Sledujte musicserver.cz také na Facebooku!
Petr Fiala - Dávám pozor na to, co si objednávám (2/2)

Petr Fiala - Dávám pozor na to, co si objednávám (2/2)

Vydáno: 02.04.2012 12:00 v sekci Rozhovory - Václav Trávníček

Pětadvacet. Přesně tolik svíček se letos objevilo na narozeninovém dortu Mňágy a Ždorp. Alespoň na tom, který zdobí obal její nové desky "Dáreček". Kolekcí předělávek od českých a slovenských kolegů kapela slaví čtvrtstoletí na scéně. Jaké bylo? Na to jsme se v rozhovoru zeptali frontmana Petra Fialy.

SDÍLET:     Sdílet na Facebook Sdílet na Twitter Odeslat mailem    
Mňága a Žďorp, O2 Sázavafest, Kácov, 30.7.-2.8.2009
© Lukáš Zmátlík / musicserver.cz
První část rozhovoru naleznete zde .

Mnohými jsi považován za jednoho z nejlepších textařů v Česku. Či texty naopak baví tebe?

Děkuju mnohým! (směje se) Textařů, kterých si vážím, je celá hromada - Plíhal, Janota, Merta, Míra Wanek - ty zmiňuju pořád, z těch nových - Adam z Prago Union, Xindl X, Márdi... Pak často zírám na jednotlivé písničky jednotlivých kapel a třebas ani nevím, kdo to píše. Hlavně jsem rád, že jsou furt lidi, které baví pojmenovávat věci, kteří to umí a kteří to umí I česky. To už vůbec není obvyklé, bohužel.

Máš nějaký fígl, jak napsat dobrý text?

Nejsou fígle, zaplaťpámbů.

V rozhovoru pro Rock & Pop z roku 1999 jsi řekl, že "nejlepší je dát si dvě piva a začít psát". O šest let později jsi ve stejném periodiku dodal, že "musíš mít prvních pár vteřin pocit, že jsi stvořil něco geniálního - než si vzpomeneš na všech těch sto tisíc lidí, kteří to dělají líp". Máš to pořád stejně?

Asi jo. Musím mít pocit, že je to čistý, nový, dobrý, přesný, vtipný a dobře se to zpívá. Ach jo… (směje se)

V textech Mňágy se často objevují zajímavé postavy. Jsou reálné? Třeba takový Vašek a jeho sbírka igelitových tašek?

Jasně že existují. Vašek a jeho sbírka igelitových tašek mě provázel celým životem. Byl to oficiální homeless a to i za komunistů. Spal na nádraží a vozil si věci v takové té důchodcovské tašce na kolečkách. Loni umřel.

Co Skippy s Brejláčem?

To jsou, či snad byli, floutkové, kteří svého času celé dny postávali ve Valmezu u mostu, somrovali drobné a popíjeli laciné víno.

A Johnny Troska junior?

To jsem přece já (směje se).

Jaký máš dnes vlastně vztah k Valašskému Meziříčí? Když ti bylo dvacet, bylo tvé nejoblíbenější místo ve městě vlakové nádraží, protože se z něj dalo dostat rychle pryč…

Přesně tak. Ale Valmez je pořád město, ve kterém jsem strávil čtyřicet let. Všechny ty uličky znám, vím, který chybí. Doma ale není nikdo prorokem, takže jsme tam v podstatě přestali hrát. Mám pocit, že to má co dělat s nějakou závistí nebo pocitem, že se nad ty lidi vyvyšuju. Možná se nad ně doopravdy vyvyšuju, fakt nevím. Rozhodně se nechci nikam cpát. Už tam taky nebydlím sedm nebo osm let. Jestli mi něco hodně chybí, jsou to kamarádi, se kterýma jsem tam chodil do hospody. Ale zpětně si uvědomuju, že někdy kolem let 1992 a 1993 jsem do nich úplně přestal chodit, protože mě fakt víc vyhovovalo být sám zhulenej ve zkušebně a psát písničky. Mně to prostě bavilo. Na druhou stranu se tam teď pomaličku vracím a sem tam jdu s někým na pivo. Můj nejstarší syn dělá číšníka v hospodě kamaráda, který s náma Mňágu kdysi zakládal. Tak jezdím za ním pokecat, za otcem na hřbitov a za mámou domů.

