Googlíš se?

Ne. Občas mě vyhledávají rodiče, už ani ti mě však stran bulvárních záležitostí nekontaktují. Český bulvár je demotivující.

Sleduješ ho?

Obrana proti bulváru je jediná - nečíst jej. Čemu chtějí lidé věřit, tomu ať si věří, já to neovlivním. I kdybych se vůči všem těm uměle vykonstruovaným nařčením bránila, bulvární média by mi nedala jakýkoliv prostor pro obhajobu, pro nějaký komentář, abych vyvrátila ty lži a polopravdy, co šíří.

Ptám se především z důvodů citací. Když si naleznu články o tobě, které žel většinou vycházejí právě v bulvárních plátcích, téměř v každém se objeví tvé citace.

To je otázka. V lepším, ovšem marginálním případě se jedná o citace, které jsou vytrženy z kontextu, z předchozích rozhovorů. V opačném případě se jedná o zcela vymyšlené věty, které jsem nikdy nepronesla. Také se ke mně už dostal třicetiotázkový rozhovor, který jsem nikdy nikomu nepodala, veškeré mé odpovědi v něm tak byly vymyšlené někým cizím. Je to neveselé, ale dokonale reprezentující absolutní nevěrohodnost tuzemského bulváru.

A nemrzí tě, že všechny ty články - ať už jsou pravdivé či lživé - spojuje spíše zájem o tvou krásu než o samotnou hudební produkci?

Zpívám lépe, než vypadám, to je moje obrana, to je moje krédo. (smích)

Při přípravách na rozhovor jsem si dále zvýraznil větu, že se prý snažíš vyhrát sama nad sebou.

Upřímně, nevím, jak jsem k podobnému statutu přišla, ale rozhodně bych netvrdila, že soutěžím sama se sebou. Nebudu se pouštět do další, delší polemiky, zda ve svém neexistujícím boji prohrávám, či vítězím, já jenom vím, co chci. Ať to stojí, co to stojí.

Co to stojí?

Aktuálně uzavírám více kompromisů, než bych sama chtěla, ale scéna je tak nastavená. V prostředí, ve kterém se pohybuju, nelze bez kompromisů žít a přežít. A vlastně nejde jen o šoubyznys, celý svět aktuálně funguje na základech větších či menších kompromisů. Buď uděláš ten krok zpět, abys mohla dát dva vpřed, anebo budeš přešlapovat na místě, to vím jistě. Jsem šťastná, že se mi podařilo postavit se na vlastní nohy v osmnácti letech. Ono to může znít jako klišé, ale dneska do pětadvaceti studuješ vysokou školu, do sedmadvaceti děláš praxe a se základním platem se pak seznamuješ s trhem práce, kolem třicítky začneš budovat kariéru, hm, v pětatřiceti se ptáš sama sebe, jestli už není pozdě mít děti, ale že bys nějaké chtěla, pošleš je do školky, do školy, je ti přes čtyřicet a nevíš, jestli ti život právě začal nebo už končí... (ticho) tak je to dané podle šablony, kterou se dneska společenství lidí řídí. Takhle jsou rozdány karty. Jsem ráda, že jsem se v osmnácti letech finančně osamostatnila. Jsem nezávislá. Mám individuální studijní plán, jsem v maturitním ročníku, plánuju nějakou dálkovou vysokou školu. Jsem v pozici, kdy si dělám, co chci, co mě baví, a to mě baví.

Máš nějaké hudební vzdělání?

Sedm let jsem docházela na Základní uměleckou školu, studovala jsem hru na kytaru.

Kdy jsi začala zpívat?

Přibližně ve třinácti letech. Měla jsem kapelu, ve které jsme hráli převzaté věci od Whitesnake a dalších mně blízkých, žánrově podobných kapel. Tak dlouho jsem se snažila podobat svým idolům, kopírovat je, až jsem si vypracovala vlastní barvu hlasu a získala vlastní styl projevu. Odpočátku jsem měla raději maskulinní vokály, v dětství a raném dospívání jsem tedy převážně zpívala covery mužských skupin. Později, když jsem se o něco více vyzpívala, jsem měla klubovou kapelu, se kterou jsme už vystupovali se svým repertoárem.

Ještě před ocejchováním značkou SuperStar jsi hostovala i na poněkud zapadlé nahrávce Davida Spilky "Ghost".

Náš společný duet byl opravdu příjemnou záležitostí, zároveň životní zkušeností. Davidova deska má výbornou kvalitu a bylo mi ctí se na ní podílet. Ze vzájemné spolupráce jsem si odnesla i koncertování na Masters Of Rock, což byl pro mne ještě před účastí v SuperStar významný milník.

Česko Slovensko hledá SuperStar. Skončilo to piedestalem, čím to ale všechno začalo?

