Dali se dohromady roku 1996 v Londýně. Začínali jako pětice hrající hlavně coververze. Z původní sestavy dnes zbyl jen nejdůležitější člen - zpěvák, basák a skladatel Marco Frangos, který po svém přesunu do Česka ořezal kapelu až na dřen a zůstal jen s doprovodným bubeníkem. Poté, co se jeho původní parťák John Hire rozhodl vrátit do Británie, nastoupil na jeho místo Petr Mori, jehož roli postupně přebral současný Marcův rytmický guru Vojtěch Bořil. Tím se mírně posunul i výraz kapely, ale v základu jde stále o progrockové a funkově psychedelické ladění namíchané s punkovou přímočarostí a sloganovitostí. Syrová energie a stoprocentní nasazení ve východně spirituálním balení! Ano, texty se točí výhradně kolem učení, vycházejícího z tradičních ašramů.

Ani moc nezáleží, z jaké pozice ke kapele přistupujete, oni jsou totiž svým způsobem outsideři. Nehrají nic, co by bylo byť jen zdánlivě trendy nebo žhavě současné, nejsou dost popoví ani dost zarytě tvrdí. Svým neortodoxním přístupem k žánrům si navíc nezískají posluchače, pohodlně usazené v jejich oblíbených škatulkách. Neulehčují si to ani tím, že si na koncertech zahrají prakticky před jakýmkoli publikem. Jejich oblíbenou destinací jsou malé české festivaly a tam potkáte občas dost bizarní hudební konstelace. Motivací není posun hudebních hranic nebo snaha o světovost (v Česku často končící parodicky), stačí je však někdy slyšet naživo a všechny otázky se samy zodpoví - jejich prokomponovaná a přitom primárně intuitivní hudba umí bořit předsudky.

První čtveřice skladeb je přesvědčivým vymezením teritoria, které trochu zbrzdí přepálená cheeesy balada "Now U R Gone", míchající emoce do dosud sympaticky holistického univerzálního kázání, které pomyslně vrcholí ve skladbě "Deaf". V ní se Marco ptá, zda opravdu posloucháme a chápeme, co nám říká. Druhým vrcholem desky je pak přímočará "Different Rules", která má všechny parametry pravdařského hardcore. Tahle hudba není stavěná pro ironický nadhled, ale naopak si přímo žádá pohlceného posluchače. Není přitom až tak důležité, zda jste na stezce k osvícení, nebo pohlceni v samsáře - v jejich případě se stačí otevřít tranzu.

Mezi svými inspiracemi uvádějí 100% logicky hlavně britské kapely, hodně z nich propojuje reggae, ska a punk. Méně zasvěcení tedy jistě uslyší The Clash nebo The Police, někdo UB40 či Burning Spear. Pokud však posloucháte spíše zámořské věci, možná rozeznáte něco z přístupu hudebně-spirituálního hnutí Youth Crew nebo kapel kolem labelu Equal Vision Records. Z těch známějších Amíků okamžitě vystoupí Bad Brains nebo kršňácký hardcore úderky Shelter. V melodičtějších pasážích se téměř blíží popovějšímu květinovému zvuku Baby Gopal. Jestli jsou tato pojítka v jejich podání spíše náhodná, či z nich vědomě vycházejí, je otázkou. Záleží na vkusu, ale osobně mi více sedí strohé kusy, které mají blíže k americké scéně.

Pokud něčím 100% na první pohled upoutají, pak svou sehraností - i ve dvou vytvářejí masu zvuku spíše jako čtyřčlenná kapela. Pokud však nepřistupujete k hudbě tolik muzikantsky, může vám to být při domácím poslechu vlastně celkem ukradené. Dobrých muzikantů je ostatně v Česku dost, dobrých kapel už méně. Co lze však těžko popřít, že energie dvou myslí se spojuje snadněji než třeba čtveřice. Deska "Naming Of The One" to svou koncentrovaností potvrzuje, a naplňuje tak své poslání.