"Nerad dělám to, co ode mě lidé očekávají," nechal se slyšet Dave Grohl poté, co nahrál s Foo Fighters sedmou řadovou desku "Wasting Light". Desku, která sice z diskografie kapely nijak dramaticky nevybočuje, ale v porovnání s předchozí, čtyři roky starou "Echoes, Silence, Patience & Grace", je úplně jiná. Třeba v tom, že Dave Grohl odložil klavír, na který začal zčistajasna na předchozím albu hrát.

Tou nejvýraznější změnou je ale nirvanovitost celé desky. Pravda, bude se o tom psát všude, ale nejde to nezmínit. Tak tedy - nejen že se do Foo Fighters navrátil ztracený syn Pat Smear. Nejen že desku produkoval stále vynikající Butch Vig (mladší, co nevědí, nechť si pustí "Nevermind"), s nímž se kapela oťukávala už při nahrávaní nových věcí pro album "Gratest Hits" z roku 2009, a když se tehdy Grohla ptali, jak se od nahrávání "Nevermindu" změnil, řekl, že "rozdíly jsou jen povrchní, teď používá kolínskou a řídí mnohem hezčí auto". Ale v jedné, a to ne ledajaké skladbě, se ke kapele přidal i sám Krist Novoselic na basu a akordeon.

Ne náhodou je tou skladbou "I Should Have Known", nejprocítěnější věc, která se na desce nachází. S prvním poslechem musí být každému jasné, že je to skladba o Kurtu Cobainovi, což ani Grohl nepopírá. V jednom z rozhovorů ale při vysvětlování jejího textu ještě více zobecňoval: "Většina lidí předpokládá, že píšu o Kurtovi. Ale scénář této písně jsem bohužel prožil vícekrát. A když ji zpívám, je to pro všechny lidi, které jsem ztratil tímto způsobem."

Na druhou stranu, "Wasting Light" je nutné charakterizovat úplně jinými skladbami. Je to deska dynamická, energická a chytlavá. Grohl uměl vždycky vystavět skvělé refrény a umí to i teď. To, že se navíc nechal právě v jejich nakažlivosti inspirovat Abbou a Bee Gees (btw. kdyby to sám Grohl neřekl, nikdo by si toho nevšiml), potvrzuje, jak moc mu jde o to, aby se s nimi co nejvíc přiblížil fanouškům. Chce skladby na první poslech, chce vyřvávané stadionovky a na desku se mu podařilo naservírovat je opravdu znamenitě.

I tak je to ale velmi emocionální a temné album. S jasným foofighterským rukopisem, s texty o životě, ztrátě, umírání, začínání znovu, o přežívání. Silná deska, kterou si nejvíc užijete vcelku. Nemá smysl vybírat jednotlivé singly. Skladby do sebe fantasticky zapadají a vytvářejí jednolitý výrazný pocit. Máte o čem přemýšlet a těžko to dostanete z hlavy. Foo Fighters právem zůstávají jednou z nejvýraznějších rockových kapel dneška. Važme si jich a třeba se konečně dočkáme i druhého koncertu u nás.

P.S.: Bude i makro.