Far East Movement je kalifornský electro-hop. Skládá se ze čtyř Američanů, jejichž kořeny pramení v Asii. V Japonsku, Číně, Koreji i na Filipínách. Nejspíše ne nadarmo byli letos nominováni na prestižních cenách M.net Asian Music Awards (MAMA) v Jižní Koreji. A cenu za "nejlepšího zahraničního umělce" i vyhráli. Můžete se ptát, je-li to jen proto, že v dané kategorii nebyl nominovaný nikdo jiný. Ptát se však budete jen do doby, než si "Free Wired" pustíte. Ale je pochopitelně možné, že vás tato dvojveršová electro recyklace zabaví...

Studiový debut aka čtvrtou desku asijské čtyřky otevírá hitovka "Girls On The Dance Floor". Dočkáme se řady současných efektů a syntetizátorů, které jsme dříve nacházeli v alternativnějších směrech electro hudby. Není se čemu divit, píseň produkovalo trio Stereotypes. Následuje první singl alba "Like A G6", který se v dubnu zapsal na nejedné západnější výše posazené příčce. U nás skončil na pětapadesátce, na Slovensku na šestce. Na konci listopadu bylo kapelou oznámeno, že je již dvakrát platinový, prodalo se ho více než dva miliony. Na albu je bezpochyby jedním z těch lepších, ale ve finále nabídne po všech směrech standard. Podobně jako zbytek desky. Nedá se říct, že by deska byla špatná. Nejednomu uchu však může přijít trochu více obyčejná. Po více směrech.

Zásadním problémem alba nejspíše je, že je nudné a vlezlé, což je samo o sobě v pohodě, ale pokud tedy nabídne ten materiál. Bez pořádného materiálu a vystavěných songů si nejspíše ani pořádně netrsnete. Výjimek najdete jen minimálně, třeba kolaboračku se Snoop Doggem "If I Was You (OMG)". Povedená pecka, vtipná, hravá, svižná, usedlá, temná, oproti kontextu alba i docela nápaditá. Zklamáni můžete být kupříkladu z výsledku hostovačky Keri Hilson v "Don't Look Now" - zpátečnickém kýči zavánějícím kýčovitostí devadesátek, který nabízí neadekvátně málo. Ale chápu, že některým se ta písnička bude moc líbit. Dalším zajímavým hostem je Frankmusik aka Vincent Frank ve "Fighting For Air", docela příjemné melancholické vypalovačce, podle mnohých však s méně chutnou postprodukcí. Pořádnou zradou je melodicky parádní "She Owns The Night", která obsahuje příjemný vokál r'n'b Mohombiho. Electro háv z produkce opět Stereotypes však vyvrcholí v méně chutnou rozplizlinu, kterou jste našli již několik let dříve na albech Dimy Bilana. Říkejme tomu současný-taneční-ruský-electro-pop.

Tato svižná, ale v mnoha ohledech vyčpělá deska se může líbit méně náročným posluchačům, kteří si nepotrpí na texty a na kvalitní zvuk. Pochopitelně někoho zaujme. Potěší třeba ty, kteří si libují ve specifických odvětvích skočnějšího mainstreamu. A možná osloví několik znuděných. Těm jiným naznačí, že se sama vykrádá a ponižuje (technickou stránkou desky i hodnotou písniček), ač prokazuje alespoň nějaké indicie kupříkladu budoucích ambicí. Ale názory na ni se různí a ne zrovna v detailech. Takže nemusíte dotčeně vykřikovat pod článkem...