Je docela zajímavé, že - ač jsi vyrostl ve Valmezu - nikdy jsi nemluvil valašským nářečím. Nepřirostlo ti k srdci?

Podle mě je to tím, že jsem hodně četl knížky, kde byla většinou dobrá čeština. Ve škole jsem se naučil číst už asi za týden a přestaly mi stačit učebnice. Šel jsem do knihovny, tam se mě paní zeptala, jestli jsem prvňák a dala mi knihu, kde byly velké obrázky a málo textu. Na jedné straně stálo něco jako: "Králíček si prcnul". A na další: "Myška taky". Než jsem došel domů, měl jsem knížku přečtenou, tak jsem se vrátil a chtěl další. Odnesl jsem si jich už raději víc... Navíc můj táta byl z Prostějova a máma z Popradu, takže jsem v nářečí vychovávanej nebyl. A vlastně i ten Valmez je trošku dál a nemluví se tam tak šíleně valašsky jako třeba v Rožnově, kde jsem teď mimochodem každej den.

Mňága a Žďorp, O2 Sázavafest, Kácov, 30.7.-2.8.2009
© Lukáš Zmátlík / musicserver.cz
Na koncertech často hrajete předělávky českých folkařů, které jste v minulosti umisťovali i na desky. Podle čeho jste je vybírali a vybíráte? Třeba takovou "Chtít chytit vítr" od Vladimíra Merty

Ta se mi strašně líbila. Přiblížil mi ji Jiří Černý, který na svých Antidiskotékách pouštěl Mertovo pařížské album "Ballades de Prague". Já jsem neměl ani zdaleka na to, abych se naučil nějakou písničku na kytaru tak, jak ji uměl hrát Merta. Tak jsem si ji převedl do těch svých čtyř akordů, udělal si kolečko, k tomu jakž takž napasoval melodii a nahráli jsme ji. S Nohavicovou "Těšínskou" to bylo tak, že se mi hodně líbil text a vůbec se mi nelíbila ta patetická hudba - že je všechno na spadnutí, takový ten bard v posledním tažení… Chtěl jsem to udělat volněji. A jak jsem pořád chodil do zkušebny, našel jsem si k ní akordy a každej večer si ji třeba dvacetkrát zahrál. Sám, ve zkušebně, v noci - od začátku až do konce. Přišlo mi to dobrý a kapela to pak udělala raz dva. No a s Plíhalovou "Nagasaki Hirošima" to bylo podobný. Dost jsme se tehdy kamarádili, protože jsem u Karla dělal sólovou desku. Někde tuhle písničku hrál a já se ho ptal, proč ji nevydá. "To přece nemůžu vydat, vždyť by se moje žena zbláznila!" odpověděl.

Tak jste ji vydali vy.

Potřeboval jsem nějakou nahrávku pro kapelu, aby věděla, o co jde. Demáče jsme si točili na videokameru, protože to dobře znělo. Karel tehdy bydlel v takovém suterénním bytě. Začal hrát, já jsem točil. Je tam záběr na Karla Plíhala, jak hraje na kytaru "Nagasaki Hirošima", a najednou na chodbě zhasne světlo. Karel přestane hrát a zeptá se: "Co mám dělat?" "Hraj dál," odpovídám. Tak to Karel dohrál potmě (směje se). Jestli to najdu, dám to hnedka na Youtube.

