Sledujte musicserver.cz také na Facebooku!

Jan Spálený - to nejpodstatnější je umět hrát hodně, ale hrát málo

Vydáno: 09.07.2001 05:00 v sekci Rozhovory - Hynek Just | foto: facebook interpreta

Rozhovor s Janem Spáleným se týká nejen jazzu, blues, rhythm & blues, ale i umění hrát a nehrát. Vlastně zapomeňte na žánrová vymezování a dopřejte si rozhovor s člověkem, který ať mluví o čemkoli, vždy dochází ke společné prapodstatě věci.

SDÍLET:     Sdílet na Facebook Sdílet na Twitter Odeslat mailem    
Jan Spálený jako chasník - untermann, ten, o kterém na letmý pohled nevíte a přitom hraje tak důležitou roli. Na koncertech Amatérského Sdružení Profesionálních Muzikantů sedí v pozadí za piánem a s úsměvem obdivuje kolegy - muzikanty; stejně tak jeho role na domácí jazzové či bluesové půdě je nenápadná, zato však přínosná a obdivuhodná. Kolem muziky se Jan Spálený pohybuje prakticky od dětství, nejdéle zatím působil ve výše zmíněných ASPM. Poslouchat člověka, který umí mluvit a má co říct, byl zážitek nevšední a věřte, že v mnohém inspirativní... koneckonců posuďte sami.

Jan Spálený
© Jan Spálený
Vzpomínáte, jaký byl váš první kontakt s hudbou?

Poslouchal jsem, jak hraje moje maminka. Hrála doma na piáno, vlastně denně. Tehdy jsem došel k názoru, že muzicírování je součást životního stylu.

Daly by se v průběhu vašeho života najít zásadnější momenty, které postupně formovaly váš vztah k hudbě?

No na to si jednak moc nepamatuji, a pak jsem se vždycky pohyboval v takové společnosti, kde se muzika moc neposlouchala, ale provozovala. Čili to je opačný gard, není to tak, že bych strašně poslouchal někoho a chtěl hrát jako on. K muzice jsem přistoupil víc z té aktivní stránky.

Takže nemáte pocit, že byste byl kdy něčím vědomě ovlivňován?

Vlivům se člověk samozřejmě nevyhne. Od malinka jsem dostával do hlavy stanici, na které dnes pracuji (ČR 2, Praha), tam jsem poslouchal třeba Annu Hostonskou povídat o opeře, doma jsem slyšel to, co hrála moje matka, což byl většinou Ježek, pak jsem potkal dixieland na vinylových deskách a to mě hodně bavilo. Poněvadž to je jednoduchá, kreativní hudba, kde muzikanti nememorujou, ale hrajou sami za sebe. Má to ten úžasný aspekt, že musíte poslouchat toho, kdo sedí vedle vás. Je to hudba, ve které je cennější hráč, který je slabší sám o sobě, ale který si dovede najít místo v kontextu souboru. V tomhle ohledu je dixieland naprostá učebnice, je to škola, kterou by měl projít každý. Dokonce bych to udělal tak, že by muzikanti povinně hráli do sedmnácti let dixieland a potom zase od pětašedesáti. To byl tedy můj první větší dotek. Muzika improvizovaná v rámci jasného řádu.

Sám jste hrál v dixielandové kapele?

My jsme si takovou kapelu udělali. Pak jsme s ní řadu let hráli po ulicích, později v lokálech - na "Hrátkách mládeže". Tehdejší kulturtrégři chtěli, aby mládež nechodila do kostela a nevěřila v Boha, tak pořádala v době bohoslužeb v neděli "Hrátky mládeže", kde hrály kapely, za kterýma šli lidi, a to byl v tehdejší době dixieland. Aniž bychom tenkrát chápali, proč hrajeme v neděli, jsme vlastně pomáhali režimu odvádět své spoluobčany z kostela. To mi samozřejmě došlo až později. V tom věku mě zajímal dixieland a holky, nepřemýšlel jsem o tom, proč není dobře, aby se občan totalitního státu dotýkal jiného druhu totality.

Nacházíme se tedy někdy na konci padesátých let...

