Tradiční putovní turné Never Say Die Tour patří každoročně mezi největší události na core scéně a ani letos tomu nebylo jinak. Bohužel, po dvou dramaturgicky našlapaných ročnících 2009 a 2010 letošní line-up sice přivezl tu asi největší deathcore hvězdu vůbec spolu s jednou z hlediska popularity a hypeu nejrychleji stoupajících hvězdiček tvrdé scény, zbytek line-upu mi ale přišel bohužel jen jako chudý příbuzný minulým vydáním.

Při cestě do Prahy nás bohužel na dálnici zastihla asi dvouhodinová kolona, a tak vám nebudu moci nabídnout své dojmy z prvních dvou účinkujících večera, formací Vanna a The Human Abstract (na ně jsem následně slyšel jen slova chvály), neb jsme na místo konání dorazili až před osmou hodinou večerní. To zrovna začínali brusiči As Blood Runs Black, kteří až docela nedávno nahradili v programu odpadnuvší těžkotonážníky Oceano. Předvedli velmi dobrý technický set a v publiku rozhodně nebyla nouze o pořádný mosh. Následovali stylově se vymykající The World Alive, kteří do jinak převážně deathcoreového programu přihodili něco z ranku kapel typu We Came As Romans, The Devil Wears Prada nebo Asking Alexandria, tedy vysoké čisté vokály a klávesy/taneční elektronika naroubované na hutný metalcorový základ. Tuto kapelu jsem před čtvrtečním koncertem neznal a snad i proto mě její set moc nebavil, ačkoliv jinak tomuto stylu velmi holduji. Svůj podíl na tom jistě mělo i velmi špatné nazvučení celé akce, které se na dobrou úroveň dostalo až při setu obou headlinerů.

Jasně, je veřejným tajemstvím, že předkapely mívají záměrně zhoršený sound, aby o to víc vynikly hlavní hvězdy večera, přesto by to ale dle mého mělo být na nějaké rozumné úrovni a ne jako zvuková koule, kde nejde rozeznat prakticky nic. Následovalo druhé výrazné stylové vybočení v podobně hardcorových Deez Nuts. Ti si to jeli hodně oldschoolově a početné publikum jim zobalo z ruky. Našlo se hodně těch, kteří jeli na akci právě a jen kvůli těmhle borcům z Austrálie. Mě to teda moc nebralo, ale musím uznale pokývat hlavou nad velkou masou oddaných fanoušků, kteří zpívali spolu s kapelou a vůbec to při jejich show vypadalo jako by právě oni byly tou hlavní hvězdou večera.

V tuhle chvíli máme před sebou už jen dvojici headlinerů, od kterých vím, co čekat, a u mě se dostavuje pocit zklamání. Když si vezmu ročníky 2009 (Despised Icon, Architects, Iwrestledabearonce nebo Horse The Band) a 2010 (Parkway Drive, Comeback Kid, War From A Harlots Mouth, Bleeding Through nebo We Came As Romans), přišlo mi obsazením letošní Never Say Die o dost slabší a především monotónnější. Loni jsme měli metalcore, trancecore, klasický hc/punk, mathcore, předloni k tomu dokonce hodně avantgardně metalová tělesa, letos mě ani jedna z pěti "předkapel" nijak zvlášť nezaujala. K tomu připočtěte i podle mého ne příliš šťastně zvolené místo konání. Zavřený Abaton byl svým nehostinným industriálním prostředím, co se atmosféry týče, velmi vhodným místem pro podobná agresivní zvěrstva, sofistikované světlé prostředí KC Vltavská mi k tomuto typu akcí ale vůbec nesedělo. Dovedu si představit zajít sem na Morcheebu nebo nějaký indie rock, ale takováhle pekla se sem prostě nehodí.

No, dost lamentování, máme před sebou vrchol večera, kterým beze vší pochybnosti a při vší úctě k tomu, co Luckerovci v minulosti dokázali, byli ten večer řezníci Emmure, protože takový diktát, to se jen tak nevidí. Emmure sice hrají deathcore, ale jdou na to úplně jinak než všichni kvapíkoví kolegové - hodně vycházejí z hardcoru 90. let nejen svou gangsta image. Houpavé rytmy a rapová deklamace známá z původních nu-metalových desek si tu podávají ruce s hlubokým growlem, masivními breakdowny a podladěnými kytarami v naprosté symbióze, čímž daly vzniknout novému stylu, který se s nadsázkou nazývá moshcore.

Jde o docela přesnou charakteristiku, protože ty dvouminutové jednoduché vyřvávačky vás doma u počítače asi moc bavit nebudou - je to zkrátka hudba do kotle a nikam jinam. Bylo úplně jedno, kterou skladbu ze svých desek zrovna hráli, stejně jsou všechny prakticky stejné, tam šlo o tu brutální intenzitu teď a tady. Žádná věda, jen krev, pot, slzy a koňská dávka adrenalinu. Obrovská rána kladivem přímo doprostřed čela. Pařilo se kromě hlavního sálu i na balkoně a nemalá skupinka rozjívených nadšenců si udělala svůj vlastní soukromý pit dokonce přímo u baru! Absolutní brutalita, kterou si sice doma poslechnu jen občas, ale naživo zažijete máloco tak fyzického a intenzivního.

Stejné pocity jsem měl na svém prvním koncertu Suicide Silence ve Vídni před rokem, kdy z pozice supportu naprosto zašlapali do země hvězdy As I Lay Dying a Heaven Shall Burn. Tentokrát se role obrátily a Emmure byli těmi, kdo vymazal hlavní hvězdu. "SS" jsem viděl už potřetí a rozhodně šlo o jejich nejslabší vystoupení. Ostříhaný Mitch Lucker, který znovu vypadá jako v dobách debutu "The Cleansing", a kterého tak snad konečně přestanou lidi srovnávat s neškodným Oliem Sykesem z Bring Me The Horizon, se ten večer soustředil hlavně na výšky a vřeštěl jako siréna. Hodně lidem to vadilo, dle mého to však naopak dodalo setu kapelu tu pravou psycho narušenou atmosféru a právě Mitch to celé táhl, protože zbytek kapely působil jaksi mdle a unaveně.

Hrálo se ze všech desek, přesný setlist najdete v infoboxu, přesto některé zásadní kousky absentovaly a i celkově šlo o docela krátký program. Ten vyvrcholil během závěrečné skladby, kdy si kapela pozvala na pódium několik desítek fanoušků, a všichni společně tak zapařili na závěr akce, která se objektivně asi povedla, ale pro mě osobně byla spíše zklamáním. Prostory, line-upem, zvukem, atmosférou… ani v jedné z těchto kategorií se nemohla měřit se svou loňskou a předloňskou sestrou. Laťka je holt u tohoto podniku nastavená pořádně vysoko - čekal jsem rozhodně víc.