Ano, sebekriticky je třeba přiznat, že na našem serveru vycházejí recenze někdy o hodně později, než by bylo horázné, ale v tomhle případě skluz dva roky skutečně nemáme. Můžou za to Crystal Castles. To oni pojmenovali svou aktuální druhou desku úplně stejně jako tu první, totiž nijak, respektive eponymně. Dobře, jejich fanoušci to asi vědí, takže zmateni nejsou, a ti, co dvojici Ethan Kath & Alice Glass neznají, tyhle řádky asi ani nečtou, takže to možná celé je mlácení prázdné slámy, ale jako úvodní odstavec zase dobrý, ne?

Oproti "Crystal Castles" je "Crystal Castles" (no tak ale sakra, jsou normální?) v něčem jiné. A v něčem stejné. Je tam samozřejmě méně 8-bitu jako takového, protože na tom dneska kariéru už nepostavíte. Takže jen občas tam, kde by normálně zněl snare nebo hajtka, zní nějaký glitch ("Birds"), jen občas jsou zvuky ze stařičkých počítačových her v popředí ("Pap Smear", "Intimate"). Pořád je Alicin hlas mnohdy využíván jen jako další nástroj - nějaké texty sice deklamuje nebo zpívá, ale že by jim bylo (nutné) rozumět, to ne ("Not In Love", "Intimate")...

I když některé skladby mají rovný beat, nejsou to vyloženě party kousky, hodně hrají na náladu - to je případ třeba "Celestica" nebo "Suffocation". V "Year Of Silence" vám to hlas Jónsiho nepřipomíná, skutečně jde o vysamplované Sigur Rós, "Empathy" výborně buduje atmosféru, v čemž ji dotahuje "Not In Love" a překoná ještě "Violent Dreams". V protikladu k nim stojí skoro až punková "Doe-Deer".

"Crystal Castles" je logicky vystavěná a vyvážená nahrávka ukazující nekompromisní přístup ke zvuku včetně nových možností záznamu a přednesu. Díru do světa už Crystal Castles udělali, žádné terno se nekoná, ale důstojný nástupce, to zas jo...