O zcela zásadním významu a vlivu Korn na světovou rock/metalovou scénu 90. let svědčí mnoho věcí, ale v úvodu zmíním jen jedinou. Sem tam se v historii populární hudby představí kapela, z nichž jeden člen začne používat nový a neotřelý styl hry na svůj nástroj. V případě Korn se však jednalo o celou skupinu - Davisova kombinace řevu, rapu, zpěvu a skotských dud (!) představovala daleko zlejší a negativnější projev než u tehdejších crossoverových titánů Faith No More a Red Hot Chili Peppers. Podladěné sedmistrunné kytary kytaristů Heada a Munkyho podobným způsobem do té doby taky málokdo používal, stejně tak jako svébytný basový projev Fieldyho, kde výsledný zvuk má prim před hráčskou technikou. A dynamické a úsečné bicí Davida Silverii v době, kdy měla v thrash a death metalu stejně jako v hardcoru hlavní slovo rychlost a dvoukopákové salvy, měly rovněž svoje osvěžující kouzlo. Jak se ale kapela zapsala do historie svými řadovými deskami (v přehledu tedy nenajdete výběrovky ani živák "MTV Unplugged"), se dočtete na následujících řádcích.

---

Davisovo hysterické zvolání "Are you ready?" hned na začátku úvodní "Blind" má až kafkovský rozměr, protože přesně vystihuje revoluci, kterou toto bez nadsázky jedno z nejvlivnějších rockových alb 90. let přineslo. V době, kdy svět ještě stále oplakával Kurta Cobaina a Nirvanu a oheň světové popularity grunge pomalu dohasínal, se ze zaplivaných kalifornských skateových klubů o slovo přihlásila možná ještě frustrovanější a nasranější kapela, která dané emoce navíc vyjádřila ještě daleko extrémnějšími výrazovými prostředky.

K tomu přidejte špinavý a maximálně autentický garážový zvuk a zhmotnělé vnitřní démony Jonathana Davise a máte tu nejtemnější metalový debut do první desky Black Sabbath. Přesto, ačkoliv šlo u hudební revoluci, skladatelsky se na debutu pětice ještě hledala a dobrá polovina víc jak hodinové stopáže se dá docela dobře označit za vatu. Na první desku sice ortodoxní fans nedají dopustit, ale do pozdějších hudebních skvostů a smash hitů měli Korn ještě hodně daleko.

---

Druhé album si svou temnotou, zvukem i psychopatickou atmosférou v ničem nezadá s debutem. Přesto zde už dřívější neurotické výboje začaly pomalu dostávat písňovou formu a kapele přineslo první hit i videoklipový chartbreaker v pravém slova smyslu v podobě songu "A.D.I.D.A.S.". Umírnila se i stopáž na zhruba tři čtvrtě hodinu a tato časová jednotka se pak stala nepsaným standardem pro délku nu-metalových nahrávek v dalších letech.

Mezi nejzajímavější písně patří kromě zmíněného singlu miniatura "K@#0%!" (jeden z nejvulgárnějších textů v historii hudby vůbec :), "Wicked" s hostujícím Chinem Morenem z tehdy spřízněných Deftones a závěrečná bolestná agónie "Kill You", kterou Jonathan věnoval svému otci a při jejímž nahrávání málem prodělal nervový a psychický kolaps.

---

Třetí album, výměna producenta, čitelnější, ale i uhlazenější zvuk a definitivní průlom do světové i komerční rockové extraligy. Album bývá často adorováno jako nejlepší deska Korn i žánrový počin obecně. To si zase nemyslím, ale z hlediska dalšího vývoje a postavení skupiny jde bez diskuzí o album nejdůležitější. Skladby "Freak On A Leash" a "Got The Life" se staly absolutními top hity a především prvně jmenovaná se svým videoklipem, který bývá v různých žebříčcích o nejlepší hudební videa všech dob řazen hodně vysoko po stránce nápadu i provedení, byla téměř v nestálé rotaci na MTV. Kapela také začala jezdit světová turné už ne jako nadějná předkapela Metalliky nebo Megadeth, ale jako světová megastar a headliner, totéž platilo i pro festivaly.

Na nahrávce najdete i několik skoro čistě hiphopových kolaborací s lidmi jako Ice Cube nebo Fred Durst z tehdy začínajících Limp Bizkit, stejně jako řadu skrytých songů, hluchých pauz mezi nimi a dalších podobných srandiček. Ty ale celou kolekci zbytečně rozmělňují, a dělají z něj tak trochu pejskokočičkovský dort. Samotné regulérní skladby s typickým rukopisem Korn ale patří mezi to nejlepší ve tvorbě kukuřičných dětí.

