Paul McCartney se rád vrací ke svým kořenům, jak například předvedl na albu "Run Devil Run" z roku 1999, na němž se vracel k rock'n'rollovým standardům. Na nejnovější kolekci se rozhodl sáhnout do amerického zlatého fondu swingových skladeb, které mu hrával na piáno jeho otec. Pokud trochu sledujete kariéru jeho krajana Roda Stewarta a víte o jeho komerčně úspěšné sérii alb "The Great American Songbook", možná si říkáte, zdali opravdu potřebujeme další podobné album. Jenomže pokud jste nejúspěšnější skladatel na světě, máte právo dělat si cokoli. Navíc McCartney není Stewart, jeho verze nejsou jen obyčejnou interpretací několikrát obehraných skladeb a hlavně - nejde o kalkul.

Za doprovodu jazzových muzikantů v čele s Dianou Krall McCartney zpívá písně, které ze srdce miluje, a vy mu to věříte. Poprvé v celé své kariéře se tento multi-instrumentalista rozhodl se nechat pouze doprovázet a nahrávce propůjčil pouze svůj zpěv, který dává písním potřebnou intimitu a citlivost a dokáže vzbuzovat emoce (přeci jen jde o zamilované písně natočené pro jeho manželku Nancy Shevell). McCartney, sám autorem mnoha standardů, se rozhodl z velké části zvolit méně známé skladby a k tomu přidal dvě vlastní kompozice. Ty znějí, jako kdyby vznikly ve stejné době jako ty ostatní, a nejde jen o zbytečné přídavky. "My Valentine" s Ericem Claptonem (vystřihl si sólo na akustickou kytaru) bych se nebál označit za jednu z jeho nejlepších kompozic za posledních deset let, povedla se i druhá "Only Our Hearts", ve které na harmoniku nezaměnitelně hraje Stevie Wonder.

Název "Kisses On The Bottom" možná může vzbudit mírné ušklíbnutí, ale to určitě bylo záměrem. Název je převzat z úvodní skladby proslavené Fatsem Wallerem "I’m Going To Sit Right Down And Write Myself A Letter" ("A lotta kisses on the bottom / I'll be glad I got 'em") s nádherným klavírním sólem od samotné Krall. Ta společně se svou kapelou vytváří jazzové nálady od melancholické (“Always") přes hravou (“My Very Good Friend The Milkman”) až po euforickou (“Ac-Cent-Tchu-Ate The Positive”), zatímco Paul McCartney si užívá roli zpěváka. Díky skvělé produkci Tommyho LiPumy album zní, jako by bylo natočeno někdy v třicátých letech minulého století, což jen vylepšuje výsledný dojem.

"Kisses On The Bottom" se od ostatních podobných nahrávek liší tím, že si na nic nehraje. Paul McCartney se nesnaží rozjíždět novou kariéru jako interpret standardů, pouze si natočil pro radost písně, které se chystal už dlouhou dobu natočit a které se budou perfektně hodit k romantické večeři při svíčkách (ne náhodou album vychází těsně před Valentýnem). Ve svých skoro sedmdesáti letech je Macca stále na vrcholu a tohle je jeden z mnoha důkazů.