Měla jsem podanou přihlášku už do první série, jenže tehdy proti mně hrála vlastní nezkušenost, nevyzpívanost, absence sebevědomí, ale možná jsem také jen moc přemýšlela. Bylo mi patnáct a postupně jsem vyhodnotila, že se nenacházím v rozpoložení, kdy bych si byla stoprocentně jistá, že se jedná o krok správnou stranou. Zvažovala jsem svou účast, ale nakonec zvítězil selský rozum. Stála jsem o nějaký progres, totiž abych se vyvíjela co možná nejblíže ke svému ideálu a obávala jsem se, že SuperStar by mi vystavila stopku pro budoucí kariéru vedenou tímto směrem. Mám-li to shrnout, nebyla jsem připravená brodit se tou špínou šoubyznysu.

Neříkej, že jsi v patnácti věděla, jak moc je scéna prorostlá hnusem.

Ale ano. Jasně, že jsem neviděla za ty rohy, kam dnes dohlédnu, ale měla jsem ve svém okolí poměrně dost známých, kteří se snažili nějak se prosadit a od nich jsem si nechala jen správně poradit.

S jakými pocity jsi tedy šla do té osudové řady SuperStar? Měla jsi nějaké ambice?

Vůbec ne. Na casting jsem šla s vědomím, že mě pravděpodobné vůbec nepustí dál, byla jsem odhodlaná prezentovat se svým stylem, dělat věci jinak, než bývá v podobně motivovaných, talentových soutěžích standardem. Spíše než s nějakým fenomenálním úspěchem jsem počítala s tím, že když budu mít štěstí a objevím se v nějakém prostřihu v televizi, osloví mě třeba nějaká kapela, hledající rockovou zpěvačku. Víc nic.

Nadplán se ti podařilo splnit. Jak moc jsi se během celé soutěže musela porotě a publiku podbízet?

Dělala jsem sice kompromisy, ale rozhodně bych to nenazývala podbízením se. Byla jsem pořád sama sebou.

Chtě nechtě se ale musíš při takovém televizním formátu do určitých škatulek vejít, už jen z dramaturgického hlediska přece nemůžeš působit jako úplné vyšinutí, ne?

Když jsem prošla tím úvodním sítem, dodalo mi to sebevědomí. Přesvědčila jsem se, že se dá uspět i s poněkud rockovějšími písněmi. V dalších kolech mě překvapila benevolence, kdy jsem si opravdu mohla vybrat, na model SuperStar, poměrně rockové, řízné věci. Sama jsem si určovala, co a jakým způsobem budu zpívat.

Už je to přece jen nějakou dobu, jak se na celý ten kolotoč díváš dnešníma očima?

Kdokoliv se věnuje od dětství hudbě, je obeznámen s tím, že celý ten byznys je hnůj. Hnus. Ale stejně člověk nemá dost informací na to, aby si podobnou zkušenost odpustil. Každý si chce vyzkoušet na vlastní kůži, jak se s tím zlým, do jisté míry nespravedlivým světem popasuje. Realita je drsná. Realita je brutální. Jsem šťastná, že mám v osmnácti letech tohle všechno odžito. Zároveň mám o motivaci postaráno. Dnes už vím, že ta malá naděje prosadit se, aniž by vás celý ten pseudosvět nevratně ušpinil a pohltil, je ještě menší, než jsem si myslela prve. Ale naděje umírá poslední. Vím, co chci, a jdu si za tím.

Udržuješ kontakt s někým ze soutěžících?

Vídáme se při koncertech. (ticho)

Dobře, tak jinak. Jaká mezi vámi panuje atmosféra?

Máme společně prožitých několik měsíců, s některými ale také jen pár týdnů. Spojuje nás účinkování v soutěži, ale po lidské stránce se neznáme nikterak do hloubky. Co se profesního úhlu pohledu týče, jasně, že člověk registruje, co ten druhý vydal nebo chystá vydat, vždyť máme podobné agentury, vydavatelství, ale opravdu to není tak, že bychom plánovali nějaké společné projekty nebo podobné spolupráce.

Bratři a sestry z jednoho vrhu, kteří se k sobě příliš nemají, ovšem dříve nebo později se znovu shledají na muzikálových pódiích. Michael Foret mi před lety vyprávěl, že role v muzikálech slouží u účastníků a účastnic SuperStar jako finanční injekce, jež umožňuje snadný, rychlý, pohodlný a poměrně pravidelný přísun peněz na provoz často nevýdělečných sólových kariér. Dá se podobné tvrzení paušalizovat?

