Vítejte u čtrnácté přílohy MusicServeru Podzem. Člověk by měl pocit, že poslední dny už by měla vládnout líná a unylá letní atmosféra, začátek okurkové sezóny. Jenže opak je pravdou - něco tak hektického jako posledních pár dnů jsem už dlouho nezažil. Jak píšu o pár řádků níže, festivalová sezóna propukla naplno. Zároveň se ukazuje, že pokud si někdo myslel, že pro další festivaly už zde není místo, pak nebyl daleko od pravdy. Zatímco zavedené festivaly s tradicí se pohybují na zhruba stejné či podobné návštěvnosti jako v minulých letech, ty nové většinou bojují o každého návštěvníka. A pokud pořadatelé nepředloží nějakou zajímavost, se zlou se potáží. Zrovna před pár dny jsem slyšel o celodenním festivalu, kde se honoráře účinkujících pohybovaly v desítkách tisíc korun (taktně nebudu jmenovat), a na který do haly s kapacitou cca 1500 lidí přišlo několik desítek platících. Ale ani návštěvníci to nemají snadné - v lepším případě nechají obsah peněženky za tekutiny a v posteli pak skučí se spálenými zády, v horším případě zmoknou a na auto jim spadne strom. V každém případě vám přeji hezké léto.

Tonda Kocábek

Festivalový víkend

Díky příhodné konstelaci státních svátků s víkendem došlo k tomu, že první červencový týden proběhly v jednom termínu najednou hned čtyři (##!!!###) zavedené a významné festivaly. Shodou různých okolností jsem alespoň nějaký čas pobýval hned na třech z nich.
Litoměřický kořen patří k mým oblíbeným, to netřeba zastírat. Ostatně zmiňoval jsem se zde o něm již vloni. Letos si vyčerpávající report můžete přečíst od kolegy Hynka, já jen namátkou zmíním několik jmen, která za ty dva dny zaujala mě, a můžete si to s Hynkovými postřehy porovnat. Přírodní amfiteátr letního kina, které je obklopeno lesoparkem, je pro festival tohoto typu opravdu skvělé prostředí a letos si sem našla cestu necelá tisícovka lidí. Co považuji za dost důležité, je skutečnost, že za celé dva dny, co jsem tam byl, jsem neviděl ani jednoho účinkujícího, který by mi připadal špatný. Někdo se mi líbil méně, někdo víc, ale vyloženě nezprudilo mě opravdu nic. Prvním vrcholem byl pro mě Rudovous. Jak nedávno v Akropoli odehráli velmi průměrný koncert, tady se jim vcelku zadařilo. Muzika šlapala a ke spokojenosti už chybí jen deska. Jenže si poslední dobou nejsem jistý, jestli o ní kapela vůbec stojí. Fru Fru Serious v čele se zpěvákem, perkusistou a zde i klávesistou Václavem Bartošem (ex- Pluto) dostali až na výjimky téměř všechny. Pohybovali se mezi alternativou a taneční hudbou, udivovali souhrou dvou bubeníků a vysokým instrumentálním nasazením všech. Hodně z podobné škatulky byli i maďarští Trottel - jen těch tanečních prvků zde bylo více. Klávesista si zároveň hrál se dvěma grooveboxy, místy zněli hodně dubově. Krom něj kapelu tvořili černošský houslista, velmi energický baskytarista plus energický a přesný bubeník. Pokud je na nějakém festivalu najdete v programu, určitě si je nenechte ujít. Ty syčáci se za rok a půl existence (za který už stihli dvě desky!) stali festivalovými miláčky a nejinak tomu bylo i zde. Pokud znáte Buchty a loutky jen jako divadlo, pak jste asi ještě neviděli jejich koncert. Tím chci říci, že já konečně ano. Místy to nebylo špatné, místy to bylo hodně úchylné, docela to bylo vtipné a rozhodně mělo být víc scének a méně písniček. V sobotu se zahajovalo ve folkovém duchu, hodně do blues byl výborně šlapající Jakub Noha Band, hospodu a Pogues  propagovali Hadry z těla. Asi úplně největším překvapením celého festivalu byli pro mě dnes více zlínští než kroměřížští Nšo Či. Překvapením, protože jejich druhá deska mi nepřipadne moc povedená, protože nedávno opět vyměnili kompletní rytmiku, a protože už jsem - nač zapírat - od nich nečekal vůbec nic. Předvedli neuvěřitelně nadupaný a energií na všechny strany sršící rock. Jednoduchý, úderný, na nic si nehrající. A přitom instrumentálně bez chyby, výborně sehraní, se skvělou atmosférou. Není divu, že vedrem zmožené publikum se nejen zvedlo ze sedadel, ale i roztančilo. Brněnští Swordfishtrombones byli z jiného soudku. Komorní, náladoví, nevzrušeně tvořící krásné melodie se spoustou emocí. Máte-li rádi world music, určitě jste už slyšeli o Ahmed má hlad. Ti zahráli své balkánské, ukrajinské a polské písně a zahráli je opravdu hodně dobře. Večer jsem opustil Litoměřice a unikl tak padajícím stromům a větru odfukujícímu stany.

