25 - 21 | 20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

---

Když Republic Of Two vydávali svůj debut, vypadalo to jako malá deska dvou kamarádů, co si společně chtěli něco nahrát. Krása jejich hudby se však rychle rozšířila mezi více posluchačů, a když se stali objevem roku na Andělech, všimli si jich i více masová média a pořadatelé festivalů. Jejich druhé album "The Wnd Of War" bylo podpořeno i deskou coververzí a remixů "United Flags", takže okolo kapely bylo opravdu živo. A splnila albová dvojka očekávání? Zcela jednoznačně ano. Zůstal akustický/vyklidněný rámec jejich emotivních skladeb, přibyla však trocha experimentování, více ženských vokálů (Kateřina Winterová v "Ravens" je úchvatná), přičemž zůstalo to hlavní - intimní a hřejivé písničky. Republic Of Two na své druhé desce bez problémů ukázali, jak se dá ve své podstatě zůstat stejný a přitom postoupit o pár krůčků dál. Jiří Burian a Mikoláš Růžička jsou v Česku unikátní tím, jak jednoduše sypou z rukávů krásné melodie. Doufejme, že jim to vydrží i na dalších deskách.

Republic Of Two - Sun

---

Nauzea Orchestra se stala jedním z hlavních objevů žebříčku nových česko-slovenských projektů, zasloužil se o to především avantgardní háv její aktuální nahrávky "The Dark Side Of The Raven". Temná elektronika, která stvrdila krví smlouvu s kytarami. Jinými slovy, severočeský industriální darkpop. Osobitá atmosféra pohraničí, které není ničí, protože jej ničí komíny chemiček a uhelných elektráren. Do toho všeho apokalyptického chaosu pěje měsíční krajinou žena, v určitých polohách evokující Ninu Hagen, La Petite Sonju i Marlu Singer. Filmová hudba k filmu, který se v Sudetech točí den co den na plátně očí. Nejen, že v Česku není příliš mnoho kvalitních, německy zpívajících kapel, ono ani v Německu není žádné posvícení. Nauzea Orchestra je se svým lehce identifikovatelným, signifikantním, sevřeným materiálem dost dobře schopná plout Labem z Ústí až do Hamburku.

Nauzea Orchestra - Fight Club

---

Stálice brněnské alternativy už své kvality prokázala na mnoha předešlých počinech. Ve spojení s třináctiletou komiksovou loutkou Fagi se tentokrát podařilo najít nové polohy květnaté poetiky a nejen proto, že "V čajové konvici" se louhovalo i z textů Jiřího Jelínka z divadla DNO, nebo že Květy tentokrát voněly i po Heřmánku (díky písni "O cestování"). Ve výsledku pak, právě z důvodu přímosti Fagi, vznikla nejpřímočařejší nahrávka Martina Kyšperského, s přímostí spojující folk s punkem. Album nejvíce otevřené světu, kde si fakt každý může najít něco pro sebe. "V čajové konvici" je také o kontrastech a s každým šálkem z něj naléváte trochu jiný čaj. Jednou je to třeba krátká silná "Motorka", jindy přírodní poetická píseň "Osnova" nebo dětem určený "Medvídek". Ale u alba to tentokrát nekončí. Příjemným doplňkem k němu je i "Fagi EP", vinylová lahůdka, kterou si rozhodně nenechte ujít. V dalších, tematicky souvisejících šesti písních, se totiž kupříkladu dozvíte, že "všechno, co potřebuješ, je láva".

Květy - Kpt. Lžičko

---

---

Na zařazení do žebříčku nejlepších desek by bohatě stačil rozjetý swingový otvírák alba "Zlejch starejch dědků je plnej svět". Sedmou řadovou nahrávkou funkoví bardi J.A.R. potvrdili, že na stará kolena se nemusí nutně mentálně páprdovitět, hrát hospodský rock nebo dechovku, nadměrně rekapitulovat či snad kapitulovat. Deska "Dlouhohrající děcka" je totiž důkazem, že si muzikanti i po letech hudebně (vy)hrají. Kdo navštívil dotočnou v pražském Jazz Docku, již ví, že "Vidět Boha" jste mohli během koncertu čtyřikrát a že na tradiční listopadový koncert J.A.R. zahrnuli do repertoáru podstatnou část desky. Stylově se "Dlouhohrající děcka" (naštěstí) více podobá "Nerváku" než předchozí "Armádě špásu" a milovníci afra Romana Holého, chrapláku Dana Bárty, vtípků Majkla Ví, rapu Oty Klempíře a neomylného rytmu nástrojové sekce se i tentokrát dočkali hudebního bonbónku. Pokud byste zápasili s jařími jazykolamy, Ota Klempíř vám na musicserveru poskytl návod k použití.

J.A.R. - Vidět boha konec světa

---

Intimní milostná poetika je hlavním poznávacím znamením dua Kieslowski, personálně Davida K. Pomahače (jinak též Bez peří nebo Houpací koně) a Marie Kieslowski. A debut "Tiché lásky" právě tou čistou, přirozenou a ničím nerozbíjenou intimitou sálá. Kieslowski sázejí na jednu stranu na jednoduché, přesto silné melodie, na druhou stranu na strohém a co nejčistším provedení. Laskavé aranže jsou tedy co nejtišší, kudrdlinek prosté a kromě hlasů, klavíru a kytary tu slyšíme jen stopové množství ostatních, jemných (xylofon, housle, cello) nástrojů. Výsledkem je krystalický milostný folk s přesahy do šansonu. "Tiché lásky" jsou ohraničeny z obou stran melodií z hrací skříňky a i tak je možné album vnímat. Jako něco konečného, dohromady semknutého, něco, z čeho by byl hřích vybírat jednotlivé skladby. Protože svou sílu má právě jako album, které drží pohromadě a i jeho krátká stopáž tomu napomáhá.

Kieslowski - Ženy

---