Simon & Garfunkel nebo Kings Of Convenience. Jména, která ve spojení s Republic Of Two slýcháme / vídáme / čítáváme asi nejčastěji. Jiří Burian a Mikoláš Růžička, kteří za tímto projektem stojí, se přesto odlišují. Myslí si to alespoň Pavel Parikrupa. "První deskou vztyčili vlajku na svém soukromém ostrově klidu a míru a teď, dvojkou 'The End Of War', se jali znovu pomocí hudby šířit pokoj a porozumění dále," napsal v recenzi, ve které výsledek snažení této dvojice pochválil osmičkou. Osmička byla ostatně nejčastější hodnocení i v makrorecenzi na debut, pročež nás logicky zajímalo, jak si povede jeho nástupce. Devět, osm, sedm, šest, pět... Za slušných sedm.

---

Dan Hájek - Válka s polštáři (9/10)
Vztah ke kapele: Minule to bylo seznámení, teď nedám z uší, včetně remixové "United Flags".

Na zmíněných remixových "Vlajkách" je vidět, jak se dá pohrát s melodikou, kterou Republic Of Two umějí podsunout. Všechno to pak dostává jinou atmosféru a ta se probudila i na "The End Of War". Jestliže "Raising The Flag" byla testem, jak si dva rozdílné světy dvojice Burian/Růžička sednou dohromady, tak novinka už je pevně usazená v základech. "Springtime Sentiment" dokonale zapadla do tohoto divně inverzního světa a ukázala, že i tyto bídné dny mohou být citelně jiné a pestré (s jarní nadějí), nejen šedivě bílé. A to je přesně ta jiskra, ti dva nesázejí na nic hudebně komplikovaného a překombinovaného, zvuk kytar, smyčců může být přece tolik malebný. Nejhlučnější "The End Of War" je ideální právě na konci, rozežene snivá mračna a ono procitnutí vůbec nebolí, neb připomene zásah polštáře z bitvy v peřinách. A taky vám "Down The Hill" připomíná raně neučesané The Cure? Nezdar druhé desky? V žádném případě. Republic Of Two zabodovali, přidali další alternativy a silnější momenty. Občas to chce více riskovat a z nedůvěry se vyklube něco, co jen tak nepustíte z dohledu.

Honza Průša - Burian a Růžička jako Simon a Garfunkel (8/10)
Vztah ke kapele: Jsem rád, že v česku máme takovou kapelu.

Nemám rád patos, nemám rád velká povrchní slova, hudební Hollywood. Jenže kapele Republic Of Two všechno tohle žeru, užívám si to a možná až nepochopitelně si vychutnávám tu posvátnou náladu, kterou přesně a geniálně popsala Tereza Vavroušková v poslední větě v makru na debut kapely. Podobnou, jako když si po letech poslechnete stejně posvátné věci Simona a Garfunkela. Burian byl vždycky výborný skladatel a pořád měl touhu mít velkou, slavnou, hlučnou, dravou a energickou kapelu, ale za těch hodně let, co jeho Southpaw existovali, se s nimi nedokázal dostat tam, kam za rok s Republic Of Two. S těmi má možnost občas zavzpomínat na věc, co před lety hrál (méně úspěšněji) právě se Southpaw, a zároveň zkouší tu něžnou posvátnost Republiky posouvat o kus dál. Na "The End Of War" slyšíme sem tam jemné bicí, ale možná za pět deset let dospějí ROT zpět do energické indie kapely. Posluchačům je potřeba jít naproti a já jsem rád, že pánové konečně našli cestu, jak na to. Ale proč se to nepovedlo už Southpaw, stejně neumím pochopit.

Tereza Vavroušková - Kdybyste odebrali špetku pozérství, zbylo by z kapely něco? (7/10)
Vztah ke kapele: Čekám, až ve vší vážnosti odehrají koncert s klaunským nosem.

