I když jsem v ulicích podzimní Prahy nenašel příliš plakátů svolávajících všechny duše propadlé posmutnělým skladbám britských Tindersticks na sobotní seanci v divadle Archa, na zaplněnosti jejího prostoru a atmosféře to vidět určitě nebylo. Jsou prostě představení, která se propagují sama a tohle byl přesně ten případ. Vzhledem k tomu, že se nám poslední čtyři roky úspěšně vyhýbali, znám lidi, kteří si pro lístky na jejich koncert vyrazili už v červnu, jakmile se dozvěděli, že se jejich oblíbenci vedení zpěvákem Stuartem Staplesem a představující lehký hudební anachronismus na britské hudební scéně, v Praze objeví. Radost z budoucího koncertu pak ještě zmnohonásobila zářijová zpráva o doplnění bandu sedmnáctičlennou smyčcovou sekcí.

Síla bolestínských melancholiků Tindersticks spočívá především v temnějších baladách s retronáladou a také v prvních třech albech. Sexteto přirovnatelné možná ke klidnější podobě The Bad Seeds vychází spíše z rhytm&blues, než aby se staralo o žhavou současnost. Působí trochu starosvětsky. Jejich písně jsou plné nostalgie, atmosféry levných hotelů, špíny, mužského egoismu, nevydařených vztahů, žalu a beznaděje. Ale i přesto zde nejde o depresi, spíše o katarzi.

Nálada v plné Arše byla už od počátku skvělá. Nestává se příliš často, aby předskokan sklízel takové ovace jako neznámý David Kitt, označovaný za britský folkový objev. Mimochodem o žádného Brita se nejedná, je to Ir. Asi jako jeden z mála jsem měl možnost slyšet jeho první regulérní desku "Big Romance". Je to klidná věc, příjemně prozářená úsměvem podzimního slunce, možná trošku colorfactoryovská, ale nehodnotil jsem ji nijak převratně. Spíš než folk bych ji označil za nějaký postfolk, Kitt využívá pozadí bicích smyček, občas se chápe elektrické kytary a v kapele mu sekundují dlouhovlasý obrýlený klávesista Paul Smyth, kterému přes vlasy nevidíte do obličeje (vizuální podívaná pro přítomné slečny se tak nutně soustřeďuje na pohledného, tmavovlasého Davida) a který v průběhu hry odchází na pivo a cigaretu a ještě hráč na saxofon a klarinet Diarmid MacDiarmada, se kterým si, pokud to není pseudonym, rodiče ošklivě zažertovali. Prostě pohodová trojka.

Byl jsem ale přesvědčený, že spíš náladu večera až příliš zklidní a trochu uspí. Teď se kaji a odcházím do ústraní. Ne že by trio, které začalo přesně načas, bylo nějak instrumentálně skvělé, navíc jejich ozvučení nebylo na stejné úrovni jako hlavních hvězd večera, ale to vše vynahrazují amatérsky odzbrojujícím komedianstvím a lachtaní hravostí. David Kitt přirozeně komunikoval a žertoval s publikem. Na ohlas z publika, že není slyšet saxofon, s úsměvem zareagoval, že se to bude zlepšovat, ale myslím, že od té chvíle se zmiňovaný nástroj už neobjevil. V nějakých čtyřiceti minutách jejich vystoupení, do kterého se vešlo asi pět písní, myslím, že až na poslední z právě zmiňovaného "Big Romance", se nejdříve drželi poklidného tempa desky. Příkladem jsou úvodní akustické "Step Outside In The Light" a singlovka "Song From Hope St. (Brooklyn, N.Y.)" nebo jedna píseň hraná na akustickou kytaru osamělým Davidem za doprovodu bicích z minidiscu. Ale když vzal do rukou elektrickou kytaru, jako by celá jejich produkce dostala nový a absolutně nečekaný náboj. Hra kulečníkovým tágem na kytaru se opravdu často nevidí, stejně jako pouštění atmosférického šumu z rádia, připomínajícího ovladač na autíčka, do mikrofonu. Bylo to milé, zábavné a lidé v publiku se rádi nechali nakazit a bouřlivě odměňovali kapelu potleskem. A závěrečné, snad desetiminutové neuměle noiseovské běsnění, kdy se k nim přidal ještě druhý kytarista a spolu s Davidem i zbytkem kapely vyráběl silné hlukové stěny, celou "show" jenom korunovalo. Učili se asi nejen u folkařů, ale studovali i Sonic Youth a podobné party. A my jsme se po jejich odchodu mohli těšit na Tindersticks.

Hlavní prostor Archy do sebe jako legendární tmavěmodrý kámen z Létajícího Čestmíra přitáhl ještě více lidí a tleskat i žít se tak dalo jen s rukama těsně u těla. Přibližně čtvrthodinu po deváté se na jevišti objevili první členové a členky smyčcového doprovodu, a i když jsem při prvním pohledu nevěřil, že na relativně malém prostoru může koexistovat a především hrát tolik lidí (včetně šesti z Tindersticks jich mělo být dvacet tři!) byl jsem náhle přesvědčen, že to půjde a dokonce naprosto skvěle. Co jinak říci. Koncert byl samozřejmě skvělý, úžasný a hyzdil ho jen poměrně krátký čas, který nám původem nottinghamští Tindersticks věnovali. Necelá půldruhá hodina mi přišla docela málo. Ale při pohledu na data dalších koncertů je jasné proč. Tindersticks na současné šňůře koncertují téměř každý den. Pražský koncert následovalo hned v neděli vystoupení v německém Berlínu, v pondělí je čekal Kolín a další dva dny vyplní (vyplnily) dva koncerty v Utrechtu. Ale potrestáni jsme byli jen co se týče času, na kvalitě předvedené hry to neubralo ani "ň".