Padesátá léta pro nás znamenal především dixieland. Následně jsme objevili rock'n'roll a chvíli jsme se pohybovali, jako mnozí muzikanti, na pomezí těchto dvou disciplín. Rockenrol, stejně jako určitá část dixielandu, se dotýká nějakým způsobem blues. Rockenrol je blues stažený z trenýrek, zjednodušený, aby ho pochopil i tupoun. Byl úžasný jednak tím, jak byl sugestivní, ale hlavně měl pro nás příchuť něčeho zakázaného. Bill Haley byl něco jako apoštol kapitalismu a hrůzy a proto nás přitahoval. Potkali jsme černé muzikanty, kteří hráli rockenrol - Little Richarda, Ray Charlese - a tam to začalo být vážné, tam už šlo o muziku, o rhythm and blues. Deska s Ray Charlesem byla tenkrát něco jako zlatý poklad. Mně se dostal jeho singl do ruky od mého mladšího bratra, který ho koupil samozřejmě někde načerno. Na něm bylo "Lonely Avenue" a "What Would I Do Without You", a to jsme poslouchali s bratrem pořád dokola. Přitom to na mě pořád fungovalo, i když jsem to slyšel popadesátý, pořád se mi stavěly chlupy. A tam jsem možná začal uvažovat o tom, že bych chtěl někdy umět něco tak, aby druhým vstávaly chlupy po těle - ne hrůzou, ale libostí. Zrovna Ray Charles na mě tak působí dodneška. On ať vezme do úst cokoli, může to být věc silná, nebo slabá, tak z toho udělá silné sdělení. Má ten kód. To tedy bylo poprvé něco hodně doopravdy.

Tenkrát jste hrál na jaký nástroj?

Už v padesátých letech jsem se učil na housle a moc mě to nebavilo. Nebyl jsem nijak motivován. Respektive jsem byl motivován silně, ale nehudebně. Housle mi platil tatínek z kriminálu, kde skončil jako "špión"; jako hodně lidí tehdy vůbec netušil, o co jde. Z toho, co vydělal v dolech, mi posílal na hodiny houslí. Takže jsem byl motivovanej tím, že to platí táta, kterýho jsem měl rád, ale housle mě moc nebraly. Prostřednictvím dixielandu jsem potkal dechové nástroje, a to pro mne bylo úžasné setkání. Nástroj, který je součástí mého mluvicího aparátu, který moduluji vlastní bránicí jako řeč, to je to, co mě vzrušilo. Tenkrát to byl pozoun. Odložil jsem housle a začal cvičit jako maniak na pozoun, protože tomu jsem rozuměl, pro to jsem byl disponovaný. Jsem zřejmě založením dechař a to platí dodneška. Konzervatoř jsem vystudoval jako tubista. V kapele mě vždycky zajímaly nástroje, které hrají hluboko, které jsou nejméně nápadné, ale pro kapelu nejpodstatnější. Tubista nebo baskytarista jsou jediní v kapele, kdo nesmějí dělat chyby, všichni ostatní můžou. I mentálně musí být takový člověk ustrojen k dokonalé spolehlivosti. Tubista nebo basista je untermann. Souvisí to asi se způsobem mého uvažování, prostě jsem chtěl být tím untermannem.

Mediálně známější bylo až vaše působení v Apollobeatu (konec 60. let), kde jste fungoval do té doby?

Apollobeat už byla fáze následná, předtím bylo ještě období rockenrolových kapel - Gentlemen, Hipps (později Hroši), ke kterým patřil i příslušný způsob života (cestování po klubech, které nebyly vždy zcela legální...). Nakonec, při představě sebe o třicet kilo lehčího, s brokátovou košilí na nahém těle, v mostu se saxofonem, jsem pochopil, že tohle jednou skončí. Někdy v roce 1967 přišla nabídka do Apolla, což znamenalo přesun z brokátové propocené košile do saka, ostříhat a oholit. Ale mělo to jeden úžasný aspekt, že se budeme moci živit hudbou.

Jak vzpomínáte na období Apollobeatu?

