Praha dostala show na klíč. The National strávili na turné s kratšími přestávkami celou svou dosavadní kariéru a jejich vystoupení jsou díky tomu jasně vyprofilovaná, včetně setlistu a tradičních atributů. A tak jsme i v Arše mohli vidět frontmana Matta Berningera s nezbytnou fixační skleničkou vína, k níž směroval při každé příležitosti, ale i typicky zaklesnutého do mikrofonového stojanu... Mezi vycizelované prvky patří i kontrastní nasvětlení scény a oproti albovým verzím úspornější, ale i dynamičtější přístup kapely, doplněnou naživo o klávesy a dvoučlennou dechovou sekci.

Kvintet pocházející z Ohia se ukázal také jako novinářská kapela, soudě dle nadstandardního proma, které se jim dostalo, a to nejen v partnerských médiích. Bohužel se všude omílala slova z tiskové zprávy o Obamově kapele i o tom, jak v zámoří hrají na velkých stadionech, zatímco v Praze budou v klubu. Mohl tak vzniknout mylný dojem, že The National patří mezi stadiónové mesiáše a politické agitátory - jakousi americkou obdobu U2 - což ani zdaleka není pravda. Ačkoli vyjadřují otevřeně svou politickou podporu, slogany v jejich textech mají výsostně osobní charakter a sólově hrají stále spíše ve větších sálech než na stadionech, kde si však - pravda - zahráli třeba jako předskokani pro R.E.M. nebo Arcade Fire. Tendenci udržet si svou porci intimity ostatně sami naznačili v jednom z několika krátkých proslovů v průběhu koncertu: "Jsme moc rádi, že zase hrajeme v klubu, po všech těch letních festivalech. Můžeme si zahrát pomalejší písničky."

Jak už bývá u pražských koncertů zvykem, tradičně neseděl avizovaný začátek koncertu, a tak se nacpaný sál dočkal až o hodinu a čtvrt později, kdy už teplota i vlhkost v sále jitřily emoce. Jenže baladický otvírák "Runaway" dokázal uchlácholit a položit otázku, jak moc se Matt Berninger učil od Leonarda Cohena. Následovala hodinu a půl dlouhá jízda, v níž se chytře střídala tempa i aranže. Nic však nemohlo zastřít, že The National jsou vlastně kapelou jednoho/dvou songů, respektive jejich variací. Jenže v tom je právě jejich síla, jelikož jsou v této poloze naprosto pevní a přesvědčiví. Komu jejich melancholie sedne, může pak zpětně zdůvodňovat, co ho na nich baví: jsou to texty míchající tragiku s černým humorem? Nebo způsob, jak svou hymničnost prokládají pasážemi, které drží patos na uzdě? Či snad proplétání výrazně rytmizované Berningerovy dikce se synkopovanými bicími a delikátně aranžovanou kapelou? A dalo by se pokračovat...

Jak už bylo naznačeno, setlist vycházel z koncertní kostry pro letošní rok. Nakonec přehráli až na "Lemonworld" celé aktuální LP "High Violet!. Hybnější kusy s hitovějšími parametry paradoxně (nebo možná pochopitelně?) vyzněly naživo jako ty relativně nejslabší. Třeba taková "Bloodbuzz Ohio" v syrovějším podání přišla o spodní texturu, která jí dodává ono rajcovní napětí, taky v "Mistaken For Strangers" chybělo patřičné studiově vycizelované echo kytar, díky nimž z nich tak atmosféricky vystupuje vokál. Jinak však šlo o kolekci dojemných potěšení. Mezi songy z posledních dvou desek se protáhla stařičká "Son" z debutové desky nebo medley skladeb "Available" a "Cardinal Song" - obě z albové dvojky s příznačným názvem "Sad Songs For Dirty Lovers".

Nádherně si kapela pohrála s "Apartment Story", kde pozdržela nástup bicích a v závěru naopak přidala další vrstvy. Hranici mezi baladou a rozeznělými stěnami kytar rozrušovali ostatně ve většině písniček, výtečně si rozšířenou dynamiku užila Archa v kusech "England" a "Fake Empire", které velkolepě zakončily hlavní set.

Prozřetelnou volbou pro přídavek byla nová "Exile Vilify", klavírní balada složená pro videoherní majstrštyk "Portal 2". Další jistotou pak byla "Mr. November" v pořádně rozjetém balení, následovaná "Terrible Love", jejíž mantra v textu "it’s quiet company“ rozhodně nevypovídala nic o situaci, jež tou dobou panovala v publiku. To však během vteřiny empaticky ztichlo a společně s kapelou pak unisono odzpívalo unplugged verzi "Vanderlyle Crybaby Geeks", při níž se Matt vydal už podruhé dolů mezi obecenstvo, tentokrát bez mikrofonu. Byla to možná očekávaná tečka, což jí však nijak neubíralo na působivosti.

Rozpory jsou tím, co činí život a samozřejmě i muziku zajímavými; The National s nimi pracovali opravdu mistrně. Mají zvláštního anti-frontmana, jenž neustálým usrkáváním ze skleničky vína jakoby bojoval s pocitem, že se na něho upírají stovky očí, a pak zpíval: "I'm afraid of everyone..." Za ním stojí kapela, kde se vyvažují dva páry sourozenců, hrající muziku, která většinu času osciluje někde mezi blízkým a velkým zvukem, klubem a stadionem. Jsou kapelou milující déšť, protože po něm přijde potopa - jenže ještě je tu Archa!