Album "Proměny" Čechomoru, které je nahráno s Collegiem českých filharmoniků, jež dirigoval (a všechny aranže udělal) Jaz Coleman, je bezpochyby jednou z nejpozoruhodnějších nahrávek, jaké v posledních letech v naší republice vznikly. A příjemné je na ní hlavně to, že očekávání, která při vkládání cédéčka do přehrávače máte, jsou beze zbytku vyplněna.

Co bych vám vykládal, určitě nejsem člověk, který by poslouchal lidovou hudbu, o té vážné ani nemluvě. V podstatě jsem člověk, kterému by se teoreticky spojení lidové hudby s hudbou vážnou vůbec líbit nemělo, protože jinak poslouchám velmi odlišnou hudbu. Ale ono ne - tahle deska je prostě skvělá. Českomoravská hudební společnost (nyní už vystupující pod "zkratkou" Čechomor) se svéráznou úpravou lidových písní zabývá už několik let a získala si kromě nadšených kritik i poměrně slušnou reputaci u běžných posluchačů. A právem.

"Proměny" představují velmi nevšední spojení lidové hudby, téměř rockového pojetí Čechomoru (ačkoli zde jsou velmi umírnění) a orchestru. Ačkoli to tak na první pohled nemusí vypadat, funguje to skvěle. Nejenže se z desky nedá vypíchnout klasické písničkové "ta je lepší" a "ta je horší", naopak, po dohrání alba budete mít nutkání jej celé pouštět zas a znova bez přeskakování jakékoli skladby. A co vůbec činí nahrávku tak výjimečnou? Kromě neobyčejného nápadu i čiré muzikantství, které prýští z každé noty. Kombinace občas hodně tragických textů ("Svatba", kde manžel zavraždí svou ženu o svatební noci je opravdu nožem do srdce romantika), jaké se ovšem v lidové hudbě vyskytují poměrně často, s orchestrálními úpravami a přístupem samotného Čechomoru tvoří výbušnou směsici, která i těm nejmladším dá připomenout, jaké poklady se skrývají v české hudbě a co všechno s nimi lze udělat. Těžko se popisuje slovy, co člověk může zažít při skladbách jako jsou "Slunéčko" či "Proměny". Ve druhé jmenované hostuje Lenka Dusilová, která opět dokázala, že se jedná o jeden z největších talentů současné české hudební scény. Jako bonus deska obsahuje radiomix titulní skladby, který je podepřen elektronikou a musím uznat, že připojení ještě tohoto elementu v celkovém vyznění působí jednoznačně příjemně.

Jakkoli je spojení kapely a orchestru velmi působivé, po několikerém poslechu bych nahrávce přece jen vytkl jednu věc - Čechomor mnohdy není vůbec slyšet a písničky zní jako lidovky převedené pouze do orchestrální úpravy. Ale to jen opravdu velmi malá vada na kráse.

Společné album Čechomoru a Jaze Colemana (a samozřejmě filharmoniků) je jednoznačnou událostí tohoto roku. Pokud máte příležitost, poslechněte si ho, i když nemáte rádi ani lidovky ani vážnou hudbu. Budete nadšeni stejně jako já. Ta deska si totiž nadšení zaslouží.

CD k recenzi poskytla firma Universal.

Album: