Zkusme si zahrát takovou hru. Půjdeme po jednotlivých pětiletkách Mňágy a tebe, Petře, poprosím, aby ses pokusil charakterizovat, co se jednotlivých obdobích s kapelou dělo. Jaká byla Mňága po narození v roce 1987?

Většina členů, včetně mne, hrála předtím ve skupině Happyend. Byli jsme dost depresivní kapela - samé pětiny, sedminy, devítiny... Já hrál na basu a otočený zády k lidem. Skončili jsme neslavně, rozpadli jsme se během koncertu v Praze na Rockfestu. Hráli jsme hrozně blbě a lidi odcházeli po desítkách. Když bubeník podruhé za sebou spadl opilý po zádech z bubnů, vytáhl jsem jacka z basy a šel do šatny. Jediný, kdo to všechno vydržel v publiku až do konce, byli členové skupiny Bez ladu a skladu.

To jste byli horší než Slepé střevo?

Slepé střevo byla oproti Happyendu osvěžující kapela. Tohle byla úplná příšera! Fakt se to nedalo. Poslouchali jsme tehdy různou undergroundovou hudbu, která byla hrozně komplikovaná, a naše písničky logicky taky. Když mě to přestalo bavit, spojil jsem se Ivošem Chmelařem a Karlem Mikušem ze Slepého střeva a doplnili nás Martin Knor a Hebret Ullrich z Happyendu. Spontánně jsme založili Mňágu.

Vybavuješ si ten den?

Bylo to na bečce. Sotva na jaře vykouklo slunko, pili jsme u Bečvy pivo. Ten den jsem měl s sebou akordy k písničce "Člověk nového typu", brnkal si ji na kytaru a ostatním se líbila. Tak jsme se sešli 1. dubna ve zkušebně a začali dělat další songy. Celý začátek Mňágy bylo vyloženě androšské hraní. Jednou za měsíc jsme koncertovali u někoho na zahradě nebo jsme na nějakém povoleném festivalu odehráli sedm písniček. Zírali jsme na kapely jako Precedens nebo Ciment, které dokázaly hrát třeba hodinu. To bylo pro nás něco nemožného.

Jak jste snášeli přehrávky před komisemi?

Vyřešili jsme to tak, že jsme tyhle přehrávky nikdy neabsolvovali. Hned jsme se zařadili mezi kapely, které si sehnaly zřizovatele. To znamenalo, že nějaký tvůj kamarád měl tatínka, který byl ve Svazu chovatelů drobného zvířectva, a oni ti dali razítko, že zřizují skupinu. Vlastně nevím, co to mělo prakticky znamenat, asi aby bylo fakt všechno podchycené a pod kontrolou. Takže jsi měl razítko s papírem. Přišel jsi, že chceš udělat v kulturáku koncert, a někdo ho udělal, protože ti lidi měli taky papíry. Většinou po koncertě volali chovatelům, že něco takového není možné a bylo po zřizovateli. Tak jsi šel zase za dalším kamarádem, který třeba lyžoval. A měl jsi (ukazuje, jak asi vypadalo kýžené povolení) "TJ - oddíl lyžování". A tak furt dokola. Honoráře jsme tehdy samozřejmě nedostávali. Když se nám podařilo vymámit tři stovky na benzín, byl to strop. Ale my si chtěli hlavně zahrát. Jinak se to nedalo, to bychom museli před nějakou komisi a zaplétat se do sítí, do kterých se nám nechtělo.

Někteří lidé z tvého okolí v té době emigrovali. Neuvažoval jsi nad tím i ty?

Já měl emigrovat taky. Byl jsem už domluvený se dvěma kamarády, kteří pak opravdu odešli.

To jsem nevěděl.

