Vladimíra Mertu jistě není třeba představovat. Zejména v dobách předrevolučních byl řazen a právem patřil ke špičkám zdejšího "folkového" disentu. Přestože mu do roku 1989 vyšly oficiálně pouze dvě nahrávky, a to zde recenzované LP "P.S." (Supraphon, 1978) plus EP "Vybraná slova" (Panton, 1988) - obsažené v bonusech reedice "P.S.", nebyla o leckdy nečitelné, přesto velmi vyhledávané a pečlivě schraňované kopie černých koncertních nahrávek nouze. Listopadový převrat byl pro Mertu jistě převratem významným a jeho dosud nepublikovanými nahrávkami se to začalo hemžit (stačí pohlédnout na torzo ), na druhou stranu se v přehršli kolegů, kteří začali prorážet cíleněji, lehce roptýlil a z onoho folkového mainstreamu vytratil. Z porevolučních projektů připomeňme za všechny spolupráci s tradiční židovskou hudbou Mišpachy, připadně experimentální duo Levitová-Merta, obě zmíněné a spousta dalších Mertových aktivit (kterými kolikrát své reputaci seriózního umělce spíše škodí - nemohu nezmínit zkušenost s jeho univerzitním působením při přednáškách "animace kultury") však jakoby samy sebe vyčlenily kamsi na okraj. Tolik fakta, která napovídají tomu, že je dnes umělcem nedoceněným a možná neprávem opomíjeným. Zmiňovaná reedice desky "P.S.", kterou v letošním roce uvádí na trh firma Sony Music / Bonton, v tom jedině ujišťuje.

Jak již bylo předesláno, Vladimír Merta je svým způsobem génius. Ať vezme do ruky prakticky cokoli, je schopen to zakrátko přijmout za své. A to se odráží nejen na kvantu profesí, které v životě vystudoval - hudba je pro něj v tomto ohledu upozaděná, napřed si prolezl pražskou FAMU a architekturou, ale i poměrně rychlé schopnosti ovládnout neznámé nástroje i slova - jak s narcismem sobě vlastním často a rád připomíná. Oč je jeho touha exhibovat silnější, o to více jej šlechtí kvantum "velkých jmen", která na desku sezval: Emil Viklický na cembalo, Vladimír Padrůněk za basovou kytarou, Jaroslav Olin Nejezchleba na cello... nahrávka tím dosahuje pestrých muzikantských a aranžérských kvalit

Mertovy slovní smrště často rezignující na návrat ke směru, kterým se vydaly, či nekonečné obrazové i významové litanie, které je už z řetězce branistormingových výjevů při skládání prakticky nemožné zpětně dekódovat, jsou možná právě tím, co zpěváka znepřístupňuje i potenciálně vstřícnému divákovi. Svou zbytečně proklamovanou složitostí si může i škodit. Texty písní typu "Astrolog" či "Být v černém (To napadlo Tebe)" se pěkně čtou, hlubší stopy jsou však hluboké příliš, než aby se do nich dalo znovu šlápnout. Sympatičtěji vyznívají texty uzavřené, soustředěnější a vypointované jako "Mezi dvěma dopisy", autobiografická vzpomínka "K pětadvaceti", či pro vystoupení u Apolináře složené "Antabus Blues" (z EP); případně jen lehce snové a obrazové, přitom významově čitelné básně - "odvěké téma génia a jeho ambiciózního alter-ega" (slovy autora) "Měšťák a Maestro", "pokus o generační výpověď" "Omamná květina pravdy" ("Pravda je omamná květina / slabé nezabije a silné nezahojí" - nepřežil snad text od roku 1973?), nebo "vlastně obyčejnej hit" "Harmonie" (rovněž z EP). Jako milé zpestření pak fungují texty vyprávěcí, příběhové - samozřejmě zejména v kontextu těch éterických - "Staré dopisy", eroticky podbarvená zkušenost "Internát" ("na internátech po koncertech zívaly pootevřené dveře, plakaly prázdné náruče, kralovaly vrátné"), nebo pouhé formě podřízené bonusy "Vybraná slova" (nechybí zde jediné a není zde jiné), experimentální jednoslovná minutovka, "první česká folková dechovka" "Oudolíčko" (figurující původně na kompilaci minutových skladeb více osobností, kterou zastřešil Zdeněk Vřešťál).

Reedice oficiálně vydaných Mertových předrevolučních materiálů je počinem významným a důležitým. Představuje povedený průřez prvními dvaceti lety autorovy tvorby (doba byla těžká, leč supraphonský výběr z roku 1978 je přes všechny peripetie dílem velkým a, ač to zní frázovitě, nadčasovým), je obohacen bohatým textovým doprovodem - kromě slov všech písní jsou u každé z nich připojeny i mile osvětlující glosy autora ze současnosti, na konci zbylo místo i na úryvek z rozhovoru Petra Dorůžky a V. M. z Gramorevue roku 1978. Ne nepodstatným kladem je i zvuková ucelenost a čistota nahrávky. Kombinaci první oficiální desky "P.S.", EP "Vybraná slova" a několika dobových bonusů nelze nedoporučit jak skalním příznivcům "starého" Merty, tak slídilům, kteří se s jeho osobností teprve začínají seznamovat.