Přestávka jedné z nejúspěšnějších skupin Německa se započala koncem roku 2006, kdy si zpěvačka Judith Holofernes a bubeník Pola Roy vzali volno, aby mohli mít dítě. O rok později vydali desku "Soundso", odehráli turné přes celé Německo a v roce 2008, když si brali další volno, oznámili, že pauza bude delší a že se rozhodli ukončit smlouvu s německou divizí EMI. Nemělo by smysl spekulovat nad opravdovými důvody, dopomohl-li tomuto rozhodnutí i neúspěch desky "Soundso", která je v Dojčlandu jen jednou zlatá, oproti třeba jejich debutu, který je čtyřikrát platinový...

Letos v květnu začali Wir sind Helden jemně dávat najevo, že deska bude brzy, koncerty ještě dříve a že už se na to moc těší. Na pilot "Alles" se čekalo docela dlouho a kdekoho mohlo napadnout, jestli se to čekání na nové hrdinství ještě vyplatí. Singl nepřinesl téměř nic nového. Hudební zrecyklovanost ve stylu skupin Juli či Silbermond, která pochopitelně pěkně graduje a její text je svým prostým způsobem kouzelný - ale zkrátka nic nového ani nic, co by posluchač čekal, a vlastně ani nic navíc. Nechci tuto píseň hanit, je to povedená a stále ještě krásná příjemná emotivní baladka, jen chci poukázat na to, že je na měřítka prodejné hudby na pomezí těch okrajovějších a nemusí oslovit všechny. A velmi jednoduše se může přihodit, že takový singl nemusí být na post pilota tou nejlepší volbou.

Zlom všem skeptičtějším nastane hned na počátku druhé skladby. Svižné, která surově kombinuje alternativní akustický rock a německý pop-rock. Oni to prostě umějí, to frázování, ty ujeté vokály, ta aranž i ty vlezlé melodie a fikané akcenty. A umějí i ty perkuse a akordeony, i když je dosud neměli takto nápadně a důrazněji. "Was uns beiden gehört" je prostě laškovná. Titulní píseň desky tedy "Bring mich nach Hause" představí další prvek, který tvorbě Wir sind Helden není vzdálený, ale rutinní také zrovna ne - obyčejné piano. To nápaditě doplní specifický krémově chrchlavý projev Judith Holofernes a nechá z této táhlé písně sálat opravdickou melancholii. Pokračuje hravost, kterou dotvářejí vzpomenuté perkuse a (Gott sei Dank) neopomenuté syntetizátory. Atypický "Dramatiker" potěší téměř tak hodně jako kus subžánru Sportfreunde Stiller v další písni "23.55: Alles auf Anfang". Lehká klavírní rozjímačka s, řekněme, zapeklitým názvem "Meine Freundin war im Koma und alles, was sie mir mitgebracht hat, war dieses lausige T-Shirt" ("Moje kamarádka byla v bězvědomí a to jediné, co mi odtud přivezla, je tohle mizerné triko") ukáže další polohy hlasu Judith a nechá ho vyznít jako dosud asi nic. V tuto dobu je už více než znatelné, kolika žánry Wir sind Helden propluli. S "Im Auge des Sturms" je jich zase o jeden svižnější více. Na těchto pseudo-žánrech a výborném zvuku desky se bezpochyby podepsala i znamenitá postprodukce.

Deska "Bring mich nach Hause" dokazuje evoluci tohoto ujetého bandu. Kromě obměněných instrumentací, vyjetých synťáků a retro kytárek rozčlenila desku na tři kusy. Ty typické, ty rychlejší a ty pomalejší - vlastně jako asi každou desku na celém širém světě, pouze s tím rozdílem, že oproti předchozím nahrávkám Wir sind Helden jsou na této všechny tyto věci podtrhnuté. Nápadný hlas Judith více vepředu, pomalejší kusy jsou doopravdy pomalé a ne rockově pomalé. Přidejme k tomu retro-patinu a úplně obyčejné hudební nástroje, které ale tato partička dříve nepoužila, a máme z toho velice povedenou desku, ze které sálá něco výjimečného, vyspělého, energického i odpočatého a nového, nebo tedy alespoň pro pro jejich žánrem dané možnosti. Tato vícežánrová nahrávka potěší příznivce jaksi-opraveným zvukem, a právě tím možná zasáhne i ty dříve-nepříznivce. A zcela výjimečně toto album můžete získat i jako limitované dvojCD, na jehož druhém disku je celá kolekce nezvykle - akusticky. Ale nejsou to ty obyčejné "akustické verze", kdy se pouze vyhodí vrstvy a co zbyde, to zbyde, tyto jsou opravdové.

Was uns beiden gehört

Všechny písně (i ty z limitované edice) můžete naslechnout zde, akustickou ochutnávku v podobě "Dramatiker" naživo můžete zkusit absorbovat na tomto odkazu.