Tuším, že mi bylo devět let, když mě otec vytáhl na koncert Pražského výběru do zlínské sportovní haly. Dnes už si show vybavuji jen matně, ale v paměti mi zůstala vzpomínka na skoro až nesnesitelně dlouhá kytarová sóla Michala Pavlíčka. Ačkoliv jsem nejspíš moc nechápal, co se vlastně děje, vydržel jsem až do konce, a i když bych si tehdy Pražský výběr doma nepustil, bral jsem jej jako legendu, kterou je třeba respektovat. Aniž bych jakkoliv znal jeho historii.

A ta k Výběru a především k nově vydanému albu "Straka v hrsti" neodmyslitelně patří. Pojďme zapomenout na Michaela Kocába jako politika nebo na nedávné rozpory mezi členy, které vyústily v otřesnou nahrávku vydanou pod hlavičkou "Pražský výběr II", a zavzpomínejme na desku, která pro českou hudební scénu osmdesátých let znamenala to samé co "Kuře v hodinkách" pro léta sedmdesátá a "Želva" pro léta šedesátá.

Původní Pražský výběr vznikl už v půlce sedmdesátých let a nemohl se od toho, jak jej známe dnes, lišit více. Tehdejší formace hrála jazz-rock a o nějakém větším úspěchu nemohla být řeč. I tak se dopracovala k debutovému, dnes již skoro zapomenutému albu "Žízeň". Z nynější sestavy působil v tehdejším Výběru pouze Michael Kocáb a není bez zajímavosti, že basovou kytaru obstarával dnes populární producent Ondřej Soukup.

Klasická sestava se vykrystalizovala až po roce 1980, kdy se ke Kocábovi postupně připojili kytarista Michal Pavlíček, bubeník Jiří Hrubeš a nakonec i baskytarista Vilém Čok, když vystřídal Soukupa, který odešel doprovázet Karla Gotta. V této formaci se skupina po vzoru zahraničních kapel začala orientovat na tzv. novou vlnu. Spojení extravagance, ujetých jevištních výstupů, ironie, humoru a hlavně skvělých instrumentálních výkonů nakonec přineslo úspěch a vyprodané haly. To se ale nelíbilo tehdejšímu režimu, který se tak rozhodl, že je potřeba něco udělat.

Vílém Čok mi nedávno vyprávěl, jak byli on a jeho spoluhráči udáváni za nevhodné vystupování a špatný vliv na mládež. Tehdejší SNB jim do šaten i na hotely instalovala odposlouchávací zařízení, na koncertech se zatýkalo a to vše vyvrcholilo dopisem z ÚV KSČ, který kapele zakázal činnost. Důvod byl stejně neuvěřitelný jako celý tehdejší režim: nechtěli kapelu, která hraje osobitou hudbu a na kterou chodí desítky tisíc lidí. Nepomohl ani článek otisknutý v komunistickém týdeníku Tribuna "Nová vlna se starým obsahem", pod kterým je podepsaný Jan Krýzl (fiktivní postava) a který kritizuje celé hnutí nové vlny. V té době už bylo natočené a připravené k vydání album "Straka v hrsti", které vzhledem k situaci bylo jednoduše dáno na šest let do trezoru. Kapela měla do roku 1986 zakázáno hrát a "Straka" poprvé oficiálně vyšla až v roce 1988, tedy krátce před revolucí. Album vyšlo původně bez názvu, a tak tomu bylo i v případě prvního vydání na CD o dva roky později. Nová reedice poprvé uvádí název alba tak, jak jej všichni známe.

A jaká vlastně je? Čeká vás trojpanelový digipack s vloženým bookletem nabízejícím celou řadu fotek a také texty písní a hlavně samotná hudba prezentovaná přesně tak, jak se objevila v originální podobě. Tím pádem zapomeňte na jakékoliv bonusy (minimálně mohla být zařazena singlová verze "Pražákům, těm je tu hej" s Františkem Ringo Čechem), protože remasterovaná edice přináší pouze základních jedenáct položek. A že je co poslouchat.

Poslech alba je totiž i po těch třiceti letech zážitek a je jen na vás, jestli se naladíte na stejnou notu jako Pražský výběr. "Straka v hrsti" je totiž nahrávka ujetá, praštěná, teatrální s texty, které mohou znamenat všechno a nic ("Jak vlezu do sklepa, krysy už jsou tady" v "Můj koníček"), pokud tedy skladby vůbec texty obsahují (viz ve svahilštině zpívaná titulní skladba). Je to punk, funk, nářez, houpavá a občas i nervy drásající hudba, která baví. Spojení školených a zkušených muzikantů (Pavlíček, Kocáb, Hrubeš) a šíleného punkera (Čok) je prostě ničivé a z nahrávky stříká do všech stran gejzír energie.

CD tak šlape od začátku do konce, a i když se najde pár momentů, které se dají označit za slabší (například "Tango Ropotámo" samo o sobě neobstojí), v kontextu celé nahrávky bych osobně nic nepostrádal. Přece jen to není popové album, ale experimentální jízda, ve které šlo hlavně o to se vyřádit. Vezměte si například takové "Pražáky" a poněkud úchylné šeptání v prostředku skladby "Já rád disco" nebo skladbu "S.O.S.", ve které Kocáb vyčítá Ondřeji Soukupovi odchod z kapely s vidinou většího výdělku ("Prachy, jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají"), a aby se opravdu rozumělo, že se jedná o Soukupa, ozve se v písni z ničeho nic zvuk telefonu a sám jmenovaný se představí: "Haló, Soukup." Smysl pro humor zkrátka kapela nepostrádala. No, a ještě rozhodně stojí za zmínku "Na Václavském Václaváku", punková, opravdu ujetá vypalovačka Viléma Čoka, ve které se baskytarista vžívá do role malého dítěte, které se ztratilo v Praze.

Popisovat album do většího detailu by bylo nošením dříví do lesa. Pamětníci ho mají stejně nesčetněkrát naposlouchané a mladší generaci s největší pravděpodobností nic neřekne. I tak jde ale o jeden z nejzajímavějších počinů předrevoluční éry a zaslouží si i po těch třiceti letech vaši pozornost. Zpozornět by měli i ti, co CD již vlastní (ať už verzi z roku 1990, nebo o pět let mladší vydání v rámci kolekce "Komplet"), neboť nový remaster staré nahrávce hodně prospěl.