V sobotu ráno jsem se přesunul na perličku v domácím festivalovém kalendáři - Magorovo Prostřední Vydří. Už název je hodně výstižný, po dobu festivalu návštěvníci malou vesničku u Dačic každoročně naprosto opanují. Letos prý se jich celkem sjelo celkem asi 800. Festivalové pódium tvoří obrovská stodola, která je jediná jakž takž zachovalá, zbytek klasického statku je v podstatě ruina. Vstupné se neplatí žádné, honoráře kapelám jsou hrazeny z výdělku na prodeji piva a ostatních pochutin. A kdo má utkvělou představu, že zde hrají jen začínající a neznámé undergroundové spolky, bývá dost překvapen - letos vystoupili třeba i Lety Mimo, Jiří Dědeček, Nahoru po schodišti dolů band, Tři Sestry, Našrot, Ylo-Africký slon, MCH Band, Původní Bureš, Plastic People Of The Universe, Insania nebo Majerovy brzdové tabulky. Na WC se chodí do pole a místní medovina mě dostala.

Bohužel jsem se mohl díky různým okolnostem zdržet jen krátce, což ovšem mělo tu výhodu, že jsem mohl k večeru ještě zavítat na asi definitivně největší festival u nás Rock For People, Český Brod. Letos se sem prý podle neoficiálních odhadů sjelo víc než 13.000 lidí. Nahoru po schodišti dolů band byl fajn, ale estrádní projevy Ondřeje Hejmy a jeho žlutopsího bandu mě vyhnaly na druhou scénu, kde hodně dobře zahráli Support Lesbiens. Také tady bylo v tu chvíli více lidí. Potom se však nebe začalo zatahovat, po telefonech začala chodit jedna poplašná zpráva za druhou, zvukaři se zalekli a začali balit. K mému překvapení organizátoři z pódia vyhlásili ne konec, ale pouze čtyřicetiminutové přerušení a ani kapely, které měly teprve vystoupit (Echt!, Divoký Srdce, Plastic People a Nicky Sudden, Phil Shöenfelt & Southern Cross) moc nevěděly , na čem jsou. Vichřice se nakonec nekonala, ale bouřka byla pěkná. Za této situace jsme s kolegy vzali zavděk útulnou hospůdkou a tři čtvrtě hodiny před půlnocí se mohli přesunout na improvizované vystoupení Plastic People Of The Universe v občerstvovacím stanu. Plastici hráli jen přes komba a s jediným (!) zpěvovým mikrofonem. V plné současné sestavě (Pepa Janíček - voc, kb; Jiří Kabeš - viola, voc; Vráťa Brabenec - sax, voc; Joe Karafiát - gt; Eva Turnová - bg,voc; Váňa Bierhanzl - kontrabas; Ludvík Kandl - ds) zahráli naprosto skvěle a skoro dvě hodiny. Představili jak skladby z aktuálního alba, tak repertoárovou klasiku, včetně třeba "Jó, jó, to se ti to spí…". Kdo vydržel, nelitoval.