Když jsem v makrorecenzi na "Raising The Flag" psala, že "po koncertě spolu kluci určitě zpomaleně odcházejí dlouhou ulicí za obzor v západu slunce a obláčcích modrého dýmu", nevěděla jsem, že to Jirka s Mikolášem vezmou doslova. Své zážitky z tohoto momentu vylíčili slovy: "It's a cloudy night, my breath is freezing, you hold me tight..." ve skladbě "Sun". Jinak nás kluci opět zahrnují skočnými melodiemi a nebývalou koncentrací optimistických výrazů (loneliness, sad, die, doom, weep, tragedy, my life's an accident atd.)... Ale teď vážně aneb tak, jak to kluci mají rádi. Pokud jedete v 6 ráno do práce na dálnici autem v mlze, tmě, začínající námraze a máte pocit, že život je na hovno, tahle deska vám náladu perfektně dobarví. Tu programovanou melancholii, zadumanost a vážnost Republic Of Two na téhle desce věřím o trochu víc než minule, zejména kvůli propracovanějším melodiím, pro jistotu se však zajdu podívat na koncert, jestli se kluci tajně neuchichtnou zády k pódiu.

David Věžník - Moje milá lásko, na na na na ná na... (6/10)
Vztah ke kapele: Miluju Kings Of Convenience. Jen si nejsem jistý, jestli někdy můžu milovat Kings Of Convenience 2.

Žádné: "Na české poměry krásná deska"! Ale, a Jiří Burian promine, ani: "album srovnatelné se světovou scénou, kterou poslouchám". "The End Of War" totiž nahrávkám s Republic Of Two toliko srovnávanými Kings Of Convenience sahá asi tak po pytlík. Zní totiž moc tvrdě. Tam, kde Øye a Bøe jemně hladí struny svých španělek a něžně pološeptají - polozpívají, tam do toho Burian a Růžička (a další) jakoby necitlivě mlátí. Přesně takhle často vnímám nahrávky absolventů konzervatoře. Virtuózové bez citu pro atmosféru. Podobně tvrdě zní Burianův hlas. Jak by se sem hodilo jeho šeptání, kterým prošpikovával asi 99 % písní Southpaw! Ve "Springtime Sentiment" je to zkrátka moc hrubé. Ty smyčce, ten klavír v "Directions"... moc... konzervatoristické(?). A ty falzety...! A do toho středoškolské melodie typu "Fortune" ("Moje milá lásko, na na na na ná na," vzpomínáte na ten film?). Kýžený efekt citlivé melancholie cítím jen v jednotlivých kusech - "Ravens", výborná "Sun", částečně závěrečná trojice -, v celé desce žel nikoliv.

Petr Balada - Strike A Pose (5/10)
Vztah k interpretovi: ... mám strach, aby si neublížili...

Tahle deska je soundtrack pro rozervané romantiky, kteří cestou domů z posledního dílu "Svítání" přemýšlejí, jestli se dát k vlkodlakům, nebo upírům. Smysl života ztratili se závěrečnými titulky. Vítr jim suší slzy a promlouvá k nim řečí přírody připomínající tu pískání, tu zvuk zvonů. Jejich stíny se chovají podivněji než obvykle. Například zmizí, když ubude světlo. Když ho zastíní hejno havranů. Černých havranů. Nezáleží na ročním období, protože pochybnosti o vlastní existenci se neřídí podle kalendáře, ale podle bezčasí. Naštěstí jsou na to dva, i když stojí každý sám uprostřed zalidněného pole nebo vylidněné silnice. Případně naopak. Společně jsou unaveni z her lidí okolo. Z toho, jak je neustále nutí, aby přecházeli na zelenou nebo odpovídali na otázky. K čemu vůbec tolik otázek? Copak nestačí, že život je už tak dost krutý? Například k upírům. Ale najdou se i tací, co mají pochopení. Co se, za zvuku melancholické táborové kytary, projevují teskným dvojhlasem a stávají se trubadúry emocionálně poraněné generace. Bez boje vyhrávají válku o slzavé údolí. A dobře jim tak.

---

Album: Republic Of Two - The End Of War
Průměrné hodnocení: 7/10
Celkový čas: 40:32
Skladby: Sun, Springtime Sentiment, Directions, Fortune, Ravens, Aquarium, Down the Hill, Shadows, Questions, Dancers With No Rhythm, The End Of War