Když došlo na lámání chleba, řekl jsem: "Hoši, já mám rád češtinu a nechci se motat v cizích krajích. Chápu vás, ale měli by odejít komunisti a ne my." Pro ty kamarády hudba tolik neznamenala a zároveň měli větší touhu žít ve svobodné společnosti. Nechtěli tu do konce života montovat žárovky. Tak si koupili zájezd do Jugoslávie, odkud v noci přešli do Itálie, pak ve Francii čekali na povolení odcestovat do USA.

Měl jsi nějakou představu, co bys v Americe případně dělal?

Vůbec. Já jsem tady odešel z vysoké školy a živil se jako topič, krmič dobytka a dělník u pásu. Říkal jsem si, že by to v Americe horší určitě nebylo. Navíc bych mohl chodit na koncerty a užívat si. Bylo mi něco přes dvacet. Neměl jsem jasnou představu o životě a čekal, co přijde. Neměl jsem taky za nikoho zodpovědnost, jenom sám za sebe.

Litoval jsi někdy toho, že jsi zůstal?

Nikdy. Ani na vteřinu. V létě 1989 jsem se dostal do Londýna, a když jsem to tam viděl, napadlo mě: "To je v prdeli. Jsme idioti, že žijeme v Československu!" Pak jsem se ale ocitl v azylových domech a mluvil s emigranty. Viděl jsem, jak tvrdý tam vedou život a jak se jim stýská.

Jak jsi prožil Sametovou revoluci?

Přišel jsem do práce v neděli večer, tedy 19. listopadu. Dělal jsem tehdy vychovatele na internátu v Šilheřovicích za Ostravou. V noci mi volala Jarmila Poláková, přítelkyně Vládi Hanzela, což byl tehdy tajemník Václava Havla, a hned mi po telefonu diktovala prohlášení k 17. listopadu. Já to do rána opisoval na psacím stroji přes kopíráky. Když jsem ráno přijel z noční směny do Ostravy, lepil jsem to do vchodů paneláků. Tak to začalo. Bylo skvělý pozorovat, jak se ty svině komunistické, které tolika lidem zkazily život, potápí a končí. Ve Valmezu můj brácha ozvučoval náměstí, kde probíhaly demonstrace - poskládal aparaturu většiny meziříčských kapel. Hráli jsme v olomoucké hale pro šest tisíc studentů s Martou Kubišovou a Jaroslavem Hutkou, Václav Havel se stal prezidentem. Po letech beznaděje totální změna, svoboda! Jsem šťastnej, že jsem to zažil.

Tím se pomalu dostáváme do druhé pětiletky, k roku 1992.

V tom roce jsme přestali chodit do práce, protože jsme to přestali stíhat. Vždycky jsme se odněkud strašně hnali, abychom stihli přijet ráno v 5:50 před továrnu. Každý ale od brány zavolal, že je utahaný a že do práce nejde. Kolikrát jsme dojeli v takovém stavu, že to ani nešlo (směje se). Já v práci skončil v momentě, kdy jsem se vrátil po deseti dnech naplněných koncerty. Nezbyla mi už žádná dovolená, tak jsem se hodil marod. Kamarádi spoludělníci z novin pečlivě vystřihovali články o tom, kde všude jsme po dobu mé nemoci hráli. Když jsem se vrátil do práce, ptali se mě, jestli jsem pořád nemocný. Zachrchlal jsem a odvětil, že už je to lepší - a pak uviděl tu nástěnku. V minutě jsem klepal u pana ředitele a rozvázal pracovní poměr. Už to fakt nešlo.

V té době jste za sebou měli první desku "Made In Valmez" a točili následovníka "Furt rovně!" Debut prý ale málem nevyšel...

