Předvést naživo psychedelicky načančaný zvuk, který je slyšet z jejich precizně zprodukovaných desek, může být pořádný problém. Pondělní koncert ukázal, že ani precizní příprava a nasazení nemusejí vést k vyrovnanému výsledku. Yeasayer udivovali svou muzikalitou, hrálo jim to jako hodinky, ale občas jako by zapomínali ukázat, co se za tím blyštivým outfitem skrývá... hudebně se více obnažit.

Kdo očekával převážně věci z nové elektronicky laděné desky, zajásal hned u první skladby koncertu, která zároveň otvírá i kolekci - "The Mother". Pak však následoval blok písní z akustičtějšího debutu, který zahájila parádní "Waiting For The Summer". Otázka, jak bude laděn celý koncert, byla objasněna. Zvítězil logicky elektronicky bzučivý zvuk aktuální desky. Přestože chybějící nástrojové obsazení vynahrazovaly samply kytar i dalších instrumentů, starší písně trochu ztrácely svou původní atmosféru a živelnost. Že je třeba taková "2080" skvělá písnička v prakticky jakémkoli aranžmá, ukázaly vřelé reakce publika, v němž byla čeština (bohužel) v menšině.

Co ztrácely starší folkovější skladby (například "Sunrise"), získávaly ty z aktuální desky, která jinak působí trochu odtažitě a sterilně. Zdvojená rytmika, jíž vládly perfektně, i když občas trochu slabě nazvučené bicí, se míchala s připravenými rytmy naprosto přirozeně, a na publikum tak nezabíraly jenom singlovky "ONE" a finální "Ambling Alp", ale i komplexnější kousky v čele s arabsky kořeněnou "Strange Reunion".

Nejdiskutabilnějším prvkem pondělní show tak byl zvuk. Kapela sice hodně sází na propracované vokální party plné souzvuků a chytlavých harmonií, občas však těch výšek a vyšších středů poletovalo sálem až příliš (pracovně jevu říkám "opilé uši" neboli "bolehlav"). Psychedelie sice tryská hlavně z vyšší frekvencí, ale několik songů kvůli tomu naprosto ztratilo texturu a bylo slyšet jen rytmy, basu a přes ně intenzivní uši rvoucí zpěv. Za mikrofonem stál nejčastěji Chris Keating, který často opouštěl klávesy a sekvencery, aby se mohl věnovat zpěvu naplno (zapojoval opravdu celé tělo), ale často předal pěvecké žezlo i kytaristovi Anandu Wilderovi. Až refrény a kudrlinky, při nichž se přidával také basák Ira Wolf Tuton, však dokázaly, jak perfektně mají skladby po dlouhých turné s MGMT nebo Beckem pod kůží. Jasné bylo, že rozhodně nepotřebují své hlasy farizejsky schovávat za instrumenty.

Skutečný a takřka nekonečný potenciál kapely rozvinul naplno až parádní přídavek, v němž se skladby "Red Cave", "Forgiveness" a hlavně pak "Wintertime" takřka propojily v dlouhý psychedelický jam. Krátké improvizace střídaly připravené melodie, hluk ustupoval tichu i naopak a hlasy se proplétaly chvíli v harmoniích, chvíli v opojném jednohlasu. Škoda že se borci více neodvázali už v průběhu show. Možná tušili, že by jim to načančané fanynky, jichž nebylo v publiku málo, možná neodpustily. Přišly hlavně na písničky a ne na odvázaný hudební trip. Nebo se mýlím?