Na sobotu 21. května hlásili, že bude konec světa. A když jsem po fantastickém povrchu D1 jel z Brna do Prahy, málem jsem tomu věřil. Jen mi trochu vadilo, že avizovaný armagedon měl přijít v deset večer, takže zhruba dvě hodiny předtím, než začnou hrát Mount Kimbie. Což by mě i naštvalo, neboť je sice pravda, že to je pár měsíců zpátky, co Dominic Marker a Kai Campos vydali svůj debut, ale vzhledem k dalšímu vývoji pořád můžeme mluvit o aktuálnosti. Vytvořili svůj osobitý zvuk, který druzí označili za počátek nového (sub)žánru. Ať už oni sami na to mají pohled jakýkoliv. Mimo jiné to byli oni, kdo pomohl vytvořit zbožštělý kult Jamese Blakea. A zdá se, že celý tenhle postdubstepový fenomén zasáhl také (konečně?) Českou republiku, i když je pravda, že to v MeetFactory z větší části vypadalo zase jako hipsterská erasmus párty. Ale "ty jo, dívej na ty kinosedačky na stropě" dávalo tušit, že někteří zavítali do tohoto klubu vůbec poprvé. Někdy to být musí, že ano a teď to byla rozhodně dobrá příležitost, jak si o tom všem udělat nadmíru pozitivní obrázek.

Mount Kimbie v Praze vystoupili v rámci klubové noci Education Parties, která si už dle názvu klade cíl dohnat něco, co bylo zanedbáno. Tohle londýnské duo bylo určitě skvělou volbou. Laťka je nebezpečně vysoko. Přesto chtě nechtě musím říct, že jsem po skončení jejich setu měl trochu smíšené pocity. Došlo mi, že to, co na nich mám rád nejvíc, ocením asi jen ve sluchátkách. Kouzlo miniaturního se rozprsklo do opulentního prostoru. Což není blbě, jen se to kryje s očekáváním. Na druhou stranu jsem si potom i musel přiznat, že živé provedení má také svoje kouzlo, kterému není příliš těžké podlehnout. Navíc při poslechu jejich setu mi pojem dubstep jen těžko chodil na jazyk.

Své drobné skladby nasekali ještě na menší kousky, jejichž fragmenty lepili zpátky v duchu filosofie, která má mnohem divočejší podstatu než v albovém mundúru. Když jsem slyšel ty velkoplošné ambientní obrazce, které se střídaly s energicky rovným tempem, říkal jsem si, že snad i chápu, že už jim celý postdubstep leze krkem. Jako prvek přidané hodnoty působily živé nástroje, které měli po ruce a u kterých se exhibicionisticky oba vystřídali. Dodaly tomu všemu takovou větší hloubku. Za trochu dramaturgický kiks považuju jejich finiš. Končili totiž v momentě, kdy se jim to podařilo snad nejvíc rozjet. A když řekli, že to je poslední song, nebyla to (teď vážně bohužel) pobídka k hromadnému tleskání a skandování jejich jména. Prostě už nic nepřidali. Jo, taky jsem to nečekal.

Na celé této education party bylo sympatické i to, že support nebyl tak jako vyloženě do počtu. Stanzim si to ale vyžral, když začínal jako první a svým časem stráveným na pódiu vytvořil pouze soundtrack k početným dialogům u piva a vína. Ne že bych se jeho produkcí nějak zvlášť bavil, když však z repráků zazněl Joy Orbison nebo Sepalcure, nohy začaly bláznit. Při Stanzimovi bylo víc lidí před MeetFactory než v ní, což trochu vyvážil Kubatko, jehož mix deep housu, drum and bass ajánevimčehoještě parádně navnadil na to, co měli potom předvést hlavní hvězdy z Londýna, jak říká blondýna. Jeho svůdné zvuky k té kryptické stagi pasovaly snad i líp, než produkce těch dvou zázračných dětí. Pro pořádek bych ještě měl zmínit, že se ve stylu afterparty vytáhl nadějný projekt Subject Lost. Rozhodně si jej dát do sledovaných.

Když se někdo Mount Kimbie zeptá na geografickou polohu místa, podle něhož se jmenují, odpovídají něco ve smyslu, že je to tam, kde je jim dobře. Někdo má tohle místo u maminky, ale včera to byla MeetFactory a ne že ne! Američtí sektáři jsou rozčarování, konec světa se nekonal, dobrá párty ano. Dobře jim/nám tak.