Poté, co Hot Chip vydali poslední nahrávku "One Life Stand" - dokonalou směs inteligentního popu a hitovosti, se muzikanti vydali každý svou cestou a rozhodně nezaháleli. Joe Goddard natočil sólové album "Harvest Festival" a společně s DJem Rafem Rundellem založil poměrně úspěšný projekt The 2 Bears (deska "Be Strong" vyšla v lednu). A nezahálel ani Alexis Taylor, který vydal nahrávku s About Group, natočil hudbu k filmu a zahostoval ve skladbě "Romance Layers" Gang Gang Dance. Pokud si k tomu přidáme projekt Ala Doylea a Felixe Martina New Build a také to, že mluvíme o období kratším než dva roky, je skoro s podivem, že se vůbec našel nějaký čas na natočení nového materiálu pro Hot Chip.

Zmíněné album "One Life Stand" jim možná neotevřelo dveře do světa tzv. velkého popu (naopak bylo komerčně dokonce méně úspěšně než "Made In The Dark"), ale dalo jim dost kuráže a sebevědomí na to, aby s popovými melodiemi pracovali v čím dal tím větší míře. A není podstatné, že si i nadále hodně vypůjčují od jiných, v konečném výsledku má stejně na sobě každá skladba obrovskou nálepku se jménem kapely.

Do určité míry se najde paralela mezi Goddardovými The 2 Bears ("Bear Hug" vs "Night And Day"), s tím rozdílem, že "In Our Heads" na rozdíl od "Be Strong" není plná vaty a většina skladeb by mohla mít singlový potenciál. Brání tomu (kromě samotných dramaturgů v TV a rádiích) unikátní projev Hot Chip, který nemusí nutně sednout každému, především pak vysoko postavený zpěv Alexise Taylora. Jenže právě jeho hlas je tím elementem dávajícím nahrávkám Hot Chip originální projev, zvláště v kontrastu s hlubší polohou Goddardova hlasu.

Je to zřejmé už z prvního singlu, pro který byla vybrána skladba "Night And Day", v níž se mísí podivná elektronika, nesmyslný text ("I've just lined up Macca/We're not in Ayla Napa/Do I look like a rapper?") a hlavně hlasy obou frontmanů. Přesto je v případě této skladby potřeba se zastavit a uvést jednu věc na pravou míru. V kontextu celé tvorby vlastně nepředstavuje nic šokujícího, ale v kontextu alba jde o nejméně reprezentativní výběr, protože jestli něco na "In Our Heads" dominuje, jsou to krásné, dotažené melodie (a ty byste ve zmíněném singlu těžko hledali).

Zato hned úvodní barevná "Motion Sickness" vás zaručeně dostane do obrazu skrze taneční napětí alá New Order circa 1989 a radostnou oslavu neustálé proměnlivosti populární hudby. Následuje stejně silná (ne-li silnější) "How Do You Do?", kterou táhne dopředu funky groove ukazující zručnost kapely produkovat nakažlivé melodie. "Don't Deny Your Heart" by klidně mohla být na "Like A Virgin" Madonny. Vrcholem je sedmiminutová, deep housem nasáklá skladba "Flutes", ukazující, jak dokáže londýnský kvintet pracovat s jednoduchostí. V tomto případě staví pouze na vysamplovaném zpěvu, tikající rytmice, opakující se syntenzátorové lince a Alexisi Taylorovi schizofrenně vybízejícím k tanci a vzápětí broukajícím si o tom, jak je nešťastný. No a jestli "Flutes" jsou vrcholem alba, "Let Me Be Him" se řadí hned vedle jako jeden z nejemocionálnějších momentů v celé nahrávací historii Hot Chip.

"In Our Heads" je rozhodně jejich nejpopovější nahrávkou, a jak už jsme zvyklí, je také do nejmenšího detailu promyšlená tak, aby zněla jinak než všechny předešlé. Světe div se, jim se to daří a zatím jim to pokaždé vychází. My jen můžeme doufat, že se nezaleknou zvětšeného zájmu o jejich osoby a v nastaveném směru budou tihle ostrovní podivíni pokračovat i nadále. Tohle hudební dobrodružství totiž ještě zdaleka není u konce.