Papa Roach totiž přivezli pro každého něco. Pro holky v prvních řadách (tedy pro ty klasický sluníčkový holky, který by se vepředu mačkaly, i kdyby jim někdo šlapal po hlavě, jak pronesl nejmenovaný fotograf) toho sexy rošťáka Shaddixe, pro chlapáky pár starých nabroušených nu-metalových pecek. Pro romantiky něžná slůvka o bolavých srdcích a šrámech na duši, pro drsňáky trochu té pseudo-rebelie a vzpoury. Ochuzen nezůstal skutečně nikdo aneb vlk se nažral a šváb zůstal celý.

Zatímco venku se ženili čerti (ale vážně všichni), stav v Lucerna Music Baru by šel označit za zcela ideální. Nějakých osm set padesát přítomných vytvořilo dostatečně jiskřivou a kompaktní atmosféru, ale zároveň po sobě nikdo nešlapal a ani u záchodů nedocházelo k obvyklým dramatům. Za to zvučit předskakující Yashin se ukázalo jako skutečné drama. Místní zvukař, obvykle údajně ve službách Monkey Business, už měl za pultem jistě lepší momenty. Vždyť by v tom hluku člověk skoro nepoznal, že dorazila i Britney Spears, respektive její hit "Everytime". Jo, povedený cover.

Kde ale zapomněli Papa Roach kytaristu? A kde je basák? Snad nezůstali doma? Samozřejmě že nezůstali! To se jenom jejich vlastní zvukař rozhodl vyzkoušet model "zpěv-bicí" a kytaru s baskytarou nechal po celou dobu koncertu staženou na minimum. Proč, to je mi záhadou - vždyť mnoho skladeb stojí právě na skvělých kytarových riffech a hutnější zvuk by koncertu rozhodně prospěl. Ale dopřejme už oběma zvukařům svátek.

Co si budeme povídat, muzika Papa Roach už dlouhých pár let nic nového a ani příliš zajímavého nepřináší. Šmrdlají si to tak nějak pořád stejně, snad jen více předvídatelně a prvoplánově. Jenže ti čtyři mají zároveň stále skvěle vyvinutý čich. Čich na jednoduché popěvky, šlapající melodie a stadiónové refrény, jež se dokážou okamžitě zahryznout do paměti. Právě takových zaznělo večer spoustu. A ať už šlo o víceméně popové kousky typu "Lifeness" nebo "Scars", či agresivněji laděný oldschool "Last Resort" a "Between Angels And Insects" (podle mého jejich zcela nejlepší věc), fungovala jedna vedle druhé, nehledě na stáří či množství cukru v nich obsaženého. Připočtěte další velkou zbraň, tedy Shaddixovu charismatickou barvu hlasu, a ať už si o téhle bandě myslíte, co chcete, stejně by s vámi naživo zacloumala.

Vždyť většinu refrénů zpíval s kapelou celý klub, a vlastně si tak ani nikdo nevšímal, že Papa Roach ve skutečnosti na pódiu nic světoborného - pokud jde o show jako takovou - nepředvádějí. Pokérovaný frontman nevěděl, jestli má pořvávat raději: "We love you," nebo: "This fuckin' shit," a tak obě frázičky pravidelně střídal, jak mu je zrovna slina na jazyk přinesla. I kapela chvílemi působila strojovitě, jakoby bez prožitku a opravdového nadšení, a jednoduše sázela na to, že písničky udělají všechnu práci samy.

A co na to lidi? Co by - skákali, křičeli a nemohli se Jacobyho & spol. nabažit.