Point debutují

Pokud vše dopadlo tak, jak mělo, v pondělí 9.7. v maličkém Klubu v Jelení pokřtila pražská pětice Point své debutové album "Aquilla Bert". Je opatřeno moc pěkným digipackem, a máte-li rádi kytary, určitě se po něm poohlédněte - vyšlo společnými silami maličkých vydavatelství Minority Rec. a Silver Rocket. Skupina má také nové webové stránky www.pintor.cz, kde se dozvíte více.

Psí vojáci opět ve třech

Skupinu Psí vojáci opustil (nebo abych byl přesný - šušká se, že byl odejit) saxofonista Jirka Jelínek. Ten ve skupiny působil od počátku devadesátých let, kdy sem přišel ze skupiny Garáž. Skupina se tak nyní zredukovala na základní trio, ve kterém zakládající členy Filipa Topola (piano a zpěv) a Davida Skálu (bicí) doplňuje basista Luděk Horký.

Novinky u Trabandu

"Dechno" formace Traband ukončila svou spolupráci s Divadlem Na voru, k jehož představení "Miluju vlaky, snad proto, že jsou rychlejší než pohřby" složila hudbu a naživo ji i při představeních hrála. Rozloučení se koná prostřednictvím společného zájezdu do Francie od 10. do 22. července, kde se bude nejen hrát zmiňované představení, ale Traband bude i koncertovat. Jinak skupina vystoupila i na zmiňovaném festivalu Litoměřický Kořen i na Českém Brodě. Zde se však pořadatelé dopustili roztomilého faux pas - zařadili ji totiž do sekce objevů. Což je ovšem vrhá do přibližně stejného světla, jako jistou Akademii, která nominovala Tatabojs na objev roku po jedenácti letech existence a čtyřech deskách.

Eva Henychová se vrátila z východního turné

Zatímco Už jsme doma jsou opět ve Státech, přišla mi zpráva z druhého břehu - respektovaná šansonově-folková písničkářka Eva Henychová se naopak navrátila z východu, kde koncertovala pro české menšiny. Koncertů zde měla celkem pět - jeden v Moldavii ve vesnici Holuboje a čtyři na Ukrajině - např. v Oděsse. Její vystoupení se setkala s velmi pozitivním ohlasem a přečíst si o tom můžete na jejích webových stránkách.

November Second se v Anglii neztratili

Blues-funk-rocková skupina November Second, jejíž jádro z Hranic na Moravě doplňují pražští muzikanti, známí ze své minulé spolupráce s Cirkus Praha, Ivanem Hlasem či Tichou dohodou, přerušila nahrávání svého debutového alba, které točí pro firmu Escape-EMI, a odskočila si koncertovat do Anglie. V průběhu jedenácti dnů (30.6.-10.7.) tam odehrála devět koncertů (například v Bristolu nebo na festivalu v Bridgewateru). Koncerty byly úspěšné, jeden nahrávala i BBC.

Punkové výročí

Opět zas jednou zabrousím do zahraničí. Od 18. do 20. září proběhnou v legendárním londýnském klubu 100 na Oxford Street oslavy výročí 25 let od legendárního festivalu v roce 1976, na kterém se proslavili Sex Pistols a úplně poprvé třeba vystoupili Siouxsie & The Banshees. Pro Čechy je důležité to, že vedle legendárních formací jako UK Subs či Ten Pole Tudor zde vystoupí i naši Squad 96.

… a závěrečná třešnička na dortu…

Pokud máte rádi opravdu brutální hudební průplachy svých oušek, pak určitě nepohrdnete informací, že 17. srpna v teplickém klubu Velvet, a 18.srpna na festivalu v Náměšti nad Oslavou svou jízdu rozjedou legendární Napalm Death. Čili nic pro slabé povahy.