby z toho neudělal nějakou moc dark záležitost. Celou dobu jsem mu hnal do hlavy, ať si vzpomene na věci, které dělal v osmdesátých letech. Faktem je, že jsme mu něco třeba i třikrát vraceli. Hlavní důvod byl, že někdy k věcem přistupoval možná až příliš alternativně. Těžko říct, jestli to bylo proto, že byl natolik vepředu. Jistý ovšem je, že kdybychom to tady tak vydali, nikdo by to asi nepochopil. Otázka je, jestli to vůbec někdo chápe i v téhle podobě. Teprve když přijel John do Prahy, zjistil jsem, že je s nim celkem sranda. Čekal jsem, že se bude po každé větě urážet. Ale bylo to přesně naopak a Fryer urážel všechny okolo. Pamatuju si, jak jsme seděli v hospodě, ve které měli akvárium s piraňami, a Fryer chtěl pořád vidět jak je budou krmit masem. Číšník mu začal tvrdit, že to je hrozný omyl, že prý, když mezi ně dáte ruku, tak vám ji nesežerou. Prý když k nim někdo spadne, nechají ho na pokoji, že to je jen ve filmech. Od té chvíle začal Fryer toho chudáka nutit, ať tam strčí ruku. Chlápek z něj byl nakonec už tak nešťastný, že se přiznal, že si není zase tak úplně jistý a že to viděl jen v nějakém dokumentu.

V čem se liší práce pro Vanessu od věcí pro Bruna Ferrariho?

Hlavně ve stylu spolupráce s konkrétními lidmi. S Danielem Rodným víš určitě, že první věc, kterou vyplodí, bude geniální, ale zase nemáš jistotu, jestli ji do druhýho dne pod nějakou záminkou nevymaže. Nejistota, to je to, co tě neustále provází během tvorby s tímhle pošahaným géniem. Oproti tomu spolupráce s lidma, jako je David Jahn, se vyznačuje naprostou korektností a spolehlivostí. Je to rozhodně příjemnější záležitost.

Bruno Ferrari...

Bruno Ferrari - Vaudeville
....vlastním jménem Samir Hauser, patří již od devadesátých let k nepřehlédnutelným personám domácí hudební scény. Z celé řady projektů, kterým se kdy věnoval (Samir, Čínská čtvrť, 2Amigos aj.), zůstala aktivní kapela Vanessa a projekt Bruno Ferrari. Pod touto hlavičkou vydal celkem čtyři desky. Poslední s názvem "Vaudeville" vyšla v první polovině letošního roku. S postavou Bruna Ferrariho je neodmyslitelně spojen obskurní kabaret Zlatá kozačka.

Nové představení nese název "Disco horečka Třetí říše", očekáváš, že se ozvou členové Dělnické strany s nabídkou na spolupráci? O čem to vlastně je?

To těžko, spíš naopak. Celý příběh je o tom, že se v budoucnosti znovu narodí Adolf Hitler, ale bude se tentokrát jmenovat Glitler a disko a nacismus zmutují dohromady. Všichni pojedou jenom v disku, a protože nebude nikdo nic jinýho dělat, dojdou potraviny a vyčerpají se zdroje. To je jeden z důvodů, proč hledají nadčlověka. Nakonec ale stvoří monstrum, které jim uteče z laboratoře a toulá se tou jejich říší. Na křtu se jednalo pouze o ukázky. Do budoucna plánujeme, že z toho uděláme film, který bude napůl kreslený, napůl hraný.

Chystáte další vystoupení? Vzhledem k počtu lidí, kteří se na něm podíleli, a celkové výpravě si to nedovedu moc představit.

Ano, je to poněkud nákladná show. My se tím naštěstí neživíme, takže je nám celkem jedno, kolik vystoupení kdo objedná. V současnosti ale chystáme další scénky. Teď zrovna děláme na skeči o rakovině tlustého střeva, které tančí, zpívá operní árie a vypráví různé veselé historky ze života.

Jak bys popsal "Vaudeville"? Není v ní určitá nostalgie?

Celý můj život je nostalgie. Vždyť to vidíš kolem sebe. Nic nového nepřichází, i když to každý toužebně očekává. Stále víc žijeme z minulosti, než s výhledem na radostnou budoucnost. Kolem sebe sleduju, jak se spousta lidí těší aspoň na tu válku. Doufají, že to zažene nudu.

Je nějaká doba, na kterou rád vzpomínáš, o který bys mohl říct, že to byly zlaté časy?

Na co nevzpomínám rád, jsou devadesátky. Moje devadesátý léta byly moc upocený a vycukaný. Jedinou z věcí, co si z té doby pamatuju, je ranní ušmudlanost, dojezdy a vymetání bytů. Nemluvě o tom, že v té době začal grunge. To bylo nejhorší, co mohlo přijít. Lidi začali být umaštěný a nosili kostkovaný košile. Jasně, bylo by skvělý žít v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, ale co bych dělal bez internetu? Ideální kombinace by asi byla uvolněnost šedesátých let, hudba sedmdesátých a osmdesátých let a do toho internet.

Jak se s odstupem času díváš na tvoje dávný aktivity? Mám na mysli třeba punkovou kapelu Samir nebo diskotékové 2Amigos?

To byly takový pubertální záležitosti. Tehdy jsem to hodně střídal a každou chvíli chtěl dělat něco jiného. Nebavilo mě stát na jednom místě a rád jsem vzbuzoval pohoršení. Chvíli trvalo, než jsem se ustálil na dvou rovinách Vanessa a Bruno Ferrari. Je fakt, že v tuhle chvíli mě víc baví Bruno Ferrari.

Máš spoustu aktivit, ale jak se vidíš coby důchodce?

Rozhodně nechci skončit jako důchodce v České republice, v tom mám jasno. Chci koupit v Portugalsku menší farmu a tam nastěhovat co nejvíce svých známých. Zotročím je, budou muset pracovat na poli, chytat ryby, stavět mi ohromný pomník. Stanu se jejich bohem a budu neomezeným vládcem nad jejich životy a nad životy jejich dětí. Nakonec nás obklíčí vládní vojska a já své ovečky donutím spáchat hromadnou sebevraždu. Pod rouškou noci potom uprchnu do Jižní Ameriky a stanu se spisovatelem dětských knížek. To je podle nejlepší způsob, jak zestárnout.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY