Kdo už někdy navštívil koncerty či festivaly u našich jižních sousedů, dobře ví, že Rakušané nepatří mezi fanoušky, kteří by interprety vítali zvláště vroucně. Své by o tom mohli vyprávět právě jihoafričtí Seether, kteří večer patnáct minut po dvacáté hodině v bývalých plynárnách začínali. Ačkoliv zpěvák a kytarista Shaun Morgan, toho večera hrající v černém tričku s velkým žebrováním, odkazujícím na výstavu těl Bodies, nepatří mezi nejmluvnější a jeho tvář byla po většinu show zakrytá dlouhými vlasy, publikum jakoby jen odpočítávalo minuty. Nasazení rockerům nechybělo, basák Dale Stewart pobíhal po pódiu podobně energicky jako jeho kolega Tord Øverland-Knudsen z liverpoolských The Wombats. Ani bubny si pod náporem Johna Humphreyho dvakrát neodpočinuly. Zpočátku horší zvuk se s nástupem "Fine Again" podařilo patřičně vyladit, a tak jediné, co se dalo trojici hudebníků vytknout, bylo akustické vyznění a zkrácení balady "Broken", která vznikla v roce 2004 jako duet s Amy Lee z Evanescence, toho času Shaunovy přítelkyně, pro film "Kat" s Johnem Travoltou v titulní roli temného, komiksového snímku.

V souvislosti s Evanescence, o jejichž koncertě v Berlíně jste se mohli na musicserveru také dočíst, ještě vzpomeňme, že právě Shaunovi věnovala Amy hit "Call Me When You're Sober", a to když se s ním rozcházela pro jeho problémy s alkoholem. Zda-li jsou uvedené potíže ještě aktuální, se ale diváci v Gasometeru nedozvěděli, vše totiž překrývaly vynikající vokální i instrumentální vlastnosti frontmana, který ani jedinkrát nezaváhal a vše odzpíval se stejnou vervou jako na deskách. Kytary se měnily prakticky po každém z devíti odehraných hitů, přičemž teprve u "Country Songu" se pětice (!) skákajících fanoušků rozrostla.

Mezi nejpovedenější okamžiky ale bez jakýchkoli pochyb patřily hity z předposlední a dosud nejlepší řadovky "Finding Beauty In Negative Spaces", a to "Rise Above This" a "Fake It", opatřená vtipným klipem. Nazývat Seether předkapelou by byla urážka, označení dvojkoncert se jeví mnohem příhodnějším. Ortodoxní fanoušky mohla zamrzet absence brilantních kousků "FMLYHM", "Waste", "Careless Whisper" (ano, je to ta od George Michaela) nebo "Pass Slowly", ale v závěru výborně vygradovaná "Remedy", spolu s kytarou hozenou do bicích, ukončila pětačtyřicetiminutovku nedoceněných rockerů tak, že fanoušci mohli ždímat trička. Rock 'N' Roll!

Když o půl hodiny později spadla plachta a na pódium nastoupili 3 Doors Down, rakouské publikum jakoby se probralo z letargie a dalo o sobě patřičně vědět. Pětice muzikantů z Mississippi sice nehraje nějaké velké umění pro rádoby intelektuální menšinu, nýbrž přímočarý rockový standard podobný třeba Daughtry, Staind, Hinder či Nickelback, jejich tvorba ale má konstantní úroveň. Můžete namítat, že všech pět svých alb natočili podle stejného mustru, nebo je stejně tak ocenit za minimum kompromisů poplatných aktuálním trendům a věrnosti své hudbě a vizím. A tomu ten večer dával zpěvák Brad Arnold za pravdu, když si na sebe vzal tričko s jednoznačným nápisem "Don't Believe The Hype!". Tak či onak, z každé z pěti studiovek se urodila řada hitů a právě ty přivezla americká parta do Vídně.

Bubeník na zvýšené ocelové konstrukci, velká promítací tabule obehnaná světly a v půlce koncertu se zjevující kšiltovka na Bradově hlavě. To jsou veškeré propriety tříštící pozornost. Žádná velká show. Podobně jako při koncertech Rise Against nebo Foo Fighters - tady je podstatná jen muzika. Pokud chcete i pozlátko, jste na špatné adrese. Rammstein dnes hrají v Manchesteru...

Mimořádně dobře naladěný zpěvák rozdával úsměvy na všechny strany, pokorně děkoval, a ačkoliv mu byl jediným nástrojem vlastní hlas, dokázal vykouzlit melodie, které uším ladily stejně dobře jako ty od kytaristů, kteří už tak roztleskané publikum hecovali k ještě větší adoraci. Aktuální řadovka "Time Of My Life" byla reprezentována hned šesti kousky, ale Patrick Swayze stejně nepřišel. "What's Left" a nový singl "Heaven" patřily mezi nejemotivnější okamžiky večera a nezbývá, než jim držet palce, ať se jich chytí rádia a tlačí je vzhůru. Nicméně i letité kousky dokázaly, že si své místo v setlistu zaslouží. "Loser", "Kryptonite", překrásná balada "Away From The Sun" nebo patrně nejenergičtější "It's Not My Time" předváděly, že ještě jedna vlastnost těmto rockerům není cizí - poctivost. Právě díky ní, pracovitosti a neúnavnému koncertování si kapela vysloužila svou neotřesitelnou pozici. A když si Brad po intenzivní zdravici s předními řadami zavzpomínal na první rakouskou návštěvu před deseti lety na snowboardovém festivalu, kdy před vystoupením přišel o hlas, ale "všichni fanoušci jásali a křičeli nadšením, jako bysme byli snad U2," odměnili jej pamětníci dlouhým potleskem.

Vlastně není moc co vytýkat, snad jen absenci hitů "Let Me Go", "The Road I'm On", "Let Me Be Myself" a "Landing In London". Třeba někdy příště. A co bylo vlastně úplně nejlepší? Přece "Here Without You". Po okraj naplněná hala pěla jako jeden člověk jednu z nejkrásnějších rockových balad historie a už kvůli ní stálo za to se do Vídně podívat. A vzhledem k všude se rozléhající češtině a slovenštině poté, co se světla po závěrečné "When I'm Gone" rozsvítila, zbývá odpovědět na poslední otázku. Proč tyhle kapely nikdo nevozí k nám?