O mostecké skupině Bez peří jste si mohli na MusicServeru přečíst už jednou. Jednalo se o recenzi jejich koncertu z pražské Akropole z poloviny února. Jejich hudba se vyznačuje zajímavými kytarovými plochami, osobními texty (i chytlavými refrény) a občas až punkovou energií. Proto jen ve stručnosti - Bez peří vznikli v roce 1995, v roce 1999 vydali u Indies album s kouzelným názvem "Jablečné pyré" a v současnosti je tvoří David K. Pomahač (zpěv, basa, texty) , Přemek Kočárek (kytara), Markéta Ďurica (kytara) a Jan Strnad (bicí). Především s Davidem a Přemkem probíhal tento rozhovor.

Nedávno proběhlo předávání cen Akademie populární hudby. Myslíte si, že se v poslední době vyvíjí lepším směrem? Nebo je to šaškárna jako Český slavík?

David K. Pomahač: Šaškárna to určitě není.
Přemek Kočárek: Díval jsem se na ně až do noci, i na rozhovor s Lindaurem. Bavili jsme se o tom i cestou sem. Líbilo se mi, že se dohodli, že jednotlivé žánrové ceny budou dělat opravdu odborníci. Že to nebude žádný Miloš Skalka nebo někdo, kdo tomu vůbec nerozumí a nemá přehled o deskách, které v daném žánru vyjdou. I to svědčí o tom, že je to lepší.

Máte nějaké nové písničky?

David. Máme. Smích.

Kolik jich je? Chystáte nové album?

David: Natočených jako demosnímek je sedm písniček, ale nedaří se nám je zatím dokončit. Ještě nejsou všechny dozpívané, zatím jen dvě. Chystáme se postupně na další desku, ale nebude to nějak rychle. Jestli to vyjde brzo, tak letos na podzim, ale spíš bych to viděl až na jaro.

Vydáte ho opět u Indies?

David: Nevíme. Hráli jsme teď v Brně a byli i na Indies, s kterými teď máme domluvené, co od nás požadují a to se pokusíme splnit. Záleží na tom, jestli se jim to bude líbit a budou ochotní do toho jít znovu. Co si budeme povídat, naše prodeje nejsou nijak závratné.

Kolik jste prodali desek?

David: Nevím to přesně, za loňský rok nemám od Indies čísla. Vydali jsme jich pět set, ale prodaných jich může být zhruba jen stopadesát, dvěstě.

Takže je docela rarita, mít ji doma.

David: Ještě jich mám spoustu doma na skříni. Smích.

Ještě se vrátím zpět. Říkal jsi, že máte domluveno, co od vás Indies požadují. Ovlivňují vás tedy nějakým způsobem lidé na firmě?

David: Vůbec ne. Tam to prostě takhle nechodí. Jde o to, že člověk, s kterým mluvíme, od nás chce celý repertoár, který přijde na desku. Může být jakkoli nahraný, třeba i z koncertu. Potřebuje mít prostě celkový produkt, aby ho mohl prosadit před lidma ve firmě. Je otázka, zda do prázdnin stihneme udělat celou desku. Nevím. Třeba jim bude stačit sedm nebo osm písniček.

Jak jste zpětně spokojeni s první deskou? Slyšel jsem, že jste ji nahrávali v časovém stresu.