Petr Fiala

Petr Fiala, Mňága
Narodil se 20. března 1964 v Hranicích na Moravě, ale odmalička žil ve Valašském Meziříčí. V roce 1987 spoluzaložil kapelu Mňága a Ždorp. Stal se jejím frontmanem a natočil s ní jedenáct řadových desek: "Made in Valmez" (1991, vítězství v anketě časopisu Rock & Pop o nejlepší české album 90. let), "Furt rovně!" (1992), "Radost až na kost" (1993), "Ryzí zlato" (1995), "Bajkonur" (1997), "Chceš mě? Chci tě!" (1999), "Nic složitýho" (2000), "Web Site Story" (2003), "Dutý, ale free" (2006), "Na stanici polární" (2008). a "Takže dobrý" (2010). Kromě řadových desek vydala Mňága a Žďorp dvě výběrová alba, soundtrack k fiktivnímu dokumentu "Mňága - Happyend" režiséra Petra Zelenky (1996) nebo živé DVD "On Stage" (2010). Letošní pětadvacetiny oslaví kapela tribute albem "Dáreček", na které nahráli své verze jejích písniček české a slovenské kapely a interpreti. Petr Fiala, jenž si s musicserverem povídal, bydlí v Zubří u Valašského Meziříčí, je podruhé ženatý a má pět dětí. Ve volném čase jezdí na koni a čte.

A co "Zrychlený vlak" a "Speedy Gonzales" Oldřicha Janoty?

Janotu považuju za jednoho z největších písničkářů, co tu kdy byli. Řekl bych i hitmakerů a fakt si za tím stojím. Ve většině jeho písniček je taková síla, že někdy vůbec nechápu, jak může být někdo tak dobrý... Škoda, že se rozhodl prožít svůj hudební život a okraji, ale věřím, že se mu tam líbí a že to tak chce.

Vlastně jsi mu měl svého času produkovat desku, ale nakonec to nedopadlo, že?

Jo, to byla teda odysea. Moc jsem chtěl, aby lidi slyšeli ty jeho staré písničky a chtěl jsem je natočit s dobrejma muzikantama z dobrejch českejch kapel a v dobrým studiu. Domluvil jsem i vydavatele, jezdili jsme za Oldřichem a vybírali písničky. Olda projevil přání mít harmonium, aby se tím projektem mohl zabývat. Tak jsem na faře v Holešově koupil za pár tisíc nástroj, mimochodem těžkej jako prase, a s kámošem jsme mu ho odvezli do Prahy a nastěhovali do druhého patra za pobaveného úsměvu jeho ženy. No a po dvou letech jsem si ho za zase odvezl, protože k opravdovému natáčení nikdy nedošlo. Tak mi Oldřich poděkoval, že si aspoň jeho děti na to harmonium hezky zahrály (směje se).

Nějak se nám tady začaly objevovat vlaky a nádraží. To je vlastně tvé oblíbené prostředí, že? Ve vlaku nebo na nádraží vznikly i nějaké písničky Mňágy…

No jo, je to prostě dobrej symbol (směje se). A fakt jsem hodně jezdil a furt si něco psal, trčel na nějakým nádraží a čekal na přípoj nebo chodil od půlnoci do rána po Hulíně a čekal na první dělňák...

Petr Fiala, rozhovor
© Marek Gerhard / musicserver.cz
O vsetínském nádraží jsi prohlásil, že je "aspirant na zavezení hnojem". Co ti tam nevoní?

Ale tak to jsou jen takové propagační kecy mezříčáka - antivsetíňáka, pro kterého je to město symbolem vrchnostenské povýšenosti, sídlem Okresní vojenské správy, bumbrlíčkem, který vysaje dotace pro celý okres a tak... nic vážného!

Pojďme do čtvrté pětiletky, kterou Mňága a Žďorp zakončila v roce 2007. To už bylo po všech těch katastrofách a tragédiích, co? Také jsi začal psát optimističtější texty.

Chvála pánu bohu. Byl jsem podruhé ženatý a narodil se nám Jonáš. Měli jsme po desce "Dutý ale free", se kterou se nám dařilo. Šlo o písničky, které jsem psal naprosto střízlivý. Nekouřil jsem marihuanu ani cigarety, nepil jsem. Ve studiu jsme byli všichni a s sebou jsme měli i Jonáše. Zuzana ho v pět ráno nakojila, já ho vzal do baby-vaku a chodil s ním po zahradě. Poslouchal jsem Bratry Orffovy, kteří tehdy vyšli, a psal čisté, dlouhé texty. Na další desce "Na stanici polární" byly ještě delší. To už mi kapela říkala, abych brzdil. Že jsou dlouhé, je tam moc informací, nemám se kde nadechnout a tak. Jenomže já chtěl ještě sdělit novou pravdu (směje se). Byl jsem si přesně vědomý toho, že když chlap, který dvacet let říkal, jak je všechno na hovno, začne tvrdit, že je život je úžasný a skvělý, nemusí mu lidi věřit. Ale vyřešil jsem si to sám se sebou a rozhodl se, že je mi to jedno. Řekl jsem si, že budu dělat, co budu chtít.