Jinak výběr skladeb byl podle všeho podřízen přítomnosti početné skupiny smyčců, takže dostaly přednost skladby, kde už na deskách hrají podstatnou roli. Ještě než vám řeknu, co jste na koncertu slyšet mohli, vám sdělím, co všechno se ten večer nekonalo. Někomu asi chybělo "City Sickness", jinému "Rented Rooms", "Patchwork", "My Sister" nebo duet se zpěvačkou Walkabouts "Travelling Light", i když je otázkou, kdo by to místo ní odzpíval. Už od začátku jsem přemýšlel, jak se s konkurencí dalších hudebníků vyrovná houslista Dickon Hinchliffe. Zda večer vůbec vezme housle do ruky. Trochu k tomu sváděla úvodní, pomalá "Can Our Love...", kde dominovalo jeho střídmé brnkání na elektrickou kytaru, stejně jako následující, psychedelická "People Keep Comin' Around", u níž jsou kvůli klávesám často skloňováni The Doors, ale takovéhle party najdeme minimálně i na albu "Simple Pleasure". Dickon se při ní usadil právě u kláves a mě překvapilo, že hlavní part zde hraje on a ne David Boulter, jak jsem se mylně domníval. Jinak Tindersticks stojí podle mě na třech základních pilířích. Určitě na osikově se chvějícím, barovém hlasu Stuarta Staplese, který téměř celý večer strávil se zavřenýma očima s jednou rukou u mikrofonu a druhou obtočenou kolem jeho stojanu. Tvář většinou odvrácenou od diváků, zadumán, uzavřen do sebe, ale viditelně prožívající slova a příběhy, které zpíval a vyprávěl. Jeho slova vůči přítomným byste spočítali na prstech malomocného a při jediném úsměvu jste ho mohli přistihnout před závěrečným přídavkem. V jedné chvilce se z kotle ozvalo ženské "I love you", Stuart se naklonil nad mikrofonem, vypadalo to, že chce zareagovat, ale místo slov se ozval zpěv.

Další opěrným sloupem skupiny jsou jen zdánlivě nenápadné klávesové plochy Davida Boultera, obyvatele pražského Žižkova. A poslední konstantou, když odložím stranou texty, je už zmíněný Dickon Hinchliffe občas jen poklepávající smyčcem na dřevo houslí nebo je něžně dráždící drobnými pohyby po strunách. Tindersticks tedy načali večer titulní stejnojmennou písní z teď už předposledního alba "Can Our Love..." (v říjnu totiž vyšel soundtrack "Trouble Every Day"), které jim vystačilo na první tři skladby. Třetí byla "Dying Slowly" s příjemnou Stuartovou akustickou kytarou odkazující až někam k "The First Album" s prvním výrazným procitnutím houslí a violoncell. Jejich tóny vytvářely překrásné kompozice, prolínaly se s tóny kytar, kláves a Stuartovým zpěvem. Chvílemi vás něžně kolébaly, jindy byly výhružné a hrozivé jak z Hitchcockových filmů, ale krásně umocňovaly atmosféru. Musí se sice vážit jako na laboratorních vahách, aby se nezvrhly do kýče, ale když se to povede, jako tomu bylo v sobotní večer, je to nezapomenutelné.

Jedním z prvních vrcholů večera tak byla nadšeně přivítaná, curtainovská "Another Night In". Mrazivou naléhavost s jakou prokletý básník Stuart zpívá refrén "For a love of that girl, tears swell, you don't know why, for the love of that girl, they never fall, they can never run dry " vystupňovala řeka smyčců až k extázi. Další pecky brzy následovaly. "Bathtime", pekelná a depresivní "El Diablo En El Ojo" nebo "CFGF" ze "Simple Pleasure". Po necelé hodině hry se ale jako na povel zvedli a zmizeli v zákulisí. Bylo jasné, že dnes se dlouhého koncertu nedočkáme. Zaplněná Archa vřela a podlaha se otřásala dusotem bot. Přišlo pak ještě vyloučení na dvakrát dvě minuty, tedy pardon dvakrát dva přídavky. A dva další vrcholy. Skvostná a neopomenutelná "Tiny Tears" a už jen na schopnostech skupiny spočívající "Her" s geniálně nadupaným sólem na španělku Neila Frasera. Zní to hodně podobně jako jedna hudební pasáž z Pulp Fiction.

Byl to prostě krásný večer, musím říci na závěr a plním tak přání svého bratrance, který když se se mnou loučil, řekl jen: "Napiš, jak to bylo krásné."

Tindersticks, divadlo Archa, Praha, 20.10.2001