David: Nejen v časovém.
Přemek: Jsme s ní spokojení stále míň. Když jsme teď točili demáč, zjistili jsme, jak jsme to schopní nahrát. Nahráli jsme ho ve zkušebně, ale když srovnám demáč a desku, je demáč lepší.
Markéta Ďurica: Písničky na desce jsou ale stále dobré a nacházíme v nich nové věci.
David. To je věc, která je potřeba říct. S písničkama spokojení jsme. Na desce jsou písničky, které jsme nahrávali v roce 98, ale jsou složené někdy v letech 95-96. Takže jsou docela staré, ale i dneska pro nás hodně znamenají, rádi je hrajeme na koncertech a myslím, že jsou opravdu silné. Zvuk je blbý, některé písničky vysloveně zabíjí, u některých to není tak hrozné a některým tenhle zvuk docela sluší. V studiu byl trošku jiný problém. Posluchač, který neví, jak to vznikalo, si řekne buď ano, to se mi líb,í nebo to se mi nelíbí. Problém byl, že lidé, kteří to s námi točili, mají naprosto jiný náhled na hudbu. Už první nebo druhý den jsme měli obrovský střet kvůli tomu, jak chceme nahrávat. Nakonec jsme ve studiu zůstali, což s odstupem času vidím jako naší největší chybu. Že jsme se nesbalili, nejeli domů a neobětovali pět tisíc za první den nebo kolik to stálo. Zkrátka ti lidé byli strašně nepřístupní. Byli jsme pak ve velkém stresu z jejich strany, protože jsme všechno nahrávali živě a pak se jen opravovaly místa, která se vyloženě nepovedly a samozřejmě se dotáčely zpěvy. A oni nám dělali takové věci, že třeba když jsme hráli, oni něco slyšeli a zastavili nám pás. Říkali jsme, co se děje? A oni, že jsme tam hráli falešně, že kytara je rozladěná nebo něco takového. Řekli jsme, že tohle prostě ne, že takhle to nechceme. Ale oni to několikrát opakovali. A to samé bylo u zpěvu. Měli jsme na zpěv dva dny! V místnosti, kde jsme zpívali, byla strašná zima, ti lidé na nás tlačili a my jsme byli opravdu vynervovaní. Takže z tohohle pohledu je to ta nejhorší věc, protože my tu desku posloucháme s tím, v jakém stresu vznikala.
Přemek: Když člověk poslouchá normálně nahranou desku, tak jak to má být, může poslouchat zvuk i celou atmosféru, ale tady u té desky by měl rozpoznat určitý handicap. Může se ale stát, že to někdo kvůli zvuku hodí přes palubu. To je pak průšvih.

V tuto chvíli byl rozhovor přerušen a pokračování proběhlo až po koncertu.

Jak se vám líbil koncert? Hráli jste pro pár lidí...

David: Líbilo se nám to. Jen je tady divný zvuk, ale to je vždycky problém malých prostor s otevřeným pódiem a špatným aparátem. Ale jinak se nám hrálo dobře. Třeba před čtrnácti dny jsme hráli v Pardubicích, kde bylo devět platících diváků, ale hráli jsme jak o život. Nejdřív jsme si říkali, že tam vlezeme jako každá kapela na půl hodiny, protože tam přijeli lidé, kteří na nás byli už v Hradci Králové. Ale stejně jsme nakonec hráli skoro dvě a půl hodiny, protože my neumíme hrát na padesát procent. A dneska jsme tady navíc taky měli spoustu kamarádů. Oni by nás pak neměli rádi...
Přemek: Mě těch pár lidí taky vůbec nevadí. Jen jsem háklivý na špatný zvuk, protože ten hudbu úplně degraduje.
David: Zvuk nás zabíjí. Jakmile u nás nejsou čitelné kytary, které jsou zvukově dost jiné, je to špatné. Navíc používám ještě zkreslení na basu a když to všechno není čitelné, stane se z toho taková koule a může to lidi otrávit.

Prohazujete si s Markétou často kytaru a basu během koncertu?

David: Jo, jasně. Smích.

Jak vlastně vznikl název Bez peří?

David: Složitě. Ještě s prvním bubeníkem jsme si napsali lístečky. Každý napsal své favority od jedničky do trojky a na Bez peří jsme se shodli.

Vím, že je to i název povídek od Woodyho Allena.

David: Z toho to právě vzniklo.

Četli jste všichni tuhle knížku?

David: Jasně. Asi bychom se jinak takhle nejmenovali. Je to knížka ... ne inspirativní, to je špatné slovo, prostě je zábavná.

Co právě teď čteš za knížku?

David: Teď konkrétně čtu "Děti půlnoci" od Salmana Rushdieho. Čtu ji už čtyři měsíce, ale ne že by mě nebavila. Jen nemám moc možností ji číst. Beru si ji s sebou třeba, když jedeme autem na koncert, ale jakmile zjistím, že se na ní nesoustředím, tak ji odkládám.

Tvoje texty jsou poměrně smutné, osobní. Píšeš, protože se chceš z něčeho vypsat?

David: Určitě, tak to má každý textař nebo básník. I když já ale nejsem básník. U mě to není, že bych seděl a psal. Mám nějaké nápady, slova, která si zapisuju, pak uděláme písničku do tvaru v jakém už bude a já ji poslouchám a nechávám se zpětně inspirovat hudbou.