---

Asi řada lidí by čekala, že po megaúspěchu minulé desky budou Korn tři roky na světovém turné, a co se týče jejího následovníka, dají si zasloužený několikaletý oddech. Korn však byli tehdy v životní formě, práce jim šla pěkně od ruky a už za pouhý rok se přihlásili s dalším albem, které navíc já osobně považuji za jejich nejlepší počin. Mimo jiné i proto, že obsahuje všechno to, čím byli Korn tak vlivní a revoluční, přičemž si ponechali tvrdost a obecně svůj zvukový trademark, ale zároveň už významně naznačili zpěvnost a hitovost , která se stala charakteristická pro jejich tvorbu v dalším desetiletí.

Nahrávka má zvláštní psychedelický zvuk, je v jakémsi oparu a tuto náladotvornost a divné pocity ještě dotváří Davisovy časté hrátky se zpěvovými efekty a vokodérem. Najdeme zde řadu podivných zvukových koláží a intermezz, které právě Jonathan i nabubnoval. Mezi tím tu máme celou řadu úderných hitovek, které se ve třech případech dočkaly povedených nákladných videoklipů. Zajímavosti také je, že cover alba je dílem vítěze výtvarné soutěže mezi fanoušky, přičemž další tři umístěné návrhy zdobí obal limitovaných edic pro různé světové regiony. Hudebně tady jde ještě stále o staré Korn, kteří však obrovsky vyrostli jako skladatelé a své tvorbě dodali novou uměleckou přidanou hodnotu.

---

Jak se čtvrté album dostalo k fanouškům až nečekaně brzy, na pátý zásek si museli počkat dlouhé tři roky. Korn, věrni svému nepsanému pravidlu nestát na místě a neopakovat se, to tentokrát zkusili zase trochu jinak a po magorovi Rossu Robinsonovi a zkušených guru tehdejších metalových desek Tobym Writeovi a Brendanu O'Brienovi oslovili tentokrát perfekcionistu Michaela Beinhorna. Ten má na svědomí třeba úspěšnou desku Soundgarden "Superunknown" a známý je také ze spolupráce s Red Hot Chili Peppers, Marilyn Manson nebo Ozzym Osbournem. Album se zapsalo do historie i jako jedno z nejnákladnějších, protože jeho natáčení stálo rovné čtyři miliony dolarů. Přestože tak výsledný materiál dostal opravdu mohutný a spektakulární zvukový kabát, nechce se té obrovské částce věřit. A může to vypadat, že šlo hlavně o tehdy na vrcholu popularity se nacházející Korn ukázat světu postoj because we can...

Hudebně pak skupina ještě více rozvíjí melodičnost z "Issues", zcela se vytratily hiphopové prvky v hudbě i image kapely, stejně jako Fieldyho drnčivá basa, všemu vládnou propracované aranže a ponuré gotické melodie. Je to rozhodně nejmetalovější deska Korn v klasickém slova smyslu, a pokud vám na nich vždycky vadily některé nu-metalové prvky, tohle album se vám určitě bude líbit. Bohužel, tehdejší megalomanství opět ovlivnilo stopáž a být nahrávka o dva, tři songy kratší, určitě by zcela dokonalá. Přesto jde rozhodně o jedno z nejhodnotnějších alb v diskografii kapely.

---

Vzhledem k uměleckým ambicím a z toho vyplývající nesnadné stravitelosti minulého alba, stejně tak jako jeho předčasný únik na internet čtvrt roku před jeho vydáním, se deska dočkala v porovnání s minulými blockbustery mizerných prodejů. To vzhledem k enormnímu rozpočtu na jeho nahrávání, zřejmě i pod tlakem vydavatelství, Korn poprvé donutilo upřednostnit ekonomické hledisko před hudebním přáním a už za rok na trh vehementně vtrhla novinka, která šla old school fans na ruku, jak jen to šlo. Retrospektivní název, historické fotky z počátků v bookletu, návrat a ještě větší vytažení Fieldyho basy, než kdy dřív, Davisova teplákovka Adidas a dudy, produkce v režii samotné kapely, rapový song s hostujícím nigga gangsterem Nasem, to vše mělo zajistit dobré prodeje a návrat na komerční výsluní.

Album je to u fans poměrně populární, a i když je to docela rychlokvaška, většina skladeb má jen kolem tří minut a na nějaké mnohovrstevnaté aranže se tentokrát rozhodně nehrálo, je to rozhodně nejtvrdší položka Korn s brutálním zvukem. Pokud zrovna nechcete moc přemýšlet a máte chuť dveře rovnou rozrážet vlastní hlavou, tak vás tahle deska určitě uspokojí. Sice jim tu naštvanost už nevěříte jako dřív, ale v tomhle případě to ani tak nevadí, protože zde zabíjí už samotná zvuková tvrdost.