Když to tak poslouchám, přijde mi, že je u mě všechno naopak. (smích) Zatímco ostatní v muzikálech skončili, já v něm začínám. Aktuálně finančně nestrádám, takže se v mém případě jistě jedná o přilepšení, ovšem nikoliv o spásný výdělek. Ostatně, tolik peněz se v muzikálech dnes zase netočí. Hovořím ale čistě za sebe, třeba má někdo vyjednané jiné podmínky. Nicméně, já jsem ráda za ty své. Přijala jsem roli Kleopatry především ze zvědavosti a pro získání zkušeností v oboru výrazového projevu. Pět dní před prvním vystoupením jsem poprvé nacvičovala, od začátku s vědomím, že odehraju patnáct představení a končím. Nechtěla jsem dělat muzikály předtím a nechci je dělat ani dnes. Ráda sbírám zkušenosti, kontakty, poznávám nové lidi, ale to neznamená, že si mě hned někdo musí zaškatulkovat jako muzikálovou zpěvačku. Navíc tím uráží všechny opravdové muzikálové zpěvačky a zpěváky. Vždyť to je kumšt, za kterým stojí léta dřiny a sebevzdělávání se v rámci muzikálové profese.

Při podobně pokorných slovech mě napadá, zda sama sebe na této scéně vnímáš jako nějaký narychlo vyhotovený produkt, reagující na momentální poptávku.

Každý, kdo vzejde ze SuperStar, je rychlokvaška, o tom žádná. Jenže existuje v Česku jiná cesta? Domnívám se, že kdyby tomu tak bylo, nikdy bych nad SuperStar ani nepřemýšlela. Když to řeknu bez obalu, dříve mě znala spousta lidí, spousta vlivných lidí, kteří mi ale stejně nikdy nepomohli. Jasně mi dávali najevo, že buď nemají zájem o další konkurenci, anebo že pro ně přímou konkurencí ani nejsem, že je nezajímám, protože nemám vybudované jméno. Má účast v SuperStar změnila jejich uvažování a tendence mě podceňovat... (ticho) A že mě někdo odsuzuje? Je to právo jedince, právo davu. S tím já nic nezměním, přece se z toho teď a tady nesložím.

Ale párkrát jsi se již složila, ať již na koncertním pódiu nebo během vystoupení při "Kleopatře".

To jsou vždy souhry nešťastných náhod a okolností. Pro bulvár jsem nějakým způsobem stále atraktivní, mám tak kolem sebe neustále někoho, čekajícího na mé sebemenší zaváhání. Jednou jsem omdlela, když jsem se špatně nadechla během zpívání, zavrávorala jsem, po chvíli se však vzpamatovala a pokračovala ve vystoupení, jenže bulvár to samozřejmě nafoukl do rozměrů vzducholodi. Je to pro mě nepříjemné, rozhodně nestojím o podobnou publicitu, ale sama o sobě to nijak nezměním. Snad jen, když se vyvaruju propříště chyb a budu pravidelně dýchat. (smích) Jenže pak selže technika při "Kleopatře", nevysune se pódium, a to můžu dýchat sebelépe a stejně spadnu.

Na samotný závěr bych se rád zaměřil na kauzu Hard Rock Cafe, kdy obnažený zpěváka Hentai Corporation Radek Škarohlíd vystoupal na pódium a vystoupil po tvém boku. Co se ten večer vlastně odehrálo za drama?

Ono to začalo být zvláštní už před samotným vystoupením. Na akci mě pozvali nenamalovanou s tím, že nějaké krášlení proběhne před začátkem koncertu. Jenže líčení bylo veřejné, za přítomnosti bulvárních fotografů, což mi nepřijde tak úplně fér. Stalo se, jenže když jsem se kolem sebe rozhlédla, neviděla jsem mezi hosty nikoho jiného, jen tu bulvární smečku. Bylo jasné, že se něco chystá.

Takže konspirační teorie, že se jednalo o zákulisím režírované divadlo, zase nejsou až tak konspirační?

Myslím si, že to bylo připravené. Samozřejmě to nemohu ničím dokázat, jen vnitřními pocity a dojmy, ale má to svou logiku. Bulvár je placený za senzace a umím si představit, že tomu opilému klukovi se třemi promile klidně mohl někdo našeptávat, ať po schodech vyleze na pódium a ztropí tam nějakou hloupost. Mohl ho někdo vyhecovat, nevím.

Podle fotografií, videí i psaných zpráv je znát, že tě ten Radkův striptýz z míry zase až tak nevyvedl.

Nejsem Iveta Bartošová. (smích) Přišlo mi to směšné, jako recese možná i přijatelné, ale to by tam nesměl být ten bulvár. Celou událost jsem ještě na pódiu glosovala, že se jedná o svlékající se tanečnici, jež mne doprovází na koncertech a vždy sklidí větší aplaus publika než já sama. Zahrála jsem to do autu. Co jiného jsem měla dělat? Nejsem hloupá, vím to já, ví to mé blízké okolí. To stačí. Pokud mě někdo chce prezentovat jako další hloupou nánu z bulváru, prosím. Ale já na tom tyjátru participovat nehodlám.