Nastoupili jsme za horentních sum, hráli jsme skoro každý den, dělali jsme amfiteátry, což znamenalo milionové výdělky. My jsme hráli za měsíční plat hudebníka, což představovalo 1200,- korun měsíčně (já 1400.- jako kapelník) a za to jsem hrál až třicetkrát měsíčně. Ale měl jsem hezké sako. Byl to příjemný pocit, když člověk někam přijel a tam byla naprásknutá hala. To ovšem nebyla hlavně moje vina, lidé chodili na mého bratra. Na oficiální popscéně tenkrát takový člověk nebyl. Lidem, kteří na nás chodili, připadal hodně normální, byl to mladej strejc s knírkem, kterej moc nemluvil a když ano, tak říkal rozumný věci. Nepodobal se těm ostatním, byl civilnější, normální spoluobčan. Vzpomínám na to rád, nemyslím si, že bych se měl stydět za to, že jsem dělal populární hudbu, to v žádném případě ne. Nemám ani pocit, že bych to bral nějak okrajově (jen pro bratra jsem napsal ke dvěma stovkám písniček), jen jsem si při tom pořád dělal, co mě bavilo víc. Až jednou přišla chvíle, kdy jsme se prostě rozešli. Ne lidsky. Jeho víc tenkrát táhla country muzika, mě rhythm and blues a jazz. Já jsem sestoupil do podzemních klubů a on zůstal na velkých pódiích. S Apollobeatem jsem přestal jezdit asi po třech letech, potom jsem s nimi ještě dělal desky a aranžoval jim muziku.

Pak jste se pustil do sólových projektů?

Točil jsem zhudebněnou poezii, kupříkladu Nezvala - "Básně noci" a "Signál času", "Edisona", "Havrana" v Nezvalově přebásnění Poea. Deska !Edison/Signál času" (1979, pozn. red.) tenkrát vyšla a šla rovnou do stoupy. Třicet tisíc desek šlo do stoupy, protože basista Petr Klapka, který to s námi nahrál, emigroval do Ameriky. Když jsem natočil "Asi v tom bude nějakej háček" (1986, pozn. red.), tak ta šla taky málem pryč, protože tenkrát emigroval bubeník Chomáč (Jirka Hrubeš) do Anglie. Nakonec vyndavali na hotovém obalu jeho obrázek a dávali přes něj moji fotku. Já jsem pak jezdil po koncertech a dával lidem jeho fotku, aby si ji mohli dolepovat tam, kde měla být. Nějaký čas jsem taky jezdil s Čundrgrundem. To vzniklo tak, že Mišíkovi, když povolili hrát, tak mu na PKS (Pražské kulturní středisko) řekli, že může vystupovat jen s jednou půlkou programu a já jsem mu nabídl, že udělám tu druhou. Vzali jsme Vencu Veselýho na kytaru a ve třech jsme oběli republiku. Potom už nastartoval a začal hrát normálně.

To byla doba, kdy jste se setkal s Petrem Kalandrou?

S Petrem Kalandrou jsem se seznámil ve studiu, když jsem jako režisér točil desky Marsyas. A při práci se lidi poznaj. Po frekvenci Marsyas odešli, my jsme s Petrem ve studiu zůstali sami a u klavíru jsme si zpívali a hráli, a tak jsme si říkali: "My jsme oba strašně silný chasníci a oba blbě hrajem - ty na kytaru, já na piáno, potřebovali bychom k sobě ještě jednoho, kterej hraje dobře. My budem za ty, na který choděj lidi a vezmeme si k sobě někoho, kdo umí dobře hrát, a na koho lidi nechoděj". Tak jsme si vytipovali asi pět lidí, zvolili jsme Frantu Havlíčka a zvolili jsme dobře. Devět let jsme v tomhle obsazení hráli. Nahráli jsme spoustu desek, jednu živou... To bylo dobrý období.

Máte nějaké favority mezi vašima deskama?

To se průběžně mění. Ale myslím, že z pohledu posluchače je z těch mnoha, co jsme vydali, zásadní ta, která vyšla těsně před vznikem ASPM - "Asi v tom bude nějakej háček" a druhá - "...až srdce usedá" - to je ta z předloňska. Tematicky v nich jde o totéž, a to nebyl záměr, prostě to tak vyšlo. Text na "...až srdce usedá" napsal Vlasta Redl a je to vlastně jinými slovy totéž, co jsem já napsal v "Háčku". Tím se to krásně rámuje. V klidu a jasně zařazené jsou tedy tyhle dvě.