Máte cizojazyčné názvy některých písniček. Italský, německý, francouzský. Přitom jejich texty jsou v češtině. Co vás k tomu vedlo?

David: To je spíš taková blbůstka. Třeba "Mond uber Goldberg"; Zlatník je kopec kousek od nás, v Českých Zlatníkách, a dřív se jmenoval Goldberg. Je to taková hloupost, chtěl jsem, aby to znělo jako třeba "Himmel uber Berlin" (slavný film W. Wenderse, pozn. aut.). Francouzský název máme, protože ta písnička je o Juliette Binoche a italský je, dá se říct, z nouze ctnost.

Zmínil jsi J. Binoche, Wendersův film. Dokázal by sis představit, že byste dělali k nějakému filmu hudbu?

David: Nevím, jestli si to dokážu představit, ale dělal bych ji moc rád. Ale fakt nevím k jakému filmu. Třeba i k nějakému krátkometrážnímu studentskému nebo k animovanému filmu. Byla by to věc, která by mě asi dost bavila.
Přemek: Já si to nedokážu představit, protože mi to přijde jako opravdu složitá věc.
David: Samozřejmě kdyby po nás někdo chtěl skládat hudbu, která se přearanžuje do symfonické podoby, tak nevím. Opravdu nejradši bych byl kdyby si někdo vybral naše písničky do filmu. Líbí se mi styl jakým je udělaná hudba třeba v Jarmuschových filmech. Teď nemluvím jen o Neilu Youngovi, protože to je prostě krásné, ale třeba o filmu "Mimo zákon", kde skládal hudbu John Lurie.
Přemek: Ale k nějakým klasickým filmům asi ne.

Býváte občas přirovnáváni k různým skupinám, od Sonic Youth až po Mňágu & Žďdorp. Co si myslíte třeba o přirovnání k Mňáze?

David: Hudebně jsme určitě jinde než je Mňága.
Přemek: Přirovnání také většinou vznikaly na jednu písničku, ne k celé kapele.
David: Nestydíme se ale říkat, kteří lidé nás inspirovali nebo v kterých máme kořeny.

Některé pasáže v "Mond uber Goldberg" mi připomínají "Zombie" od Cranberries... .

David: Tak tohle jsme ještě neslyšeli a Cranberries navíc moc rád nemám.

Je někdo z české hudební scény, koho nemáte opravdu rádi?

David: Jasně, že jo, ale to není vůbec důležité. Oni si dělají svoje a my si děláme taky svoje.
Přemek: Projevilo se to třeba tenkrát ve studiu. Chlubili se, že nahrávali Kabáty a Kamila Střihavku a chtěli to po nás. Tam se to střetlo. Řekli jsme, že tohle doopravdy nejsou naše vzory, že nás nijak neovlivnili a nic pro nás neznamenají.

Je nějaká písnička, kterou hrajete (resp. zpíváš) nejraději?

Přemek: Asi nejradši mám "Gradito".
David: Od doby co hrajeme v téhle sestavě, se mi i písničky, co se mi dříve nelíbily, líbí. Jsou obraty v textech, které mám rád, protože si myslím, že se mi povedly a rád je zpívám.

Není to trochu schizofrenní, hrát ve dvou skupinách, které ještě hrají odlišnou hudbu? Neříkáš si někdy, tenhle nápad se hodí pro Houpací koně a ten zase pro Bez peří?

David: Moje pozice v Houpacích koních není taková, že bych to byl já, kdo nosí nápady. Schizofrenní nevím. Někdy mi to přijde hodně náročné fyzicky, když hrajeme koncerty tři hodiny dohromady. Ale každopádně si v Koních zahraju víc a jinak na basu.

Slyšel jsem, že kladete důraz i na pódiovou prezentaci.

David: Určitě. Ale není v tom žádná koncepce. Když víme, že jsme na dobrém pódiu, máme dobrý zvuk a hezká světla, tak se rádi předvádíme. Líbí se nám to a myslím, že to k tomu patří. Navíc Radka (Schöfflová, výtvarnice - pozn. aut.) pro nás šije nebo nám sehnala spoustu věcí. Jsou to spíš modýlky. Prostě se rádi hezky oblékáme.
Přemek: Dneska by to bylo určitě složité, protože šatnu máme na "smeťáku". Takže nemáš do toho takovou chuť.
David: Možná v Rock café nebo v Roxy.