Zírali jsme, jak všechno, co v Česku mělo nohy a ruce, točilo desky. Takový Vincent Venera prodal třicet tisíc kusů! Já obcházel a obvolával firmy a všechny mě posílaly do prdele. Až se objevil David Šindelář, ostravský kamarád, který ukecal malou ostravskou firmu N.A.R. a ta na to kývla. Ještě před námi ale vydala desku Josefa Streichela, folkového písničkáře z Ostravy. Vsadili na to, že se v tom porevolučním boomu prodá. Jenomže udělali dvacet tisíc desek a pak uvažovali, že by je prodali na Ukrajinu jako střešní krytinu. A my je v té chvíli přemlouvali, aby vydali nás. Časově to bylo úplně dokonalé. Byli jsme první den ve studiu, začali stavět bubny a najednou zvukař povídá: "Petře, tady tě někdo hledá." Na telefonu byl šéf firmy, který mi řekl, že si to rozmyslel a naši desku už nechce točit. Prý nemáme vůbec začínat. Odpověděl jsem zcela instinktivně: "Ale my už to skoro máme! Je tady protočených šedesát tisíc a byla by hrozná škoda to nedodělat. My to doděláme!" V telefonu bylo dlouho ticho. "No tak to dodělejte," ozvalo se nakonec. Položil jsem sluchátko a říkám kapele: "Rychle začněme něco dělat, nebo sem přijedou a uvidí, že nic není." Tak jsme desku natočili.

A pojmenovali ji "Made In Valmez". Chtěli jsme mít název jako Párpli?

Přesně tak! Párpli byli vzor všech mániček z Valmezu a já měl v začátcích poznávání hudby Deep Purple za něco neskutečně nádherného, vůbec jsem nechápal, jak mohli ty dokonalé písničky vytvořit. Pak byl ze mě pankáč a nová vlna a kde co, ale na klasickou purpleovskou sestavu nedám dopustit dodnes. A pak nám přišlo docela vtipné pojmenovat desku kapely z totálního zapadákova podobně.

Tím ale zákopové války s labely neskončily, že?

Firma nechtěla "Made In Valmez" půl roku vydat, museli jsme ji k tomu dokopat. Sešli jsme se v nějaké ostravské hospodě se dvěma lidmi z vydavatelství a s Davidem a Lenkou Zogatovou jsme do nich od dvou do sedmi hučeli, aby to vydali. Skoro jsem se poblil z vyčerpání. Tehdy ještě nebyly takové možnosti, jak si desku vydat sám. Navíc jsme chodili do práce, někteří studovali. Firma to teda vydala, aby se neřeklo, v nákladu dva tisíce kusů. To prodala za týden. Tak nechala vylisovat další tisíc. Ten jsme skoupili a prodali za další měsíc na koncertech. Pak už to šlo rychle. Oslovili nás BMG, kteří za námi přišli po koncertě na Chmelnici a my je vyhodili z šatny. Neznali jsme je, já je považoval za ožralé fanoušky. Oni ale přišli na další koncert a pak zase na další... Začali nám vykládat, že jsou třetí největší firma na světě, vydávají Ozzyho Osbourna a Alice Coopera. Tak jsme řekli, že teda jo (směje se). Podepsali jsme s nimi smlouvu, která byla zábavná v tom, že oni ji mohli prodloužit kdykoliv a my nikdy.

To je historka jako vystřižená z filmu "Mňága - Happyend".

Ne nadarmo má ten film základ v reálných událostech. BMG nám mohli asi do 10. března oznámit, že chtějí prodloužit smlouvu o dalších dvanáct měsíců. V momentě, kdy nám před nějakým svědkem někdo z nich řekl - nebo poslal fax - že ji prodlužují, nemohli jsme další rok nic dělat. Jen vydat desku u nich. A to jsme nechtěli, protože se nechovali úplně obchodně. Vydali sice nakonec čtyřicet tisíc kusů, ale ty se 10. listopadu vyprodaly. My byli celý listopad a prosinec na šňůře a nemohli jsme prodávat desky. Lidi, kteří před Vánoci kupují všechno, to neměli. Z toho důvodu jsme od nich odešli a od roku 1993 až do 2010 byli u EMI.

Když jsme u těch vydavatelství - pamatuji si tvoje konstatování, že u velkých labelů jsou klíčové sekretářky. Když si u vaření kafe podupávají u nových písniček, je to znamení, že budou fungovat. To byl bonmot, nebo pravda?