Už dlouhou dobu vám vychází každé dva roky nová deska. Poslední z nich "...až srdce usedá" je z roku 1999. Na letošek by podle tohoto klíče měla vyjít další. Stane se tak?

Mám teď materiál na další dvě desky, ale nijak na to netlačím. Na podzim půjdeme do studia a něco si nahrajeme. Stejný postup jako na posledním albu, které předem nebylo přesně koncipované a vznikalo v týmu ASPM postupně a v naprosté pohodě. A je z toho cítit, že to vzniklo v radosti.

Existuje někdo z muzikantů nad rámec ASPM, s kým byste si někdy rád zahrál?

Na festival Blues v lese jsem se rozhodl, že pozvu Petera Bindera. Protože on nehraje jako kytarista, on hraje jako hudebník, to je u kytaristů velmi vzácné. Hraje jako dechař, on něco vymyslí a pak to zahraje, ne že by mu ty prsty šly tak, jak se to naučil na etudách. Pro mě je nejlepší český kytarista Slovák Binder. Ještě jsem uvažoval o Radkovi Pobořilovi - akordeonistovi, který nám hostoval na poslední desce. I když ten by mohl vyznít příliš komorně ve venkovním prostředí a pak je velmi vytížený, hraje skoro každý den (nejčastěji s Českomoravskou hudedbní společností). Ale na desku ho pozvu, protože hraje krásně. To je jeden z lidí, který pochopil to nejpodstatnější. Umět hrát hodně, ale hrát málo. Na to je ale potřeba třicet let cvičit jako idiot, potom to všechno sežvejkat, přejít tu strašnou horu techniky a začít hrát moudře. Stručně, málo, pomalu. Pak jsou lidi, kteří hrají hned jednoduše, jenže hrají blbosti.

Máte stále dost času na to "lítat v trojplošníku nad Sázavou"?

Lítám v trojplošníku nad Sázavou. Já miluji leteckou modelařinu, ale nemám na to čas. Aspoň jednou za měsíc jdu s kamarádama na letiště a tam se s tím peru. Tam jsou lidi, kteří to dělaj špičkově, co to mají denně v ruce, udržují si kvůli tomu kondici... a na to já nemám ani čas, ani schopnosti. Ale miluju to a je to věc, která mě naprosto restauruje a umožňuje mi přežít to ostatní, jako je muzika, práce...

Jak vypadá pocit naplnění u leteckého modeláře?

Letecké modelářství je místo, kde se stýká poezie s aerodynamikou. Ale o tom se těžko vykládá někomu, kdo to neochutnal. Jako byste vykládal, jaké to je, když se milujete s holkou někomu, kdo to nezažil. Jsou to nepřenositelné zkušenosti. Je to pro mne životní nutnost. Až nebudu schopen s tím manipulovat, polezu po letišti aspoň po čtyřech.

Je nějaká muzika, která by vás osvěžovala? Máte čas zasednout a poslouchat to, co vás baví?

Málo. Potřebuji především odpočívat a neslyšet žádnou hudbu, protože absorbuji hodně muziky, kterou potřebuji slyšet, abych s ní mohl profesionálně manipulovat. Pak slyším pořád v sobě nějakou muziku. Takže moment, kdy je opravdu ticho, je pro mne úžasný a velmi vzácný. Ideální je, když vás vtáhne nějaká činnost, která umlčí i tu muziku ve vás. A to je u mne modelářství. Je to ta krása, kdy sviští akorát vlečná šňůra, fouká vítr a je slyšet aerodynamický hluk aeroplánu. A když mám chuť se dotýkat hudby, tak spíš něco napíšu. Mám víc potřebu něčemu dávat tvar, než se těšit z tvaru.

Dnešní doba vám přijde blues nebo obecně jazzu nakloněná víc nebo míň než za minulého režimu (kdy vám zatím vyšla většina desek)?

Dnes je paradoxně tlak hudební špíny, toho hudebního balastu, silnější než byl dřív. Spotřebuji tak stejně hodně energie, abych to neslyšel. Dřív to bylo z méně zdrojů a velice naléhavé i "mimofyzikálně". Teď je zas fyzikální tlak mnohem silnější, takže to vyjde nastejno.

