Polly Jean Harvey dala svou aktuální desátou studiovou nahrávkou "Let England Shake" o sobě vědět snad ještě výrazněji než kdy dříve. Nejde ani tak o fakt, že díky ní jako vůbec první umělec dokázala podruhé získat prestižní Mercury Award, jíž ostrovní kritika ukazuje na to nejlepší, co se daný rok v tamní hudbě odehrálo. Především se ukázala jako persona, jež uzrála natolik, aby bez bázně a suverénně opustila relativně bezpečné vody osobních zpovědí a drobných lidských příběhů a rozšířila své vnímání k velkým historickým souvislostem a obrazům, v nichž se potkává válka, vlastenectví, čest, pocta odvaze, ale i cynismus, zmar, smutek a sebezpytování - to vše zasazené do reálií, jež sahají od dob slávy britského impéria až do současnosti. Je téměř zázrak, jak mohla takhle velká deska unést vlastní tíhu (a o důvodech by se dal napsat samostatný článek - ono je stejně lepší si desku radši pustit). Obdivuhodnější bylo v Lucerně přihlížet, jak tuto hudební tapisérii a reflexi jejího ambivalentního vztahu k rodné vlasti zvládla předvést naživo... kdo byl na místě, už ví, že odpověď je kladná!

Pomohla jí k tomu trojice doprovodných muzikantů, přičemž se nejednalo o žádné smluvně najaté borce, ale její dlouhodobé spolupracovníky a mentory - Mick Harvey (klávesy, samplery, basa), John Parish (zejména kytara) a Jean-Marc Butty (bicí a perkuse). Společně dokázali naživo velice přiblížit studiový zvuk desky, na němž přitom slyšíme myriádu nenápadných efektů a nástrojů. Všichni tři navíc občas pomohli jako mužské sbory. Ani nevadilo, že třeba celkem často používané dechy zněly ze samplů, pánové dokázali všechny švy zahladit, snad jen s výjimkou skladby "Written On The Forehead", která se na moment téměř rozpadla, ale taková lidská chyba může nakonec spíše přispět k dojmu životnějšího koncertu. Samotná PJ pak střídala kytaru s její momentálně hodně oblíbenou autoharfou, zajímavým nástrojem, jež - položen na její hrudi - tvořil navíc i jakýsi vizuální doplněk k její čarodějnicko-pohanské image. Mimochodem, všimli jste si, jak takřka všechny současné alternativní písničkářky (snad po vzoru Björk, jež už před lety vycítila současnou poptávku po "kmenovosti"?) vyznávají podobný vizuální styl?

Hlavním poselstvím večera bylo odvyprávět ponurý příběh aktuální desky, který je vystavěn jako kniha a podobně sevřenou interpretaci si také žádá. Ačkoli trochu přeházela kapitoly, v rámci turné mění setlist první části jen minimálně, a tak Praha slyšela prakticky to samé, co před několika dny norské publikum. Až před závěrem půldruhé hodiny trvajícího strohého, ale o to působivějšího zážitku, se dostalo na zemitější a hybnější písně z dřívějších alb, přesto zjemněné vlivy starého ostrovního folku, jimiž momentálně PJ hojně obohacuje svůj sound. Publikum na starší přímočařejší kusy jako "Big Exit", "Down By The Water" nebo "C'mon Billy" reagovalo vroucněji, také si na ně muselo počkat dlouhé roky. V té chvíli přišlo na mysl, zda PJ nemohla při své první návštěvě pojmout koncert více v "best of" duchu. Jenže to bychom ji degradovali do pozice pouhé bavičky. Turné "Let England Shake" je postaveno s jasným záměrem a míří přece jenom výše, než k obšťastňování fanoušků jejich oblíbenými bonbónky.

Překvapivě dobře obstál i tak často diskutovaný sál Lucerny. Zvuk nebyl dokonalý, ale na tamní standard poslední doby velmi dobrý, pivo tentokrát nepřelévali teplé ze sklenic do kelímků, ale bylo dokonce čepované (a předražené). Když si vzpomenu, jak jsem doslova utekl z nedávného koncertu funkové úderky George Clintona, jenž doslova poškozoval zvukovody (přitom samotná kapela jela na sto procent), dospěl jsem k závěru, že Lucerna je prostě jakási prázdná nádoba a záleží, jak ji naplníte. Ve čtvrtek zamrzel snad jen extrémně vydýchaný vzduch, ale to se ostatně dalo čekat. Zdobný sál navíc atmosférou hezky sedl k viktoriánským aranžím současné PJ Harvey.

Žena, jež neúnavně dodává mainstreamem notně vyprázdněnému pojmu "písničkářka" pravý obsah, předvedla Praze éteričtější část své duše, což navíc v přídavku podtrhla sama se španělkou ve skutečně magické interpretaci písně "The Desperate Kingdom Of Love". Punkové polohy jejích dřívějších desek nechala uložené kdesi v podvědomí, přesto byla v jejím projevu cítit dráždivá syrovost. Pražská show nebyla pro znalce jejího dlouholetého hudebního dobrodružství ničím překvapivá, což je vlastně dobře, tedy alespoň dle názoru dlouze a vydatně aplaudující Lucerny.

PS: Kdo chce okusit celý koncert aktuální tour PJ Harvey v živém HD streamu 31. října z Royal Albert Hall, má možnost za mírný poplatek skrze stránky Guardianu.