Jak v tomhle kontextu vnímáš starší, temnější písničky?

Nevadí mi, že je hrajeme. Není to tak, že bych se musel přetvařovat. Strašně dlouho jsem tahle žil a je velmi příjemné si na koncertě zazpívat "Hodinový hotel" a vědět, že je to jenom písnička. Že už to není můj život.

Dlouho to tvůj život byl?

No jasně. Čistokrevný život: "Co chceš dělat? Vždyť je všechno na hovno!" Bylo to absurdní. Fakt jsem byl tak natvrdlý, nevzdělaný a nevychovaný, že jsem si tohle dlouho myslel.

Mňága a Žďorp, Colours Of Ostrava, Černá louka a Slezskoostravský hrad, 12.7.2009
© Marek Gerhard / musicserver.cz
Takže "tak dlouho ti trvalo, než ses stal optimistou"?

V podstatě jo. Neříkám, že teď je všechno růžový a skvělý. Samozřejmě konflikty jsou pořád, doma i v kapele. A je to na úplně jiným základě. Spíš to plyne z toho, že jsem byl léta zvyklej prudit. Když bylo něco příjemného, spíš mi to vadilo. Hned jsem to nějak rozvrtal. Něco se mi podařilo a já si řekl: "Není to málo? Neměl bych ještě víc?" Teď jsem četl zajímavej článek o tom, že Češi jsou jeden z nejbohatších národů na světě. Mají se strašně dobře. Když vyloženě nechceš, nemůže se ti tady nic stát. Jsou daleko tvrdší země, kde je to daleko horší - i na západě. U nás nikdo nic závratného nevyprodukuje a přesto má každý doma dvě auta a na baráku pár satelitů.

Myslím, že na nás na všechny dopadla krize po roce 2008, ale v zásadě chápu, co se snažíš říct.

Loni jsme byli na šest týdnů v Thajsku a lidi tam na nás docela koukali. Říkal jsem jim, že nejsem žádnej boháč, a oni se strašně smáli. Tvrdili, že by museli oceán přeplavat, nikdy by nenašetřili na letadlo. Došlo mi, že u nás si celkem v pohodě našetříš patnáct tisíc na letenku, dalších deset na nějakej pobyt a seš úplně vysmátej. Je náročný, když žiješ v bídě. Ale možná ještě smutnější je, když se máš dobře a nevíš o tom. Jediné, co stojí mezi tebou a nějakou pohodou, jsi zase jenom ty. Kdo jinej by tam stál? Ale chápu, že holt někdy trvá, než nám tohle dojde, a trápení musí proběhnout.

Je tohle dostatečně tvůrčí, inspirativní prostřední?

Když se má člověk dobře, proč by někomu něco sděloval? Já se teď dobře mám, což se snažím v textech šířit, ale taky jsem zvědavej, jak dlouho mi to vydrží (směje se). Bavil jsem se o tom s Romanem Holým a ten si stěžoval, že má teďka hroznou pohodu. Oba jsme workholici, oba musíme každý den někde něco spáchat, abychom měli jakousi míru plnou. Ale už to není vnitřní potřeba zoufalce se vykřičet. Říkám to upřímně, jak to je. Zároveň si ale nemyslím, že by to mělo být blbý, slabší nebo méně silný než když to jde z čirého zoufalství. Snažím se být upřímný hlavně sám k sobě a nebudu měnit svůj život k horšímu, abych mohl psát lepší písničky. Klidně se budu ze srandy ptát jako Miro Žbirka: "Jak mám vlastně dělat promo? Injekční stříkačka mi z žíly netrčí, dělám pěkné písničky, co bych vám tak ještě řekl?" (směje se).

V jaké kondici je Mňága a Ždorp dnes, kdy slaví pětadvacáté narozeniny?