Jaký máte vztah k modernějším výrazovým prostředkům v hudbě? Na všech svých nahrávkách důsledně opakujete větu, že "při nahrávání nebylo použito syntezátorů"...

Předem negativní vztah k těmhle prostředům nemám. Za léta práce hudebního režiséra jsem ale poznal, že ty zvuky vznikaly metodou slepých uliček. Přijde mi sympatičtější, když muzikant použije syntezátor jako prostředek svého sdělení, než když se s ním snaží ohromit. Pokud je to zvládnutý prostředek ke komunikaci, tak je to úžasný. Apriori ale tyto zkušenosti nevyhledávám.

Jako hudební dramaturg máte v současnosti na domácí scéně nějaké objevy, které vás potěšily?

Většinou mě potěší jednotlivci. Když se objeví nějaký zajímavý, silný člověk. Z posledních let mě nejvíce potěšila Zuzana Lapčíková - folkloristka z Topolné. Ta se pohybuje podmaňujícím způsobem napříč hudebními žánry. Úmyslně boří přehrady a proplouvá v oblastech folklóru, etnické muziky, jazzu, komorní hudby. A je to dělané s velkou pokorou a s úžasnou znalostí toho materiálu. A budí respekt muzikantů. Jinak potkávám často úžasné muzikanty v jazzových klubech, většinou mladé kluky, kteří přijdou a najednou je slyšet, že už něco přehráli, něco odehráli a že mají o čem hrát.

Vybudoval jste si nějaký vztah k internetu?

Zatím jsem se toho nedotkl. Láká mne to, jsem zvědav, ale jsem naprosto naplněn bez toho. V momentě, až půjdu do penze a ubyde mi nějaká povinnost, tak se toho zřejmě dotknu. Pro mě je to zatím teoreticky obdivuhodné.

Chtěl byste něco vzkázat čtenářům?

Já nejsem proklamativní typ, abych vykládal nějaká ponaučení. Pokud to budou číst mladí lidé a studenti, zcela upřímně bych řekl: "Nedejte se otrávit!".

Děkuji za rozhovor.


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán. Přihlášeným se tato otázka nezobrazuje.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY
"Damn The Torpedoes" Toma Pettyho & The Heartbreakers potvrzuje mýtus o klíčových třetích albech
Slavná alba: "Damn The Torpedoes" Toma Pettyho & The Heartbreakers potvrzuje mýtus o klíčových třetích albech Některým kapelám se podaří dosáhnout věhlasu hned první nahrávkou - takových silných debutů už jsme v našem seriálu pár měli. Pak je tu ještě druhá část, která si musí počkat a svou cestu k úspěchu si vybudovat. Ideálně... čtěte zde
Vydáno: 16.10.2021 16:35 v sekci Recenze | Slavná alba
2
Adele - Easy On Me 7/10
Video: "Easy On Me" od Adele je sázkou na nostalgickou jistotu, která znovu funguje Éra nového alba "30" je teprve v začátcích, už nyní se ale ukazuje, že výjimečnou pozici Adele v hudebním průmyslu neohrozila ani šestiletá tvůrčí pauza od předešlé studiovky "25". Prvnímu singlu "Easy On Me" stačilo jen... čtěte zde
Vydáno: 15.10.2021 16:45 v sekci Audio / Video | Video
29
Michal Horák - Humor je můj nejpřirozenější jazyk
Rozhovory: Michal Horák - Humor je můj nejpřirozenější jazyk Michal Horák získává každou písní na popularitě. Nedávno vydal svou druhou řadovku, jejíž název "Michalbum" zrcadlí osobitý humor jeho songů. Nadsázka k jeho tvorbě patří, přestože během našeho povídání prozradil:... čtěte zde
Vydáno: 15.10.2021 08:00 v sekci Publicistika | Rozhovory
1
Frankie & The Deadbeats - The Shining 8/10
Recenze: Zasnění kovbojové Frankie & The Deadbeats debutují výraznou deskou "The Shining" Pankáči a kotlíkáři, těžko si představit odlišnější subkultury. A přesto se, alespoň u nás, stalo první pro druhé překvapivým zdrojem. V současnosti moderní alternativní country totiž v Česku hrají lidé vzešli z... čtěte zde
Vydáno: 14.10.2021 15:40 v sekci Recenze
4
Podívejte se na čtyřminutový trailer k novému dokumentu o The Beatles
Podívejte se na čtyřminutový trailer k novému dokumentu o The Beatles Zatímco dosud byli na Myšáka Mickeyho & spol. naštvaní hlavně obdivovatelé Hvězdných válek a Avengers, nyní se blíží čas, kdy se objeví další armáda nespokojených, tentokrát hudebních fanoušků. Stále oddalovaný vstup... čtěte zde
Vydáno: 14.10.2021 08:11 v sekci Novinky
2
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
- Fotogalerie: BlueFest Online naživo z první řady (08.05.2021 12:53)
- Recenze: Kompilace "Art Rock Line" shrnuje drobečky ze stolu československého sofistikovaného rocku (25.02.2021 09:00)
- Video: Syn Petera Jurkoviče dává novou podobu otcovu blues "Sejdeme se na pitevně" (02.07.2020 15:58)
- Recenze: Smutné úsměvy křehkého bluesmana Petra Kalandry (01.05.2020 13:00)
- Nové desky 7/2019 - od Ariany Grande přes 21 Savage po Malevolent Creation (13.02.2019 07:00)
- Jan Spálený & ASPM vydávají po devíti letech novou studiovou nahrávku (07.02.2019 08:29)
- Nové desky pro 35. týden (05.09.2016 12:15)
- Nové desky pro 47. týden (18.11.2012 05:00)
- Recenze: Spálený v rozmláceném kostele. Paráda! (16.11.2012 09:00)
- Dvacátý ročník festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice 2012 se kvapem blíží (16.06.2012 14:00)

