Většinu o povaze hudby skupiny Spiritualized vypovídá už její název. Ten se však v jejich případě pojí jak se spiritualitou - tedy duchovnem, tak se spirituály - čili náboženskou hudbou amerických černochů, která dala vzniknout žánrům jako blues, soul nebo gospel. Spiritualized ovšem nejsou žádným spolkem sošných černošských kostelních sboristů z amerického jihovýchodu, oblečených v dlouhých hábitech a tleskajících do rytmu. Spiritualized jsou britská, v podstatě kytarová skupina, patřící rozhodně k těm nejlepším a nejoriginálnějším. Založil je frontman a mastermind Jason Pierce na základech své staré nezávislé noise party Spacemen 3 a "Let It Come Down" je jejich už čtvrtým studiovým albem.

Stejně jako na předchozí desce "Ladies And Gentlemen We Are Floating In Space", zahalil Pierce i na "Let It Come Down" svoji hudbu do okázalých neoklasických aranžmá, která jsou leitmotivem celé nahrávky. Ta nahrával symfonický orchestr čítající kolem sta členů. Narozdíl od občasných avantgardních jazzových erupcí minulého alba však vše tentokrát slouží hlavnímu účelu, a sice vytvoření bohaté milostné atmosféry.

Album začíná poměrně od podlahy rock'n'rollem šmrnclou "On Fire", ovšem už její závěr dokresluje nefalšovaný černošký gospelový sbor. A v dalších skladbách se to rozjede naplno. Záplava velkých emocí, podepřených zástupy smyčců, symfonických dechů, francouzských rohů, tympánů a podobných v popmusic ne zcela obvyklých nástrojů. Ale pozor, Spiritualized nejsou Metallica a Jason Pierce není Michael Kamen, aby se dopustili kraviny typu Metallica plus sanfrancisská symfonie. Spojování kytar a smyččů je sice vždycky ošemetné, v tomto případě však nemáte ani na chvíli dojem, že jste konfrontováni s nějakým stroze vykalkulovaným kýčem. Pierce ví přesně, co dělá a ač jsou některá orchestrální aranžmá, jako ve skladbách "Do It All Over Again", "Out Of Sight" nebo pilotní singlovky "Stop Your Crying" honosnější než cokoliv, co jste v pop music kdy slyšeli, stále znějí opravdově a velmi uvěřitelně. A možná je to i proto, že nejde jen o doplnění popu o symfonický orchestr, ale o opravdovou kombinaci popu, rocku a symfonické hudby, ale i be-bopu 50. let, soulu, gospelu a spirituálu. Je skutečně velmi těžké vypíchnout nejlepší místa alba, jelikož deska je mimořádně vyrovnaná a kompaktní, ale mezi skutečně vyjímečné skladby patří třeba "Don't Just Do Something", která začíná jako hudba z filmu Walta Disneyho a přes country & western vsuvku a lá Lee Hazelwood přejde až po úchvatné skorobeatlesovké finále. Nebo třeba nejdelší skladba desky "Won't Get To Heaven (The State I'm In)", v jejímž grandiózním závěru zní tak dokonalý gospel, až z toho vstávají chloupky na zátylku. Navíc jsou to všechno velmi dobré a chytlavé melodie, přístupné takřka masám.

Album "Let It Come Down" sice není deskou, která by vzala dech okamžitě s prvním poslechem, ale současně není ani studeným akademickým albem, která musíte dlouho naposlouchávat, abyste do nich trochu pronikli. A není ani rozhodující, jak jste na tom s vážnou hudbou nebo spirituály. Album "Let It Come Down" v sobě skrývá tak obrovský emotivní náboj, až mě napadlo, že by mohlo být používano jako doprovodná kulisa současných neveselých mezinárodněpolitických jednání. S největší pravděpodobností by pak budoucnost vypadala mnohem optimističtěji.