Často to tak je. A to není nic proti sekretářkám. Celý tenhle byznys je jen protkaný historkama a nesmyslama, protože lidi, kteří to vydávají, obvykle nemají nějak víc rozumu než my všichni ostatní. A víceméně spoléhají na náhodu, že něco vydají a ono se to chytne. Ti šéfové jsou vděční za kohokoliv, kdo jim dá zpětnou vazbu a sekretářky jsou první na ráně. Pamatuji si, že vydavatelství Monitor, ještě než se spojilo s EMI, vydalo desku skupině Chirurgia. A víš, jak toho ti kluci docílili? Zjistili si, kde bydlí šéfové vydavatelství Pepa Přib a Vladimír Kočandrle a všechny paneláky v okolí postříkali nápisy "Chirurgia". Šéf vydavatelství jde domů a uvidí nápis "Chirurgia". A za tři sta metrů zase. A zase. Tak zvedne telefon a ptá se, jestli někdo nezná skupinu Chirurgia, že jí chce vydat desku (směje se).

Neštvalo tě někdy, že žijete ve stínu legendárního a mýty opředeného debutu, který jste přitom možná i několikrát překonali?

Jak říkáš - fór je v tom, že my v tom stínu nežijeme. Strašně mě pobavil a svým způsobem i pomohl Jarek Nohavica, se kterým jsem někdy v devadesátých letech seděl na kafi. Ptal se mě, jak se vede. "Všichni po nás chtějí, abychom nahráli písničky jako z první desky," povídám mu. "Tak jim řekni, že už jste to udělali. Že jsou ty písničky právě na té první desce!" Došlo mi, že to tak je. Život jde přece dál. Druhá strana mince je ta, že jsme druhou takovou desku natočit nemuseli. Jsem šťastněj, že se nám to povedlo!

Třetí album "Radost až na kost" vám produkoval Laco Lučenič, čtvrté "Ryzí zlato" zase Ivan Kral, který se v té době začal vracet z emigrace. Nakolik vás tihle dva lidé obohatili?

Oba dva nás velmi obohatili. Laco nám řekl, ať furt neladíme a jdeme točit, všechno se mu líbilo, do ničeho moc nevrtal a my měli pocit, že to jde samo. Taky to byla první deska, kde nám dělal zvuk Petr Slezák, který později naše alba i produkoval. Ivan byl jiná liga než Laco. Chlap, který dělal předkapelu Rolling Stones na stadionech a napsal mimo jiné písničku "Dancing Barefoot", kterou převzala hromada kapel - například U2. Bral to daleko vážněji. Přijel za náma do Valmezu a hodně jsme zapracovali na tom, abychom šli do studia s vychytanýma písničkama. Ivan se staral všechno - bicí, sbory, měl bezvadné nápady, vyhazoval připravená sóla... Do toho na tři dny zmizel někam pařit, a když se vrátil, ani nám neřekl, kde byl, a zase jsme makali od rána do večera. Bral všechno instinktivně, s vůbec ničím se nemazal a byl a je neuvěřitelně skromný. Když jsem peskoval, že bych to udělal jinak, vyhodil mě ze studia, že mě zavolá, až to bude hotový. Pak mě zavolal, pustil, co natočil se sboristkama, a bylo to prostě... boží!

V jaké kondici byla skupina kolem roku 1997, kdy slavila desetileté výročí?