ALBUM TÝDNE 41/2021

Brandi Carlile
In These Silent Days

Miluje Joni Mitchell i Eltona Johna. Countryové hvězdě Tanye Tucker produkovala album, které získalo hned dvě Grammy. Za svou předchozí desku byla na tutéž cenu nominovaná tolikrát jako ten rok žádná jiná hudebnice. A taky zpívá se Soundgarden. Brandi Carlile je prostě žena, kterou chceš znát. Poznej "In These Silent Days".

8/10

NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY (za poslední týden)

FILMSERVER.CZ PÍŠE

FULLMOONZINE.CZ PÍŠE

SPARK PÍŠE

CO, KDY, KDE   (doporučujeme)

So 06.11.
Paul Kalkbrenner (DE) (Forum Karlín, Praha)
Út 09.11.
Ota Balage (CZ) - Balage 60 (O2 Universum, Praha)
Út 30.11.
Tata Bojs (O2 Universum, Praha)
Pá 10.12.
The Hives (SWE) (Lucerna Music Bar, Praha)
Pá 31.12.
Rage Against The Machine (USA) (O2 Arena, Praha)
Pá 28.01.
Ozzy Osbourne (UK) + Judas Priest (UK) (O2 Arena, Praha)
Pá 28.01.
Kaleo (ISL) + Belle MT (UK) (Forum Karlín, Praha)
Út 01.02.
The Lumineers (US) (Tipsport Arena, Praha)
So 05.02.
BirdPen (UK) (Futurum Music Bar, Praha)
Út 08.02.
nothing,nowhere. (US) + guccihighwaters (US) / Sulliii (UK) (Lucerna Music Bar, Praha)

» zobrazit všechny akce «

OBLÍBENÍ INTERPRETI (za poslední týden)

Coldplay Lady Gaga Adele Kryštof Rihanna AC/DC Ewa Farna Ed Sheeran Karel Gott Beyoncé Metallica Billie Eilish BTS Pokáč Jelen Madonna Vladimír Mišík Dua Lipa Ozzy Osbourne The Cure
filmserver.cz na Facebooku filmserver.cz na Twitteru filmserver.cz na LinkedIn filmserver.cz na YouTube
musicserver.cz - hudba od začátku do konce
©2010-2021 IMEG s.r.o. | Vyrobil Prolidi.cz
Kontaktní informace | Informace o inzerci | Redakce | Volná místa | Zásady ochrany o.ú. | Mobilní verze | ISSN 1803-6309
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu IMEG s.r.o. zakázáno.
smile music: spark | fakker | czech blade | musicserver | full moon | xplaylist | day after | filmserver
Zavřít reklamu