Když Amerika na počátku devadesátých let vyzívala snaživé turné pařížských anarchistů Mano Negra, opustil leader Manu Chao své comrades a sám jen s kytarou se vydal na pouť k životodárným pramenům všech levicových blouznivců - mezi guerillos do jižní a střední Ameriky. Obohacen latinskoamerickou zkušeností pak o několik let později vyskočil jak čertík z krabičky a zcela ilegálně - přesně duchu názvu debutu "Clandestino" - se vetřel na titulní stránky hudebních plátků a nejvyšší místa prodejních žebříčků.

Na Manu Chaovu hudbu jste s nálepkami a škatulkami krátcí. Patří mezi ty šťastlivce, kteří našli svůj styl, rozpoznatelný na první chvíli. "Proxima Estacion: Esperanza"potvrzuje v tomto smyslu výjimečnost a originalitu debutu, aniž by přinášela nějakou revoluční změnu. Snad jen zvuk a aranžmá se z úrovně lo-fi posunul do karnevalovějších poloh a vzdálenost od dřívější cirkusácké anarchie Mano Negra se tím zmenšila.

Pestrobarevné hudební esperanto, kterým Manu Chao promlouvá, postrádá gramatiku i jasnou větnou stavbu. Klasickou písňovou strukturu desky nahrazuje zvuková koláž, která připomíná spíš varietní výstup než cokoli jiného. Deska bzučí jak tržiště v Latinské čtvrti, písně jsou semlety v jedno s úryvky dialogů, rozhlasových jinglů a zvuky ulice.

"Proxima Estacion: Esperanza" není módní crossover exotických hudebních stylů, sklížených upachtěnou evropskou snahou být "in". Hranice jednotlivých kultur překračuje se suverenitou převaděčských floutků, kteří do Evropy lifrují další a další zástupce exotických kultur. Jak také jinak u člověka, který "multikulti" sál už s mateřským mlékem. Jen houšť!