V kapele byla velká krize, které jsem si dlouho moc nevšiml. Byl jsem ve velkém laufu, protože se furt něco dělo - každý rok deska, pak film, moje sólovka. Nevnímal jsem trable, do kterých se Mňága dostala. Bubeník Karel Mikuš začal mít problémy s dochvilností a alkáčem. Kytarista Radek Koutný zase toužil po vlastní kapele. Nosil sice do Mňágy písničky, ale ty jsme po kolektivním rozhodnutí nehráli a nahradili je většinou mými. Takže toho měl docela plné brýle. Situace se vyhrotila, když se Karlovi po cestě na koncert do Bratislavy rozpadla slinivka. Málem to nepřežil. Jeli jsme po dálnici a on ležel natažený ve třetí řadě dodávky, řval, všechno vyzvracel. Nevěděli jsme, co máme dělat. Stočit to do Trnavy? Je tam nemocnice? Nakonec jsme dorazili do Bratislavy, kde jsme Karla předali doktorům. Něco mu měřili a my čtyři si na něj museli lehnout. Jak byl v šoku, všechny nás okamžitě odmrštil. Šílenost! Tohle byl nejhorší okamžik v historii kapely. Karel byl dva měsíce mimo hru a místo něj nastoupil Pavel Fadrný. Rozchod s Karlem Mikušem byl dost hořký. Nebyl bezchybný, ale zato velmi kreativní bubeník. Ten rok to zkrátka byla velká kalamita.

Navíc jste ve Zlíně natáčeli desku "Bajkonur".

Zůstal jsem ve studiu sám s producentem Petrem Vavříkem. Snažili jsme se z těch písniček něco vyrobit. Občas jsme řekli Ivo Viktorínovi nebo některému přítomnému muzikantovi, aby něco nahrál. Různě jsme to pytlíkovali, v jednom songu jsme dokonce použili automat, protože bubeník nebyl schopném to zahrát. Bylo to trápení. Možná z toho důvodu nemám desku "Bajkonur" moc rád. Mám ji spojenou tady s tím a vlastně z ní ani nic nehrajeme. Jenom písničku "Ve 4 ráno" a to ještě v takové životaschopnější úpravě.

Zmínil jsi, že jste v devadesátých letech vydávali prakticky každý rok nové album. Vím, že jsi byl pořád zavřený ve zkušebně a tlačil ze sebe demáče. Co tě k tomu vedlo? Smlouva s vydavatelstvím? Pocit nějakého závazku?

Mně se to hrozně líbí. I dneska jsem ve zkušebně docela často.

No jo, ale nehrneš to tak zběsile, aby se ti rozpadlo manželství.

Manželství se mi rozpadlo kvůli jiným věcem, než byla hudba. Na druhou stranu - kdyby bylo lepší, tak bych v té zkušebně tolik nebyl. Nikdy nás netlačila žádná smlouva, jenom my sami. A já byl krutej běsař, že jsem to fakt hrnul. Hráli jsme dvacet koncertů měsíčně a já nutil kapelu, abychom na ně jezdili o tři hodiny dřív a cvičili tam nový písničky. Odehráli jsme koncert, zmastili se, do čtyř do rána běhali po městě, trochu se vyspali, a pak se vrátili do sálu, v němž jsme hráli. Tam jsme cvičili nové písničky, pak to sbalili, odjeli do dalšího města a zase dokola. Furt jsme to takhle tlačili.

Přitom jste nemuseli. Třeba v roce 1999 jste natočili skvělou desku "Chceš mě? Chci tě!", a přesto hned další rok přispěchali s "Nic složitýho".

To nás tehdy ale vůbec nenapadlo. Navíc "Chceš mě? Chci tě!" vznikalo v tak skvělé atmosféře. Byla to nádherná práce. Ve studiu jsme měli skvělé dechaře, kapela si rozuměla. Nikdo neprudil, dokonce ani já. Řekli jsme si: "Jsme v laufu, tak pojďme udělat další písničky!" Nedošlo nám, že se to musí nasbírat, připravit. Byla to moje zásluha, že jsem to takhle brutálně drhnul. Na druhou stranu i z desky "Nic složitýho", která nesklidila valné recenze, hrajeme dodnes písničky "Matahari", "Goin Blind" a "Písničku pro tebe".

Ale zaplatil jsi za to nočními pobyty ve zkušebně s trávou a kávou v zavařovačce.