Máte nějaký hudební cíl? Vydat další desku, hrát ve větších klubech. Nebo vám to takhle stačí?

David: Určitě nám to nestačí. Pro úspěch jsme ochotni udělat hodně ve smyslu, že jsme ochotni hodně pracovat, ale nejsme ochotni poslouchat někoho, kdo by nám říkal - tahle písnička je moc dlouhá, udělejte nějakou do rádia. Není ale nic špatného na tom, chtít být úspěšný s kapelou. Když se nám podaří hrát před publikem, které bude pokaždé čítat dvě stě, tři sta lidí, tak to bude pro nás hrozně hezký, užijeme si to a budeme si toho vážit. Ale jestli to nebude, tak to nebude.
Přemek: Co si budeme povídat. Velké pódium a pořádný zvuk, což je takový západoevropský standard, by se nám určitě líbily. To je ale problém klubů, peněz a celé situace u nás. Kdyby to bylo lepší po technické stránce, byl bych spokojený na úrovni klubů.

Říkal jsi západoevropský standard. Hráli jste už někdy v zahraničí?

David: Hráli jsme v Německu a teď tam budeme hrát znovu. V Lipsku.

Máte tam nějaký úspěch?

David: To jsou momentální úspěchy. Přijedeš tam na koncert a lidem se to buď líbí nebo nelíbí. Pro nás je vždycky úspěch hrát venku, protože tam máme známé a rádi bychom tam hráli víc a víc. Byli jsme s Houpacíma koňma dvakrát v Holandsku, bylo to sice hezké, ale je to obrovský finanční problém. Teď už tam asi nepojedeme, protože kluby ti nemůžou zaplatit tolik, aby se ti vyplatilo tam jet na deset dní a dostal jsi zpátky aspoň peníze za cestu. Ale kdo ví... .

Jaká jsou vaše zaměstnání? Nebo studujete?

David: Markéta studuje. Honza dělá na dráze.
Přemek: Nabíjí baterky. Smích. Řekni napřed, co jsi ty.
David: Ne, řekni to ty. Já to úplně dorazím.
Přemek: Tak jedeme kuriozity. Jsem bankovní úředník.
David: A já jsem aktuálně muž v domácnosti.
Přemek: Ale to je rarita. Musíš říct co děláš, kde jsi.
David: Jsem doma a starám se o svého osmiměsíčního syna.
Přemek: Na mateřský dovolený jsi měl říct.
David: Aha, jasně. Omlouvám se, ačkoli se to tak už dnes nejmenuje.

Jak moc využíváte internet a jaký k němu máte vztah?

David: Mám jednoznačně kladný vztah k internetu. Baví mě na něm, že si můžu takhle (poklepává na stůl) dopisovat s kamarády v Portugalsku a v Německu. Je to hrozně rychlá komunikace. Dokážeme se tak i s klukama v kapele e-maily přes den domluvit, kde se sejdeme.
Přemek: Já ho využívám hlavně v práci.

Co vy a MP3, vypalování CD?

David: MP3 jsou určitě dobré. Není pravda, že by se kvůli nim neprodávaly cédéčka. Nebo částečně jo, ale problém je úplně jinde. Třeba u nás jsou desky nekřesťansky drahé, kdyby stály dvěstě, dvěstěpadesát korun, nikdo by si nekupoval pálené cédéčko, u kterého nevíš, jak dlouho ti vydrží, nemáš k němu obal, nic. A pokud nemáš profesionální vypalovačku, tak je kvalita taky trochu dole.

Chtěli byste něco vzkázat čtenářům MusicServeru?

David: Určitě. Ať chodí na naše stránky, kupují naše desky a ať se s námi baví. Třeba i na internetu (bezperi.softex.cz),na kterém pořádáme i soutěže.

Viděl jsme na vašich stránkách soutěž, kde odpovědí bylo stejně jako cen.

David: Bylo jich dokonce míň než cen, ale prostě to tak je. Chtěli jsme být hodní a tak jsme byli. Naše stránky mají návštěvnost okolo sto lidí měsíčně, nevím kolik je unikátních adres, ale zaplaťpánbu za ně.