Musím říct, že se z nás po krutých peripetiích stali velcí parťáci. Museli jsme třeba obnovit hierarchii. Jak jsem dřív všechno hrnul, tak jsem pak pustil kapelnictví a zavedl demokracii. V letech 2004 a 2005 jsem dokonce vůbec nechodil na zkoušky. Kapela se scházela půl roku a pak ji to přestalo bavit, protože jim tam chyběl trotl, kterej by tomu dal směr. Po roce jsem přišel a ptám se: "Kde jsou demáče? Co mám otextovat?" Nebylo nic. Takovýchto peripetií bylo strašně moc. Loni jsme měli velkou krizi. Později jsme zjistili, že šlo jen o nedorozumění, kdy si jeden nevšímal druhého. Výjimečně to nešlo jen z mé strany, ale v kapele bylo strašný peklo. Řekli jsme si, že se na to buď vykašleme, nebo si řekneme fakt všechno, co nás sere, a zkusíme to dát nějak zpátky do kupy. Samozřejmě to nebyl jeden okamžik, nějakou dobu trvalo, než jsme si všechno vyříkali - od úplných blbostí až po zásadní věci. Já taky musel ze spousty věcí ustoupit, ubrat. Dřív jsem seděl ve studiu a hlídal každej činel. Teď dávám lidem víc důvěry a prostoru. Jsme teď docela velcí kumpáni a respektujeme se.

Jste kamarádi?

Jsme. Samozřejmě si od sebe rádi odpočineme, ale stýkáme se i mimo kapelu. Mám pět dětí a chci být se všema, takže to vyžaduje spoustu času. Ale když můžu jít s někým z kapely na pivo, neváhám a jdu. Také jsme zase začali jezdit na soustředění. Když bylo ve skupině dusno, nechtěl jsi toho druhého moc vidět - a on tebe jakbysmet.

Poslechněte si coverveze z tribute alba Dáreček:

The Fakes + Johana Švarcová - "17B" (z desky "Furt rovně!", 1992)

Wohnout - "This Song" (z desky "Web Site Story", 2003)

Prago Union - "Některé otázky už si prostě nekladu" (z desky "Dutý ale free", 2006)

Jak se vlastně od osmdesátých let po dnešek měnilo tvé vnímání hudby?

Nijak zásadně, pořád mě strašně baví. Když jsem poprvé slyšel "Půlnoční", rozbrečel jsem se a přestal za dva dny. Nemohl jsem ten song vyhnat z hlavy ani náhodou.

Ty tvoje vlaky… Taky o tobě vím, že jsi přestal číst noviny a sledovat televizi.

A velmi mě to osvobodilo. Dřív jsem byl průtokový ohřívač všech těch negativních informací. Neustále jsem to nasával. Normálně jsem kdysi zjistil, že máme premiéra, který se jmenuje Fischer. Já to vůbec nevěděl!

Petr Fiala, rozhovor
© Marek Gerhard / musicserver.cz
Můžu ti prozradit, že teď už máme jiného.

To zase vím, nechci ze sebe dělat Robinsona z Krhové. Ale v podstatě jsem tohle přestal brát vážně. Místo toho každý den dělám na tom, abych byl co nejmenším břemenem pro sebe i pro své okolí. Chodím k psychoterapeutovi, cvičím v posilovně, běhám, jezdím na koni, jsem s dětmi, píšu, chodím do zkušebny… Snažím se, abych zase do něčeho nevlezl. A když ano, mám kolem sebe lidi, kteří mi to řeknou. A já už je nepošlu do prdele jako dřív, ale třeba uznám, že mi to taky nevyhovuje. Za život jsem nasbíral spoustu negativních zkušeností sama se sebou, spoustu nevyřešených věcí mám ve svý nejbližší rodině, s rodiči a tak. Snažím se to teď dávat dohromady. Furt čtu, takže jsem četl i knížky o smrti. Pochopil jsem z nich, že se dá zemřít spokojeně. Můžeš opustit svět v pokročilém věku spokojený s tím co jsi udělal. Nemusí to být vždycky takový virvál.

Jsi člověk, který plánuje? V osobním životě, v kapele…

Dlouhou dobu jsem to dělal. Měl jsem plán na tři roky dopředu a ten jsem striktně dodržoval. Teď už tomu neříkám plán, ale představa, co by se dalo udělat.

