Po několika vynucených odkladech byla na jaře tohoto roku konečně vydána asi nejočekávanější deska v historii české emocore stálice the.switch. Už v roce 2009, kdy kapela zveřejnila koncept projektu "Na dosah" jako trilogie, byla její třetí část prezentována jako velmi experimentální, hodně elektronické a velmi netypické album vypínače. Jak tedy zní?

Jedním slovem bych ho charakterizoval jako vyzrálé. Uležení až na letošní rok výsledku jenom prospělo, protože sice nevím přesně, jak velký vliv na výsledek měl stále poměrně nový člen kapely - druhý kytarista a zvukový mág Vanja (jinak též FDK) -, ale myslím si, že vyjít deska ještě před jeho příchodem do kapely, asi by nezněla tak étericky a tak odlišně.

Je mi úplně jasné, že toto už asi nepřekousnou old school fanoušci, kteří pod pódiem vypotili hektolitry potu v dobách, kdy the.switch byli hlavně o neurotickém ztýraném řevu a tvrdých kytarových stěnách. Koncertní prezentace kapely v modelu roku 2012 jde ruku v ruce s jejím hudebním vývojem a škatulka core je tomu, co aktuálně formace předvádí, už opravdu hodně těsná.

Na nové desce hrají prim elektronické podklady a Štěpánův melodický zpěv, který doznal obrovského posunu. Samozřejmě je ve vzduchu otázka, do jaké míry se tomu pomohlo ve studiu Biotech Ecsona Waldese, kde deska kompletně vznikla, ale jelikož navštěvuji show the.switch už osmým rokem, můžu potvrdit jeho pěvecké zrání v průběhu let i z koncertů.

Desce dominují silné, skoro až popové refrény, skvělý smysl pro gradaci skladeb a mnohovrstevná aranžmá. Zkrátka výrazná náladotvornost a žánrová nezařaditelnost svojského materiálu. Rozpoznat můžete i několik vokálních hostů jako Kurze z Atari Terror nebo Radka Škarohlída z Hentai Corporation, kteří však nejsou až tak výrazní, pěvecky je toto album opravdu hlavně o Štěpánovi.

Závěrečná třetina trilogie "Na dosah" je tak umělecky nesmírně zajímavým počinem, který však už nemá moc společného z původní syrovou entitou kolem alb "M.A.D." a "Beautiful". Otázkou je, jestli je to dobře, nebo špatně, i aktuální koncerty už jsou více o celkové show a zvuku než o ryzím a syrovém, na dřeň ohlodaném nátlaku. Ano, ta původní rozervanost už je asi pryč, nemyslím si ale, že je to špatně. Kapela totiž měla už dříve ambice i talent na mnohem více než jen na nářez a řvaní. Od toho tu máme x hardcore formací. Věční hledači hudebních výzev tak budou z nových skladeb nadšeni.