Bylo to tak a nejsem na to vůbec pyšnej. Byl to zajetej způsob mýho života. Odesraly to moje tři starší děti, který věděly, že jak skončí večerníček, vezme tatínek špinavej svetr, odejde do zkušebny a vrátí se ve tři ráno. Ale já byl zase tak šílenej, že už v sedm jsem je vedl do školky. Normálně jsem fungoval, což mi přineslo brutální únavu a další problémy. Spustil se mi nějaký revmatismus a nebyl jsem schopnej udělat toto (předvádí cvaknutí zapalovačem). Neměl jsem sílu v prstech, nebylo prostě kde brát. Celé to šlo úplně totálně do háje a směřovalo to k desce "Web Site Story". Ale to už je začátek další pětiletky, co?

Ano, v roce 2003 si Mňága vystála na městském úřadě ve Valmezu frontu na občanku.

Byla to prostě katastrofa. Ve srovnání s rokem 1997 to bylo lepší snad jen v tom, že za bicími už seděl Pavel Koudelka, náš současný bubeník. Na druhou stranu jsme vyhodili dlouholetého člena, saxofonistu Lukáše Filipa, kterej furt brečel, že mu neladí ságo, pil... Dneska už bych k tomu taky přistupoval jinak. Ale tehdy už to trvalo dlouho a v kapele byla ponorka. Tak jsme Lukášovi řekli, že už s ním nechceme hrát. Na jeho místo jsme vzali typa, kterej zahrál všechno bezchybně, ale nevymyslel ani notu navíc. Roman Volný s námi byl čtyři dny na soustředění, během kterýho jsme udělali třeba osm písniček. On v nich nehrál, protože nevěděl co. Peníze za koncerty jsme si rozdělovali stejně, ale jemu, jako najatému členovi, jsme dávali míň. Štvalo ho to, ale jak mohl být členem kapely, když ničím nepřispíval a nic nevymyslel? Takže když jsme odjížděli natáčet "Web Site Story", dali jsme mu volno. Než aby ve studiu postával a připomínal nám vlastní neschopnost najít si někoho lepšího, udělali jsme desku bez sága. Těch několik málo saxofonů na desce nahrál kámoš Jura Čaňo z Ostravy.

A stejně jako v případě "Bajkonuru" jsi nakonec zůstal ve studiu sám, že?

Snažil jsem se dopsat texty. Seděl jsem a říkal si: "Kurva, vždyť už jsem všechny deprese popsal! Co budu dělat? Jak budu žít? Je po všem!" Zvukař vždycky přišel v jedenáct hodin a řekl: "Seš zmaštěnej, co?" - "Jsem." Tak tam seděl až do večera a hrál Tetris. V jedenáct večer říkám: "Něco mě napadlo!" A on: "Je to víc než dva řádky?" - "Ne." - "No tak nic."

Přitom "Web Site Story" obsahuje místy skvělé texty.

Ony jsou hlavně zábavné v tom, že se mi do půl roku vyplnily. Třeba text k písničce "Nehledám nic". Potkal jsem novou ženu a totálně se mi změnil život. Od té doby dávám pozor na to, co si objednávám. Ale fakt! Platí to jak v hudbě, tak v životě. Pamatuju si na první díl televizního pořadu "Ladí - neladí". Hostem byla skupina Kryštof a Richard Krajčo tehdy řekl, že klukům slíbil je dostat na stadiony. Celý klub tehdy lehl smíchy, všichni se chechtali. Za pět roků je smích přešel a konkrétně v mém případě byl nahrazen respektem. Ten člověk si něco objednal a šel si za tím. A to je první krok k tomu, že se to splní. Když budeš místo toho sedět a říkat, že je všechno špatně, tak to špatný taky budeš mít. Takže já si to na "Web Site Story" docela dobře objednal. Odeslal jsem do vesmíru velkou objednávku, že jsem úplně v hajzlu, a někdo se tam slitoval.

Druhou část rozhovoru naleznete zde .