A ta momentálně vypadá jak?

Letos slavíme pětadvacet let, které oslavíme vydáním tribute desky. Dřív by to bylo tak, že bychom celý letošek usilovně psali písničky a nahrávali je pro příští rok. Jenomže to si pak neužiješ to, co se děje teď. Bylo to tak, že jsme vydali desku, já udělal kolečko pro novináře a kapela hektickou padesátikoncertní šňůru, během které jsem neustále valil další texty a písničky a ani jsem si vlastně nevšiml, že je plnej sál a všichni se radujou z aktuálních písniček. Teď mám představu, že novou studiovou desku uděláme buď příští rok a když to nestihneme, tak přespříští. A vůbec nic se nestane.

Jak jsi vlastně spokojený s konečnou podobou tribute alba "Dáreček"?

Naprosto!

Máte už i nějaké nové písničky?

Ano, ale zarazil jsem jejich zkoušení. Na festivalech pojedeme koncerty s hosty z "Dárečku" a budeme se učit jejich verze našich songů. Kdybych do toho začal někoho drilovat, aby vymyslel mezihru v nové písničce, kterou budeme nahrávat za dva roky, bylo by to k ničemu. A taky… si chci užít. Chci si zajezdit na koni a ne furt něco drilovat a stresovat.

Dá se říct, o čem nové písničky Mňágy jsou?

Jsou adekvátní tomu, v jaký jsem situaci. Dostavila se nějaká zodpovědnost, něco jsem taky zažil. A když vidím, v čem se lidi okolo plácají, není to zas až tak odlišný od toho, v čem jsem se plácal já. Vždycky jsem byl pozorovatel za tlustým sklem. Oproti tomu jsem teď do života jakoby víc namočenej. Zase to budou takový zprávy - o novým plácání (směje se).

V tvých starších textech se vždycky obvykle nějaký slogan, zatímco na posledních deskách jsou tvé texty delší. K čemu směřuješ teď?

Jasně, jsou hrozně ukecané. Ale v momentě, když to začnu takhle pitvat, je budu dělat až moc cíleně. Přesně vím, jak jsem dělal starší písničky: Vždycky to byla dvě slova, další dvě slova a další dvě slova pod sebe. To byla sloka. Teď je to osmnáct slov vedle sebe (směje se). Je to takový neštěstí, který zkusím nějakou pracovitostí překonat. Chci toho říct moc a chci to říct přesně. Je mi skoro pade, tak si nechci nasrat na hlavu tím, že se svými životními zkušenostmi udělám černobílý text. Zároveň moc dobře vím, že čím víc černobílé to je, tím je to lepší. Stejně jako když je to kratší.

Petr Fiala, rozhovor
© Marek Gerhard / musicserver.cz
Chtěl bys ještě někdy v budoucnu udělat něco, co bude vybočovat z klasického schématu Mňágy? Třeba třetí sólovku?

Spíš v kapele uvažujeme, že to schéma zboříme. Teď píšu totálně taneční písničky se smyčkami. Ale jak to udělat, aby to od kapely znělo důvěryhodně? Jediné řešení je asi takové, že to zahrajeme živě. Docela mě nakoply coververze z "Dárečku", kde třeba Skyline udělali ze songu "(Je to) Nemožné" regulérně taneční písničku. Napadlo nás, že bychom příští desku natočili třeba s Romanem Holým.

A co nějaké pokračování knihy "Z nejhoršího jsme uvnitř?"

Potíž je ta, že na něco takového není čas. Mně dělá problém sesmolit nějakej delší blog. Ale vidíš, možná se příští rok vykašlu na psaní písniček a napíšu knížku nebo něco. Rozumíš, vzít laptop a zalézt někam na měsíc... Ale nejsem si jistý, jestli by to někoho až tak zajímalo. Těžko říct. Dělat nějaké vtipné historky z natáčení mě nebaví a v opačném případě mám obavu, aby to nevyznělo moc poučně. Lidé mají často pocit, že něco zažili a musí svoji zkušenost všem sdělit. Takže spíš počkám.

Podařilo se ti prokopat ven?

