Kdo miloval nádherné hity jako "Zombie", "Linger" či "Ode To My Family", jistě napjatě čekal na comeback The Cranberries, který se uskutečnil oficiálně v tomto roce, přesněji na konci února, kdy vyšlo jejich už šesté studiové album poeticky nazvané "Roses". Již v roce 2009 skupina vyrazila na turné a o rok později se zastavila i u nás, na festivalu Colours Of Ostrava. Následně pak oznámila přípravy na novou desku. Kapela vždy měla talent na romantické názvy svých nahrávek a s "Roses" v tomto duchu pokračují.

První vlaštovka přilétla nedávno, teprve před měsícem, kdy vyšel první singl "Tomorrow". A hned muselo být všem jasné, že brusinky se svou zpěvačkou s nezaměnitelným a dost možná nejneobyčejnějším hlasem jsou zpět v plné formě. "Tomorrow" zdobí tradičně citlivý sound, nevtíravá a malebná melodie, která se téměř fyzicky oprošťuje a pomalu, v drobných vlnkách a kudrlinkách na vás přistává a opatrně obaluje své posluchače, na jejímž konci, při posledních vteřinách, se úplně rozplyne a zbude po ní jen příjemný pocit na těle a klid v duši. Skvostná skladba.

Díky bohu to však není případ jen jediné písně. Naopak. "Roses" je silné jako celek. Nemá tak výrazné hity, jako tomu bylo před více než deseti lety. Disponuje však celistvostí, bez vatových skulin a děr pro mnohá comebacková alba tak typických. Zářivou ukázkou jsou skvělé písně na samém chvostu stopáže. Velkolepá "Show Me" s pořádnou porcí Doloresina vokálu či jednoduchá, ale výtečná "So Good". Nádhernou blyštivou perličkou je melancholická "Waiting In Walthamstow", která na první poslech možná tolik nevyzní, nepochybně si k ní cestu ale stejně najdete a zamilujete si ji.

Za zmínku stojí i výborná první půle "Roses". Sice třeba "Raining In My Heart" a "Losing My Mind" jsou opravdu hodně tradiční skladby irské skupiny, přesto svou intimní náladou přesvědčí, že to tak je správně. Ano, The Cranberries nepřišli s ničím novým, neobjevují nové vody, neexperimentují ani se po té dlouhé pauze prakticky nezměnili. Jsou umělci, u kterých je tento fakt zničující, jejich hudba zestárne a oni se vrátí recyklovat jen své staré myšlenky a postupy. Hudba The Cranberries má ale ten výjimečný dar, že nějak zestárnout neumí a zaceluje prázdný otvor, který po nich na hudební scéně zůstal zírat s rozšklebenou tlamou. My jim musíme jen poděkovat, že se vrátili, tlamu zaplnili dalšími novými nádhernými písněmi a zaplňují naše unavené, vystresované mozky sladkým, voňavým brusinkovým sirupem.