Zhruba šest let zpátky se Nightwish rozešli se zpěvačkou Tarjou Turunen, jejíž operní zpěv dodával partě punc originality. Troufám si tvrdit, že nebýt ledové královny, kapela by bez ohledu na své značné kvality nikdy nezaznamenala tak závratný úspěch. Tvrdé jádro fanoušků již tehdy začalo Finům kopat pomyslný hrob, a když se za mikrofonem objevila Anette Olzon, rakev s ostatky Nightwish zasypali co největší vrstvou zeminy. Nová sestava jdoucí ruku v ruce s inovovaným hudebním projevem zkrátka polarizovala příznivce kapely jako magnet. Je proto do jisté míry překvapivé, jakou Nightwish dokázali přilákat návštěvu. Pražská Tesla Aréna i tentokrát praskala ve švech, navzdory tomu, že se české publikum mělo již nejednou možnost seznámit se živými vokálními úlety nové vokalistky a že poslední deska "Imagenaerium" skupinu ještě více vzdálila staré tvorbě. Ale nepředbíhejme.

O nelehký úkol zabavit natěšené publikum se podělily dvě předkapely. Německé dívčí smyčcové kvarteto Eklipse zatím není příliš profláknutým uskupením, což se však může v budoucnu změnit. Slušivě oděná děvčata se totiž rozhodla jít cestou jako kdysi Apocalyptica a na své komorní nástroje podat pecky známějších interpretů. Co mají společného Hurts, Depeche Mode, Linkin Park či Lady Gaga? Jejich skladby se nacházejí ve stávajícím repertoáru Eklipse. Berte, nebo nechte být. Němky svůj krátký set zvládly s přehledem, dá se říci, že byly příjemným zpestřením večera.

To však rozhodně neplatí o vystoupení hlavního supportu Battle Beast. Finové jsou ztělesněním naprosto neoriginální, neinvenční a neosobité kapely přísahající na slávu heavymetalových veličin, které zažívaly vrchol čtvrt století zpět. Jediným rozdílem je přítomnost slečny v bondage oblečku za mikrofonem, který v oněch časech okupoval uječený Němec. Set tak ocenili především skalní vyznavači žánru, lebedíce si v nekonečných klišovitých refrénech typu: "Steel-heavy metal!!!" Bohužel se kapela snažila burcovat dav ke zpěvu, a nebyli jsme tedy ušetřeni extrémně falešného halekání jedinců postrádajících soudnost.

Objektivně se však Finům musí nechat, že svůj žánrový revival prezentují alespoň na určité úrovni, což nejlépe demonstroval slušný kytarista, který k obstojným sólovým výstupům přidal i jistý vokální projev. Smysl takovéto produkce však dnes tkví snad jen v menších klubových koncertech, kde si lidé zavzpomínají, jak se v 80. letech hrál true hevík. Existuje nepochybně celá řada nadějnějších mladých kapel, které by si zasloužily dostat prostor na takovémto turné. Zvukově to také nebylo ono, na tom však měly lví podíl ne zcela ideální akustické vlastnosti holešovické haly.

S odchodem Battle Beast padla na stage potrhaná opona, světla zůstala utlumena a více než desetitisícový dav začínal vyvolávat hvězdy večera. Složení publika si zaslouží zmínku, jelikož na poměry metalového koncertu bylo neskutečně různorodé. Především se jednalo o průřez několika generacemi, opodál rockerů s téměř šesti křížky na krku tak postávaly rodinky s dítky, pro něž byl tento večer zřejmě koncertní premiérou.

Nástup Nightwish byl více efektní než efektivní, alespoň co se hudby týká. Vcelku tiché intro zpoza opony totiž plynule přešlo v první song "Storytime", otvírák nové desky. Razantní úvodní riffy však kvůli úrovni hlasitosti a přítomnosti muzikantů za prosvícenou oponou působily téměř playbackovým dojmem a nevyužily svůj drtivý potenciál. Impozantní stage se obnažila až ve čtvrtině songu a hala pod reakcí publika doslova explodovala. Během následující "I Wish I Had An Angel" se zvuk srovnal do patřičných mezí a jízda mohla začít.

O kapele samotné není nutné pochybovat, pánové měli své nástroje vždy přesvědčivě zkrocené, otevřená zůstávala jen forma frontmanky. Již první skladba dávala tušit, že blamáž se tentokrát konat nebude. Projev Anette bude vždy z principu jiný než Tarjiny árie, avšak pokud je její nástupkyně schopná své party uchopit poctivě jako tento večer, s novou podobou Nightwish nemusí mít problém ani příznivci starší éry kapely. Když ve vypjatých momentech pomůže výborným vokálem basák Marco Hietala, je téměř vyhráno.

Aktuální koncert patřil především nové hudební tváři kapely. Nejen Olzon se na novince "Imaginaerium" prezentovala v pestřejším světle. Více prostoru dostaly prvky typické pro severský folk metal a tento dojem umocnila i přítomnost Troye Donockleye, hráče na irské loketní dudy, díky němuž i skladby z poslední desky vyzněly neochuzeně. Vystoupení bylo dramaturgicky dobře postavené, nepostrádalo dynamiku a mix úderných metalových kytarových riffů s klávesami a akustickými pasážemi se musel nezaujatému posluchači líbit. Je přitom zřejmé, že skladba setlistu nemohla uspokojit ortodoxní vyznavače starého repertoáru. Hrálo se především z posledních dvou alb, tudíž se nedostalo na spoustu klasických songů, v čele s hitovkou "Wishmaster". Na druhou stranu některé nové kusy, především "Ghost River" a "Scaretale", opravdu šlapaly a patřily k vrcholům večera.

Nezanedbatelným aspektem celé show bylo také monstrózní pódium, kterému vévodily ocelovými vrhači plamenů obrněné klávesy Tuomase Holopainena a velká obrazovka dokreslující ono pomyslné imaginárium, které mělo publikum tento večer pohltit. Masivní pyrotechnika, skvělá světla a pro někoho i kýčovité konfety podpořily dobrý hudební zážitek.

Nightwish zkrátka tentokrát rozhodně nezklamali a svou koncertní formou vzkázali, že nehodlají pouze budovat kult z časů dávno minulých, ale jsou plně připraveni bojovat o přízeň a uznání posluchačů i novým materiálem a nebojí se nastavit publiku svou novou podobu bez jakýchkoliv okolků. Na základě výkonu, který předvedli v české metropoli, musíme konstatovat, že našlápnuto mají dobře.