Řekl bych, že jsem na docela dobré cestě. Napravuju různý starý křivdy, snažím se spravit i sám sebe a dělám jenom to, co fakt chci. Jsou to takové drobnosti v osobním životě: Vrátím se po čtyřech dnech z koncertní šňůry a vím, že bych měl být doma. Ale zároveň musím jet do Třince na hokej. Kdybych zůstal doma, budu všechny okolo prudit, takže je lepší raději fakt odjet. Stejné to bylo s přípravou "Dárečku". Shromáždili jsme šestatřicet coververzí, protože je všichni oslovení dodělali. Tak jsme jich museli šest škrtnout - zveřejníme je na podzim, kdy se pokusíme vyprodat velkou Lucernu. Nejjednodušší by bylo je na desce nechat, ale já zkrátka nechtěl. Nebyl bych spokojený. Samozřejmě nejde žít na úkor ostatních a musíš poskytnout prostor všem okolo. V tomhle kontextu znamená "prokopání se ven" poznat sám sebe do hloubky a v rámci toho dělat, co sám chceš.

Takže tenhle slogan sis vlastně taky docela dobře objednal.

Přesně tak. Nakonec jsem tomu neunikl ani já (směje se).


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán. Přihlášeným se tato otázka nezobrazuje.

  • Paráda! (Ramirez, 02.04.2012 13:55) Reagovat

    Nejlepší interview, co tu kdy bylo :-) Velký respekt míří jak na Petra Fialu, tak na Václava Trávníčka, kluci díky za tak skvělé čtení!

  • :) (vertígo, 02.04.2012 17:02) Reagovat

    cajk počteníčko

  • :-) (Kečup, 02.04.2012 17:56) Reagovat

    I já děkuju za kvalitní rozhovor s frontmanem kapelky, na které jsem vyrůstal a která mě provází životem. Díky chlapi!

  • krásné (ToP, 02.04.2012 18:38) Reagovat

    supr atmosféra, moc dobře se to četlo, Mňágu mám rád, díky.

  • Děkuji (Daňýk, 02.04.2012 23:03) Reagovat

    Děkuji za jeden z nejlepších rozhovorů, co jsem kdy četl. Málokdy to dělám, ale opravdu děkuji!

DOPORUČENÉ ČLÁNKY
Alice Merton, Retro Music Hall, Praha, 21.2.2020
Naživo: Obyčejná holka Alice Merton zahrála euforicky rozjuchané Praze Třetí návštěva německé zpěvačky Alice Merton v České republice proběhla v klubu Retro Music Hall. Autorka velkého hitu "No Roots" se tam vrátila opět pod patronátem organizátorů z Colours Of Ostrava, kteří ji k nám dovezli už... čtěte zde
Vydáno: 22.02.2020 17:01 v sekci Naživo
0
Algiers, Lucerna Music Bar, Praha, 21.2.2020
Naživo: Algiers Praze po roce opět nabídli své žánrové experimenty Algiers jsou zpět v Evropě a mezi zastávkami samozřejmě nemohla chybět ani jimi velmi oblíbená Praha. Ta čtveřici zaujala již v roce 2017, kdy vystupovala ve strahovské 007. Tentokrát skupina z Atlanty dorazila s novým programem... čtěte zde
Vydáno: 22.02.2020 12:26 v sekci Naživo
0
James Harries - Slova pop se nebojím
Rozhovory: James Harries - Slova pop se nebojím Nová deska Jamese Harriese "Superstition" se dost odklonila od písničkářské rutiny a nabízí současný pohled na pop. Nejenom o tomto žánru jsme si povídali, došlo i na příběh o vzniku duetu s Blanch nebo na vzpomínky na... čtěte zde
Vydáno: 21.02.2020 12:00 v sekci Publicistika | Rozhovory
0
Patero momentů, kdy Jan Garbarek propojoval hudební světy
Publicistika: Patero momentů, kdy Jan Garbarek propojoval hudební světy Norský jazzový saxofonista Jan Garbarek je bezpochyby živoucí hudební legendou. Platí za jednoho z největších žánrových inovátorů druhé poloviny dvacátého století, jeho stopu najdeme napříč řadou odlišných jazzových stylů. A... čtěte zde
Vydáno: 20.02.2020 15:30 v sekci Publicistika
1
Pohled do českých hitparád - 7. týden 2020
Vítězové českých hitparád se nemění, nová deska Green Day propadla První místo rádiového i albového žebříčku zůstalo stejné jako před týdnem. DJ Regard přidává v éteru s "Ride It" už čtvrtý týden v čele, Viktor Sheen vévodí pořadí alb dokonce potřinácté. Překvapivě nízko odstartovali... čtěte zde
Vydáno: 19.02.2020 19:00 v sekci Novinky | České hitparády
9
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
- V novém klipu "Slunce v úplňku" od WWW Neurobeat ožívají tempery (18.02.2020 17:09)
- Publicistika: Český rap v roce 2019 (17.02.2020 14:45)
- Publicistika: Dvacet nejlepších domácích desek roku 2019 podle musicserveru (15-11) (27.01.2020 13:00)
- Top 10: Deset nejbizarnějších českých klipů roku 2019 (17.01.2020 08:00)
- Naživo: Příjemně prožité dvě hodiny. To byl křest "Třecích ploch" Mňágy a Žďorp (18.12.2019 11:52)
- Recenze: "Třecí plochy" jsou oslavnou ódou na klasickou Mňágu (16.12.2019 15:15)
- Ivana Korolová vydává debutovou desku "Kruhy". V Akropoli ji pokřtí Xindl X (14.12.2019 11:11)
- Video: "Čas to zabalit" je důkazem, že Xindl X umí napsat i vážnější vánoční písničku (04.12.2019 11:29)
- Recenze: Xindl X svou bestofkou potvrzuje, že je ďábel v dobrým věku (26.11.2019 18:30)
- Nové desky 45/2019 - od Tomáše Kluse přes Hootie & The Blowfish po Mirandu Lambert (06.11.2019 20:11)

