Když bylo Jeffu Watersovi osmnáct let, založil kapelu. Vlastně ne tak docela kapelu - spíš dal svému dosavadnímu snažení konkrétní jméno. Uplynulo dalších čtyřiadvacet let, kolem Jeffa Waterse se mihlo pár desítek muzikantů, přibylo mu pár decimetrů vrásek a hlavně třináct řadových desek. Ta poslední eponymní vyšla letos na jaře a i s přihlédnutím k úspěšnému poslednímu vystoupení v Česku (Masters Of Rock 2008) by byla škoda, aby se v Česku Annihilator znovu nezastavil.

Je s podivem, že i po takové době na profesionální dráze si Jeff Waters drží usměvavou tvář. Vždyť po celý koncert házel úsměvy a všelijaké veselé grimasy na všechny strany. Sympaťák, tenhle Kanaďan. Jako by ani nedělal metal. Za to první support, Norové Svölk, splňovali kritéria dokonale. Přinejmenším jejich fyzické schránky - větrem ošlehané tváře, zachmuřený výraz, ruce pokérované od zápěstí až po ramena... Ani hudebně neměl jejich hevík větších chyb. A lidi? "Praha = biggest crowd so far" coby tweet kapely dvě hodiny po vystoupení hovořil jasně.

Pořádná mela před pódiem pokračovala i během setu Britů Sworn Amongst. Prvních pár řad jistě určitě chvíli nezapomene na metrákového mladíka v bílém tričku s všeříkajícím nápisem "Russian Fanclub Slayer". Pořízek měl nejspíš několik let nahromaděný přebytek energie a po celých čtyřicet minut neúnavně strkal a narážel do všech kolem silou parní lokomotivy, až muselo několik lidí z předních řad nasupeně opustit svoje výhodné pozice. Popravdě řečeno však o nic zásadního nepřišli; tak třeba zpěvák jedné pražské ukřičené formace komentoval anglickou čtveřici slovy: "Hrajou hezky, ale vůbec jim to nevěřím."

Problém s neukázněnými diváky však pokračoval i s nástupem Annihilator. Po několika marných pokusech dostat se na pódium (dotyčný byl vždy okamžitě shozen hbitou ochrankou) se začali dotčení šplhači drápat na pódium už jenom na truc a mnohem agresivněji. V několika případech se dokonce začali se security týmem přímo na pódiu postrkávat. Vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy se do konfliktu vložil i baskytarista Alberto "Al" Campuzano - nejprve "rebelovi" uštědřil slušný bodyček a pak mu ještě od plic zaspílal. V tu chvíli Waters koncert dokonce přerušil, aby mladé blbečky srovnal.

"Welcome To The Death", "King Of The Kill", "Alison Hell" nebo "Phantasmagoria" - to je jen zlomek z bohatého setu. Otec a mozek projektu Waters stíhal zásobovat publikum úsměvy a přední řady přátelským poplácáním a zároveň stíhal ďábelsky rychle a přesně riffovat. Skoro jako by se s kytarou v ruce už narodil. Druhý kytarista Dave Padden, jenž se před sedmi lety stal oficiálně druhým členem Annihilator, se zase staral převážně o vokální rovinu. Tatíkové po čase vytáhli ze skříní trika Iron Maiden, Judas Priest nebo Megadeth, provětrali svoje pěstěné máničky v potem zasmrádlém a zakouřeném vzduchu a hlavně si připomněli zlaté časy thrash metalu a svoje divoká léta. Mladší ročníky (a ti, kterým ještě ráno nedělá problém vstát z postele) protočili dlouhé kštice, až z toho krční obratle drkotaly, a všichni dohromady občas přidali k dobru i hlasivky (třeba v refrénu "Hell Is A War").

Takový obyčejný metalový koncert, chtělo by se říct. Pro nezaujatého pozorovatele ano. Pro všechny ostatní (a jistě jich byla v sále naprostá většina) podařené ukojení jejich metalových pudů nebo aspoň příjemné zavzpomínání.