---

Nový začátek - tak se dá nejlépe charakterizovat tato deska. Nový hudební směr, sound, vydavatelství a především odchod klíčového kytaristy a skladatele Heada, který se rozhodl zapojit do Ježíšova božího stáda na Zemi a dát chlastu, drogám a rocknrollu navždy vale. Deska způsobila velký šok nejen skalním příznivcům angažováním disko producentského týmu The Matrix , Atticuse Rosse a hudební náplní mixující Korn s Nine Inch Nails, Marilynem Mansonem a Depeche Mode.

Na albu najdete spoustu skvěle zaranžované elektroniky, zvláštních nálad a i textově se nese v jiném stylu, než Davisova lyrika typická po všechny ostatní desky. I když jde podobně jako v případě "Untouchables" o umělecky velmi hodnotnou kolekci, fanoušci nebyli sto skousnout tu rapidní výměnu kytarového zvuku za syntetickou elektroniku a z hlediska prodejů deska opět nedopadla moc dobře. Jenže nebylo všemu zlému konec.

---

V mezičase mezi těmito dvěma nahrávkami opustil kapelu další klíčový člen, bubeník David Silveria, který se rozhodl uložit bicí do garáže a věnovat se už jen rodině a podnikání ve své restauraci. Novinku tak formace nahrávala už jen jako trojice, přičemž se na ní podíleli hned tři bubeníci. Koncertní turné pak s nimi odjel Joey Jordison ze Slipknot, když navíc na část šňůry musel kvůli vážným rodinným důvodům opustit kapelu i kytarista Munky, a z původní pětice tak zůstali jen dva členové, nejednomu člověku na mysl přišla slova jako revival či brzký konec jedné legendy.

Celá tahle situace se zachytila i do drážek CD, kdy zvukově Korn pokračují v elektropopových aranžmá, ale v samotném základu nabízejí ty nejhorší skladby ve své historii. Některé kousky jsou tak křečovité a kýčovité, že se jeden až stydí, že býval fandou téhle druhdy jedinečné formace. Po všech stránkách byla tahle deska jeden velký omyl a kvalitativní místo na samém chvostu v diskografii bakersfieldských jí náleží zcela po právu.

---

Po posledních dvou komerčních propadácích nastal čas pro další návrat ke kořenům, který se v podobě zatím poslední desky z loňského roku povedl tak na půl. Návrat producenta prvních dvou alb Rosse Robinsona, analogový typ nahrávání v duchu jen členové kapely celou dobu spolu v malé místnosti, garážový zvuk, návrat Fieldyho zvukového trademarku, na dřeň ořezaná aranžmá a snaha o maximální intenzitu a autentičnost. I když jim to opět nemůžeme věřit, v těchto bodech se záměr opravdu vydařil a deska zní hodně oldschoolově.

Stejně tak se zde poprvé albově představil nový bubeník a jediný oficiálně přijatý nový člen kapely od odchodu Heada, Ray Luzier, jenž zde skvěle předvádí, jakým je mistrem svého řemesla. Na druhou stranu, jeho technicky brilantní hra a naopak snaha znít co nejvíc jako na debutu, moc nekoresponduje s úsporným stylem hry původního bubeníka Silverii. Hlavním problémem je ale opět kvalitativní nevyváženost předkládaného materiálu, kde sice najdeme několik opravdových hymen, ale taky řadu zcela průměrných nezáživných věcí. Z tohoto pohledu se nepodařilo dosáhnout úrovně většiny skladeb na "Take A Look In The Mirror".

---

Co říci závěrem? Když se podíváte na fakt, že to na posledních dvou deskách Korn zkoušeli jak zvukově progresivně, tak analogově oldschoolově a ani jednou to rozhodně nedopadlo nijak přesvědčivě, nezbývá než tento článek zakončit pesimistickým rozuzlením, že Korn už jsou prostě kompozičně vyšťavení a že se od nich nějaké albové bomby asi už nikdy nedočkáme. Chystané EP, na kterém se spojili s několika osobnostmi elektronické scény, taky moc slibně nevypadá. Jediná možnost obrody je tak v reunionu původní sestavy, neboť Headovy kytary a nápady jsou přesně to, co současným Korn chybí. Jinak se můžou zařadit po bok svých vzorů z Metalliky, když budou příští roky žít jen ze svého jména a slavné minulosti…