ALBUM TÝDNE 07/2020

teepee
Where the Ocean Breaks

Koncem ledna vydali teepee třetí řadovku "Where the Ocean Breaks". Na nahrávce plné nadějí na lepší zítřky spolupracovali s britským producentem Tomem O. Marshem, který je zvukově posunul opět dále. To ale není jediná novinka: teepee už nejsou duem a jsou o krapet pozitivnější.

9/10

NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY (za poslední týden)

FILMSERVER.CZ PÍŠE

FULLMOONZINE.CZ PÍŠE

SPARK PÍŠE

CO, KDY, KDE   (doporučujeme)

Ne 23.02.
Tycho (USA) (Roxy, Praha)
Ne 23.02.
Amigo The Devil (USA) (Café V lese, Praha)
Út 25.02.
Starset (USA) (Rock Café, Praha)
Čt 27.02.
Seafret (UK) (Lucerna Music Bar, Praha)
Pá 28.02.
Half Moon Run (CAN) (Rock Café, Praha)
Pá 28.02.
Turnover (USA) (Café V lese, Praha)
So 29.02.
Griz (USA) (Rock Café, Praha)
Ne 01.03.
Milky Chance (DE) (Forum Karlín, Praha)
Po 02.03.
Jade Bird (UK) (Roxy/NoD, Praha)
Po 02.03.
The Score (USA) (Roxy, Praha)

» zobrazit všechny akce «

OBLÍBENÍ INTERPRETI (za poslední týden)

Coldplay Taylor Swift Rihanna Sia Imagine Dragons The Weeknd Bruno Mars Mandrage Kryštof Lady Gaga Beyoncé Marek Ztracený Adele Ewa Farna Chinaski The Cure AC/DC Billie Eilish Metallica Madonna
filmserver.cz na Facebooku filmserver.cz na Twitteru filmserver.cz na LinkedIn filmserver.cz na YouTube
musicserver.cz - hudba od začátku do konce
©2010-2020 IMEG s.r.o.
Kontaktní informace | Informace o inzerci | Redakce | Volná místa | Zásady ochrany o.ú. | Mobilní verze | ISSN 1803-6309
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu IMEG s.r.o. zakázáno.
smile music: spark | fakker | czech blade | musicserver | full moon | xplaylist | day after | filmserver