Pražský klub Rock Café hostil v neděli 22. ledna gig tří kapel, které se více či méně otírají o pojmy emo a post-hardcore, a jednu absolutně nezařaditelnou hudební šílenost, která vzhledem k ostatnímu lineupu působila, jako by si nejen spletla místo konání koncertu, ale i planetu, kde se má odehrát. Až tak markantní byl rozdíl mezi avantgardními huliči Iwrestledabearonce a zbylou, na teenagerské publikum vyloženě orientovanou trojicí.

A bylo to vidět i díky prostřídání se dvou různorodých skupin fanoušků v předních liniích během setu té které kapely. Večer odstartovali okolo půl osmé britští Glamour Of The Kill, jejichž tvorba se dá velmi dobře přirovnat k ostrovní žánrové superstar Bullet For My Valentine nebo americkým Trivium. To znamená metalcore se silným osmdesátkovým feelingem a neskrývanou inspirací heavymetalovými i thrashmetalovými legendami Iron Maiden a Metallica. V případě této čtveřice šlo pak hlavně o prvně jmenovanou, ať už jste vzali v potaz kytarová sóla, melodické vyhrávky nebo výrazné sborové refrény. Ty byly někdy až nakolik skočné a veselé, že se vám na mysl vryly dokonce neopunkoví klasici The Offspring. Hlavní zpěvák navíc díky svému křiváku, účesu a líčení evokoval i glamrockovou načančanost. Celkově docela dobře poslouchatelný produkt, který rozhýbal na první kapelu večera až překvapivě velký počet lidí. Neurazí, ale ani nijak výrazně nenadchne.

Následně došlo k již zmíněnému přeskupení frontových linií, kdy emo děti nejpozději po první skladbě Iwrestledabearonce zděšeně utíkaly hlouběji do klubu, aby jejich místo v předních řadách zaujali příznivci mathcore a deathcoroví mosh warrioři. Kapela v čele s neuvěřitelně hlasově vybavenou frontmankou Krystou Cameron dokázala, že jí nic není svaté, a tak ten svůj mix šílených disharmonických mathových pasáží, deathcore breakdownů, popových melodií a naprosto ujetých samplů tlačila do publika, seč jí síly stačili. Bohužel, i kdyby se muzikanti mohli na pódiu zbláznit (a to, co se tam dělo, k tomu vskutku nemělo daleko :), výsledný zvuk jdoucí do davu byl nepochopitelně utlumený, a tak ten pro tuhle hudbu tolik potřebný tlak a animální atak vyzněl z poloviny naprázdno.

Samozřejmě už jsem za ty roky vypozoroval systém, kdy první kapela začne s příšerným soundem a ten se s dalšími vystupujícími neustále zlepšuje tak, aby headlinera nechal vyniknout v plné kráse, ale v případě "medvídků" mělo z tohoto pohledu jejich zařazení do první poloviny večera fatální důsledek na výslednou atmosféru. I tak to ale byl zážitek z těch, na které se nezapomíná. Ono stačilo už intro v podobě stadiónové hymny "Jump" od Van Halen a outro "Kiss From A Rose" od Seala a názvy skladeb jako "Karate Nipples" nebo "Tastes Like Kevin Bacon" a je vám jasné, že tyhle šílence je zkrátka nutné vidět naživo.

Třetí We Came As Romans neměli vůbec lehkou pozici udržet žhavou atmosféru a v očích "tvrďáků" se jim to taky nepovedlo, přesto se rozhodně nedá říct, že by zklamali. Během jejich setu se do předních řad vrátilo původní osazenstvo a zůstalo tam až do konce večera. Právě pro ně "Římani" hráli a publikum jim oplácelo nadšenými reakcemi. Hudba WCAR je sice vyložená mainstreamová popina, přesto mám jejich hudbu rád jako příjemnou muziku na odreagování a přijde mi rozhodně zajímavější než poslední tvorba žánrově spřízněných Attack Attack!. Před akcí jsem ze všech stran slýchal názory, jak jsou WCAR naživo zklamáním, a dle toho jsem čekal především špatný muzikantský výkon. Kapela však předvedla profesionální vystoupení na všech postech a není nic, co bych jim mohl vytknout.

Problém tak je asi hlavně v tom tuto rekreační hudbu tolerovat, než že by muzikanti nezvládli své živé vystoupení. Navíc, metalcorový základ s kvalitní instrumentací tam rozhodně je, a pokud dnešní teenageři budou poslouchat takovouto hudbu místo Rihanny nebo hip hopu, není se myslím o budoucnost tvrdé hudby proč obávat. Už teď dokáží vstřebat instrumentálně náročnější hudbu než moje generace v jejich letech a naprosto přímočaré Linkin Park či Limp Bizkit nebo ještě dřív třeba Nirvanu a Korn.

Příjemným překvapením pak byla hlavní hvězda večera Alesana. Z nahrávek, které zněly skoro jako Tokio Hotel s neškodnými kytarami a výrazně staženým screamem, jsem rozhodně nějak odvařený nebyl a čekal opravdový sladkobolný kýč pro kulturně nevyspělý dorost. Jaké pak bylo mé překvapení, když kapela naživo zněla o dost víc metalověji, screamer Dennis Lee dělající neustále opičky (a který pustil do davu i stoličku z kraje pódia poté, co si ji nasadil na hlavu a zase sundal), působil jako drsný hardcorový hromotluk a některé noiseové pasáže s vypjatým řevem dokonce dávaly vzpomenou na post metalový tlak kapel jako The Ocean apod. To jsem vážně nečekal a zřejmě dokonce ani fanynky a fanoušci kapely, kteří se na sebe vzájemně nechápavě dívali, cože je to za metal místo jejich oblíbené popiny.

Musím také vyzdvihnout pěvecký výkon hlavního zpěváka/kytaristy Shawna Milkeho, který působil zcela přesvědčivě a nijak mu to "nelítalo". Nebudu se zde rozepisovat o jednotlivých písních, ty máte v setlistu, neb jsem kapelu před koncertem nijak zvlášť i vzhledem k již popsaným vyměklým deskám nesledoval a o to příjemněji jsem byl ve výsledku překvapen. A to celým večerem, jehož jedinou vadou na kráse byl opravdu malý počet dorazivších fanoušků, který bych odhadl na maximálně nějakých dvě stě padesát, a Rock Café tak bylo bohužel poloprázdné. Tak snad příště zas a s hojnější návštěvností.