Třetí album kapely Koňaboj málem nevyšlo. Kolem moravské skupiny jako by se shlukly všechny zlé síly a jeden čas už to vypadalo, že přestane fungovat a rozpadne se. Nakonec se ale podařilo obměnit její složení, překonat všechny nepříjemné události a navázat na předchozí desku "Omalovánky". Navázat ve stejném duchu, ale s o něco pozměněným zvukem.

Stále jde o to stejné. Najít zajímavé lidové písničky z Moravy i Slovenska a ty autorsky upravit, podobně jako to dělá například Čechomor (ostatně už samotné jméno alba asociuje v první řadě právě kapelu Karla Holase a Franty Černého), na takový ten folklóreček s bicíma. Oproti zmiňovaným slavnějším kolegům je ale aktuální Koňaboj postavený téměř výhradně na ženských vokálech - civilnějším zpěvu Jiřiny Šánové a tradičním folklorním výrazu hostující Anny Servické, zpívající téměř v polovině písní.

V čem je tedy nejpodstatnější rozdíl v novém Koňaboji? Kytarista David Řehák to vysvětluje takto: "Nejzásadnější změnou je asi odchod Tomáše, poněvadž jsme přišli o krásný lidový mužský hlas a sametové tóny kontrabasu. To nás samozřejmě vedlo k nutným změnám v aranžích a soundu jako takového. Současné písničky jsou stavěny spíše na syrovějším zvuku a provzdušněných aranžích."

Provzdušněnější aranže znamená hlavně výraznější pestrost. Koňaboj na nové desce rozkvetl. A tak tu vedle bicích, elektrické kytary a houslí slyšíte mnohem častěji i kytaru akustickou, mandolínu, flétnu, klavír, cimbál, nebo klávesovou foukací harmoniku. Pěkně je to vidět třeba na skladbě "Ej, počorniľi hory", kde se vedle sebe potkávají obě polohy kapely. V první části s cimbálem je to ta tradičně folklorní, která se ale posléze promění v bigbítovou jízdu.

Koňaboj si po svém upravuje naše lidovky tu osobitějším způsobem, jindy poněkud rutinním přístupem. To ale není příliš podstatné. Důležité je, že pro nás objevují dávno zapomenuté písně a oprašují je do dnešní podoby. Pokračují v předávání slovanské tradice a přesvědčují nás, kolik krásy tu lze najít.

Koňaboj - Slavíček zpívá